Autogenní vakcíny v chovech skotu – praktické zkušenosti

Významným zdravotním problémem v chovech skotu jsou infekční onemocnění telat postihující respirační a zažívací ústrojí. S takovými onemocněními se lze častěji setkat v chovech s horší chovatelskou úrovní. Vyskytují se však i v chovech s velmi dobrou stavební, technologickou a zootechnickou úrovní. Na vzniku infekčních onemocnění telat se podílí více druhů bakteriálních a virových původců. U respiračních onemocnění jsou to zejména Haemophilus somnus, Mannheimia (dříve Pasteurella) haemolytica, Pasteurella multocida a Arcanobacterium (dříve Corynebacterium) pyogenes. Z virových původců jsou to bovinní respirační syncytiální virus (BRSV), virus infekční bovinní rinotracheitidy (IBR), virus slizniční choroby skotu (BVD/MD) a virus parainfluenzy 3 (PI3). Původcem infekčních onemocnění zažívacího ústrojí telat jsou nejčastěji enteropatogenní sérovary E. coli, bakterie rodu Salmonella, Clostridium perfringens a z virových původců rota a koronaviry.
Při řešení infekčních onemocnění telat přicházejí v úvahu 3 postupy: antibiotika (léčebně nebo preventivně), vakcinace (komerční nebo autogenní vakcínou) a opatření v chovu samotném (organizace chovu, přesuny zvířat, hygienické poměry v chovu a další).
Antibiotika mají plné opodstatnění při řešení klinických případů onemocnění, zejména na jejich začátku. U protrahovaných stavů, kdy lze předpokládat postižení větších okrsků orgánů a tkání a chronické zánětlivé změny, bývá efekt i při opakované léčbě problematický a celý léčebný postup je tak ekonomicky značně náročný. Problematická je antibiotická léčba především za situace, kdy není, resp. nejsou známi vyvolávající původci a jejich citlivost na antibiotika. Celkem lze od léčby antibiotiky očekávat snížení ztrát a zlepšení zdravotního stavu zvířat. V individuálních případech je nutno ovšem počítat i s výskytem chronicky nemocných zvířat nevhodných k dalšímu chovu. Rozhodně by bylo dosti odvážné založit program tlumení infekčních chorob telat v chovu pouze na použití antibiotik.
Pro imunizaci zvířat přicházejí v úvahu komerční nebo autogenní vakcíny. Komerční, hromadně vyráběné vakcíny, obsahují standardní složení antigenů a jsou vyráběny ve velkých šaržích. Dříve se u nich zdůrazňovala větší preciznost ve výrobě a použití náročnějších postupů oproti autogenním vakcínám. To dnes již neplatí. Autogenní a komerční vakcíny jsou vyráběny v režimu správné výrobní praxe a náročností výrobních postupů a kontrol se v podstatě neliší. Výhodou autogenních vakcín je ovšem to, že obsahují všechny původce, resp. antigeny, vyskytující se v chovu, a tudíž navozují cílenou imunitní odpověď. Ta je důležitá především u bakteriálních druhů disponujících větší antigenní pluralitou, například Pasteurella multocida a Haemophilus somnus. Komerční vakcíny obsahují užší, popřípadě širší, spektrum antigenů, což v praxi znamená větší počet vakcinací nebo naopak zbytečnou antigenní zátěž organismu. Izolace původců onemocnění pro výrobu autogenní vakcíny je značně pracovně i časově náročná. Znamená to dobře poznat nákazovou situaci v chovu, vyšetřit nosní výtěry, rektální výtěry, různé sekrety, exkrety, exkrementy zvířat, odebrat a vyšetřit tkáně uhynulých nebo poražených telat a sérologicky zjistit přítomnost protilátek proti virovým původcům. Vzhledem k této pracnosti je příprava autogenní vakcíny aktuální především pro velké chovy. V takových podnicích lze autogenní vakcínu považovat za hlavní součást preventivního a dlouhodobějšího programu řešení zdravotních problémů telat. Obecně řečeno antibiotikům náleží místo spíše při zvládnutí akutní nákazové situace, vakcínám, zejména autovakcínám, při programovém řešení ozdravení chovu.
a) Vakcinace krav a jalovic: Obdobně jako u jiných druhů zvířat má i vakcinace březích krav a jalovic za účel navodit vytvoření vysokého titru protilátek, které jsou pak mlezivem předávány telatům a ochrání je v časném v postnatálním období. Vakcinace však zásadně neovlivní stupeň infikovanosti samotných krav a jalovic s následným vylučováním a přenosem mikrobů na telata. U skotu je situace specifická v tom, že telata získávají od matky protilátky až v prvém mlezivu. Předpokládá to ovšem kvalitní mlezivo, přičemž jeho kvalita je ovlivňována především výživou. Navíc musí tele dostat mlezivo do 3 hodin, maximálně 6 hodin po narození v objemu alespoň 2 litry. Splnění těchto podmínek je nezbytné, aby nastal v dostatečném množství přenos protilátek od vakcinovaných krav a jalovic na telata. Pokud nelze v chovu splnění těchto podmínek zajistit, nemá smysl zvířata před porodem vakcinovat. Nenavodí se potřebná chráněnost telat a jediným „efektem“ pak budou pochybnosti o kvalitě a účinnosti vakcíny, ať komerční, nebo autogenní.
b) Vakcinace telat: Telata od vakcinovaných matek získávají kolostrem pasivní protilátky, které však během několika týdnů mizí. Je proto nutné stejnou autogenní vakcínou imunizovat telata a dosáhnout vytvoření aktivní chráněnosti. S ohledem na přetrvávání kolostrálních protilátek a schopnosti aktivní imunitní odpovědi přicházejí v úvahu imunizace telat od 5 týdnů stáří, s následnou revakcinací po 2 až 3 týdnech. Zásadou je vakcinovat pouze zvířata bez klinických příznaků onemocnění. Jestliže telata dostala od matky malé množství protilátek a jsou vystavena vysokému infekčnímu tlaku, mohou se příznaky respiračních onemocnění objevit před termínem první vakcinace. V takovém chovu je nutné každé tele před vakcinací antibioticky ošetřit a pokusit se zklidnit infekční proces. Jinak je nebezpečí zhoršení zdravotního stavu telat po vakcinaci a taková telata nevytvoří potřebné množství protilátek. Telata s pokročilými klinickými příznaky nelze vakcinovat vůbec.

Zkušenosti z chovů
V minulých letech jsme použili autogenní vakcíny v několika desítkách chovů skotu. Získané zkušenosti lze shrnout následovně:
– Je nutné poznat celkovou zdravotní situaci v chovu telat, provést izolaci bakteriálních původců, zjistit protilátky proti virovým původcům a vyšetření doplnit parazitologickým vyšetřením, zejména na výskyt protozoárních patogenů.
– Při přípravě autogenní vakcíny je nutné důsledně vycházet ze souboru zjištěných patogenů. V tomto se chovy skotu výrazně liší.
Jak je patrné, vyskytují se chovy s malým počtem plicních patogenů a naopak takové, kde se vyskytuje všech osm hlavních původců plicních, resp. respiračních onemocnění. Je potřeba doplnit, že ve všech uvedených chovech se vyskytovaly klinické příznaky onemocnění respiračního ústrojí, i když pochopitelně s různým průběhem, počtem hynutí a podobně.
– Vakcinační postupy v jednotlivých chovech musejí vycházet i z aktuální epizootologické situace a organizace chovu. Při výskytu respiračních příznaků (kašel, výtok z nosu, zvýšená teplota) u telat v prvním týdnu života je nezbytná vakcinace krav a jalovic před porodem a později vakcinace a revakcinace telat. V případech, kdy jsou telata umístěna v boudách brzy po narození až do stáří 6 až 8 týdnů, případně i déle, a jsou bez výskytu klinických onemocnění, lze vakcinovat pouze telata. V ojedinělých případech s nízkým infekčním tlakem stačila ke zlepšení zdravotního stavu telat pouze vakcinace březích krav a jalovic. Všechny tyto alternativní postupy je nutno posoudit individuálně a podle aktuálního zdravotního stavu v chovech.
– Důležité pro použití a efekt autogenních vakcín je i organizace chovu. Například při respiračních onemocněních, kdy tele zůstává několik dnů po narození ve stáji s matkou nebo kdy je po 2 až 3 týdnech pobytu v boudě přesunuto do teletníku mezi starší telata, vytváří se předem podmínky pro uplatnění původců plicních onemocnění. Stejně tak je tomu ve špatně větraných a přeplněných stájích.
– Před použitím autogenní vakcíny je nutné ověřit kvalitu mleziva, dobu napájení a množství podaného mleziva.
– Je nutné každých 6 měsíců vakcínu aktualizovat, to znamená doplnit ji o původce, kteří se v chovu vyskytují. U vakcín vycházejících ze starších izolátů může být účinnost výrazně nižší.
Jsou-li respektována a zajištěna výše zmíněná doporučení, lze dle našich zkušeností například u respiračních onemocnění dosáhnout snížení výskytu klinických onemocnění telat až o 90 %. U vakcinovaných telat s příznaky onemocnění stačí obyčejně dvě až tři aplikace antibiotik a dosáhne se vyléčení.
Závěrem tedy lze vyslovit přesvědčení, že autogenní vakcíny mají v chovech skotu i do budoucna svoje opodstatnění, a to především proto, že umožňují postihnout reálnou nákazovou situaci v chovu a výskyt jednotlivých patogenů a jejich variant, které se v individuálních případech značně liší, přičemž výběr komerčních vakcín zůstává omezen. Současně s vakcinací je nutné řešit výskyt různých disponujících faktorů, ať již v organizaci chovu, v hygieně ustájení, ve výživě nebo v ošetřovatelské péči, protože i dobře sestavená autogenní vakcína nepřinese při výskytu různých disponujících závad v chovu očekávaný výsledek.

K. HEJLÍČEK,1 L. PAŽOUT,2 P. FLACHSEL2
1Veterinární laboratoř VEDIA, Strakonice
2Dyntec, spol. s r. o., Terezín

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *