Ektoparazité a dermatofyté zvířat patogenní pro člověka

Veterinární lékař má významnou roli poradce a informátora.

Řada zvířecích ektoparazitů a dermatofytů může přechodně či dlouhodobě postihnout člověka a být příčinou erytematózních kožních změn mnohdy doprovázených projevy svědění, etiologicky zdánlivě nejasných. Relativně často se u lidí vyskytují zákožky, blechy či klíšťata a dermatofyté, kteří mohou být příčinou různých kožních nemocí. U chovatelů a ošetřovatelů zvířat se často vyskytují erytematózní až skabiotické kožní reakce. Roztoči, blechy a klíšťata patří k významným ektoparazitům veterinárních pacientů a někteří z nich přicházejí v úvahu jako původci epizoonóz.
Převážné množství zoofilních plísní je fixováno na určitého hostitele. Některé dermatofyty, které postihují primárně zvířata, mohou být přeneseny na člověka a vyvolat dermatomykózu. Téměř všichni domácí a volně žijící savci mohou mít kožní patogenní plísně a tím být zdrojem infekce pro člověka. Ke zvlášť exponovaným skupinám patří kromě zemědělských pracovníků a chovatelů také veterinární lékaři. Také děti při svém úzkém kontaktu se zvířaty jsou vystaveny vysokému riziku onemocnění. Děti a mladiství jsou k infekci vnímavější, kožní reakci vykazují dříve než dospělí, což lze vysvětlit možnými biochemickými změnami kůže a jejich sekretů, vlasovým porostem a jeho výměnou, fyziologickým stavem souvisejícím s věkem a zděděnou schopností alergické odpovědi na parazitární metabolity nebo plísňové zárodky a produkty jejich látkové výměny. Proto se vytváří věkem odpovídající imunokompetence.
Sarcoptes scabiei: velmi často se humánní dermatologové a veterinární lékaři setkávají s roztočovou invazí pocházející od psů. Často si majitel psa stěžuje veterináři na svědivé, erytematózní eflorescence a dotazuje se, jakou snad má jeho miláček v tom úlohu. V tomto případě může veterinární lékař stanovit adekvátní diagnózu a dát potřebné informace ošetřujícímu dermatologovi. Při všech etiologicky nejasných dermatitidách lidí je vhodné uvažovat o možné roztočové invazi a pacienta se ptát na existenci zvířat v jeho okolí. Skabiotické kožní změny u majitele zvířete jsou důvodem k vyšetření zvířete na ektoparazity. Nejprve je zásadní léčba ektoparazitů u zvířete, u člověka při odpovídajících indikacích často vystačí symptomatická protizánětlivá a svědění tlumící léčba. V dermatologických kazuistikách je stále znovu zdůrazňován velký význam přenosu druhu Sarcoptes na člověka. Byl zjištěn jako původce svrabu u 40 různých druhů zvířat. Experimenty prokázaly, že adaptace na jiný druh zvířat anebo člověka je za určitých podmínek možná. Lidé, kteří přišli do styku s nakaženými zvířaty vykazují kožní změny, 2 – 6 mm velké papuly a papulovezikulární eflorescence, které svědí a bývají rozškrábány. Predilekční místa jsou paže, krk, břicho, tedy kontaktní místa. V příslušné literatuře jsou zprávy o pseudoskabies lidí vyvolané varietami Sarcoptes od psa, prasete, skotu kozy, kamzíka, ovce, koně, velblouda, dromedára, tapíra, lišky a fretky. Roztoč Trixacarus caviae, původce svrabu morčat, není patrně původcem zoonózy. Roztoči osídlují pacienta a klinický obraz odpovídá intenzitě napadení. Druhy Sarcoptes, kteří jsou hostiteli cizí, se na neadekvátní organizmus dlouhodobě neváží, přežívají zde maximálně šest dnů. Roztoči se zavrtávají do stratum corneum, po krátkém čase zmizí a zanechávají nepříjemnou svědící papulu. Zákožky zvířecí nevrtají chodbičky a na lidské kůži se nepomnožují.
Notoedres cati: je původce kočičí prašiviny hlavy přenosné na člověka. Morfologicky jsou roztoči okrouhlí, želvovitého tvaru, podobné druhu Sarcoptes, ale poněkud větší. Svrab se může vyskytnout u koček v každém věku, hlavně u koček toulavých, v oblasti hlavy a krku. Neošetřená parazitóza má tendenci ke generalizaci. Původce může u člověka ve vzácných případech vyvolat obraz zvířecího svrabu s intenzivním svěděním. Kočky jako domácí zvířata získaly velkou popularitu, zvětšilo se tím však nebezpečí přenosu infekcí. Kožní reakce u člověka se manifestují hyperemií a papulovezikulární erupcí. Nebyly prokázány chodbičky parazitů, ani eventuální hlubší poškození kůže. Změny jsou nejčastěji zjišťovány na rukách a nohách, zřídka v obličeji. Objevují se jako hypersenzibilní reakce na činnost ústního ústrojí roztoče. Změny pozorované při invazi roztoče Sarcoptes u člověka v meziprstí a v oblasti genitálií chybí. Typický příznak prašiviny je intenzivní pruritus, zvláště v prvních hodinách po kontaktu. Na hostitelích mají roztoči Notoedres svůj životní cyklus dokončit. Proto se počítá s uzdravením člověka nejdříve za dva týdny po přerušení kontaktu s kočkou. Je popsáno také spontánní vyléčení za sedm až deset dní.
Cheyletiella spp.: humánní a veterinární význam mají různí roztoči, např. Ch. yasguri psa, Ch. blakie kočky a Ch. parasitovorax králíka, kteří mohou příležitostně způsobit podráždění kůže člověka. Byl také popsán případ výskytu Cheyletiella spp. u lidí doma, bez výskytu zvířete v domácnosti. Tito parazité vyvolávají u člověka akutní dermatitidu s papulami a pustulami zvláště na hrudi a pažích s prudkým svěděním a mnohými exkoriacemi způsobenými škrábáním, dobře ohraničenými od okolní kůže. Symptomy se vyskytují v místě kontaktu s postiženým zvířetem. Možný je i výskyt všeobecně rozšířených exantémů; klasické jsou kožní reakce dětí pečující o králíky. Klinický obraz se mění od lehkého papulózního exantému po silnou hypersenzibilní reakci s tvorbou puchýřů. Pro vyvolání skabiotických příznaků stačí pouze kontaminace s exkrementy roztočů, v nichž jsou obsaženy účinné látky. Uvádí se, že ne všichni majitelé zvířat při přibližně stejné expozici vykazují stejné symptomy. Je to doklad rozdílné individuální citlivosti, případně schopnosti alergické odpovědi. Mimo živého hostitele přežívají roztoči asi deset dnů. Exantém mizí asi po třech týdnech, několik měsíců může perzistovat pozánětlivá hyperpigmentace.
Dermanyssus gallinaes: parazituje především na užitkových ptácích a ptácích volně žijících, méně často na člověku a jiných savcích. Během dne přežívá tento noktogenní parazit v tmavých prostorách, ve skulinách a štěrbinách podlahy, nosných hnízd a hřadel. Teprve v noci saje krev hostitele. Aktivita roztočů závisí v prvé řadě na teplotě. Plně nasátý exemplář mění svou velikost i tvar a získává tmavě červenou barvu. Takto nasycen může přežít až pět měsíců. Při absenci zvířecího hostitele může napadnout člověka. Je popsán případ vyrážky vyvolané červenými ptačími roztoči u pacientky, která vyklízela holubí hnízdo. Diagnózu potvrdil průkaz roztočů v hnízdě. Pokud však anamnéza neposkytuje žádnou informaci o možném kontaktu se zvířetem, je určení diagnózy u člověka obtížné. Pro přenos na člověka není vždy potřebný bezprostřední styk se zamořeným předmětem či zvířetem. Pokud parazité hledají zdroj obživy, krev, mohou se pohybovat na poměrně dlouhé vzdálenosti,. K infekci jsou predisponovaní hlavně chovatelé pracující v zamořených prostorách. K zamoření objektu dochází zpravidla invadovaným zvířetem a jednou zamořený objekt lze jen stěží beze zbytku vyčistit. U člověka vyvolávají roztoči silně svědivé kopřivkovité dermatitidy. Na těle i na končetinách se tvoří erytematózní papuly a seropapuly, po exkoriaci krusty. Roztoči opouštějí po nasycení krví hostitele, které může trvat bez přerušení 20 minut. Proto jej lze na kůži hostitele prokázat jen v krátkém časovém úseku.
Ornithonyssus bacoti: parazit hlodavců (potkani, myši, krysy) z domácího prostředí nebo hoby zvířat (křeček a jiní malí savci ) může u člověka způsobit značné nesnáze. Samičky kladou od stáří 70 dnů dva až tři dny po jednom napití krve 90 – 120 vajíček různě do okolí, z nichž se líhnou za jeden až čtyři dny larvy. Vývojový cyklus probíhá při pokojové teplotě a při relativní vlhkosti 75 – 80 % deset až šestnáct dní. Nemají-li tito parazité hlavního hostitele, mohou přejít na jiného a dočasně i na člověka. V minulých letech byli prokázáni roztoči rodu Ornithonysussus v 15 vzorcích zaslaných z domácností. Pět zasílatelů uvádělo výskyt kožních změn a silné svědění. Cílený ozdravovací postup vyžaduje exaktní určení druhu, zjištění zdroje napadení a úkrytu roztočů. S rozšířením těchto parazitů je nutné počítat v oblasti výskytu potkanů a myší populace. Přesné údaje chybí. Jsou popsány případy přenosu tropického potkaního roztoče na tříleté, čtyřleté, devítileté a čtrnáctileté děti. Děti trpěly úpornými, silně svědivými petechiemi. Zpočátku nebyla stanovena správná diagnóza a děti byly ošetřeny kortikoidní mastí. Těmito roztoči mohou být postiženi pracovníci zoologických zahrad nebo chovatelé. Pozoruhodná je i zpráva o zamoření krmiva a násypky krmiva pocházejících ze zamořené stáje, kde žili myši a potkani. Kromě terapie postižených zvířat tropickým roztočem je nezbytné vyčištění a odmoření prostředí. Lze použít různé akaricidy ve formě sprejů. Parazité mohou přežít dočasně mimo oblíbeného hostitele, aniž by sáli. Je popsán případ po hubení hlodavců v restauraci, kdy roztoči O. bacoti přežili týden v domovní šachtě. V daných případech musí být odmoření opakováno.
Ophionyssus natricis: je nejvíce rozšířený ektoparazit hadů a leguánů na celém světě. Při sání vylučuje sekret slinných žláz, který silně poškozuje tkáň, umožňuje proniknutí sekundární bakteriální infekce a tvorbu abscesů. Parazité mohou tělo hostitele snadno opustit a rozšířit akční radius mimo terárium. Mnohdy jsou majitelé plazů postiženi svědícími kožními změnami, zvláště na rukách a předloktí, vyvolanými těmito hematofágními roztoči; jsou asi 1 mm dlouzí, červeně či hnědě zbarvení, dobře viditelní pouhým okem. U leguánů zelených se častěji vyskytují v malých shlucích v periokulární oblasti a na ušním bubínku. Na člověka přecházejí příležitostně, pokud se majitel dotýká svých svěřenců, případně jejich obydlí.
Neotrombicula autumnalis: ektoparazité, kteří vyvolávají zvláště v pozdním létě a na podzim u člověka trombidiózu, známou též jako žňová prašivina nebo roztočová dermatitida podzimní trávy. Kožní onemocnění s přechodným banálním průběhem je vyvoláno masivní invazí larev z rodu Trombiculidae, ve střední Evropě ponejvíce N. autumnalis, kterou jsou postiženi obvykle volně žijící ptáci a malí savci. Při náhodném kontaktu přecházejí na lidskou kůži larvální stádia, která byla situována v křoví a na travinách. Poškozují epidermis, destruují slinami vazivo a pohlcují tuto tkáň, čímž vznikají kanálky, tzv. stylostomy. Podráždění kůže je zvláště v místech, kde larvám v postupu brání těsně přiléhající oděv. Vytváří se erytém s papulovezikulárními erupcemi, spojený s velmi dlouho trvajícím pruritem, přetrvávajícím i po odpadnutí larev. Může dojít k sekundární infekci. Vzhledem k endemickému výskytu, který je někdy značně rozsáhlý a k subjektivním obtížím, které onemocnění vyvolává, zaslouží trombidióza člověka zvláštní sociálně medicínskou a parazitologickou pozornost.
Ctenocephalides felis, Ctenocephalides canis a jiné blechy: z ektoparazitů, původců zoonóz, přecházejí ze zvířat na lidi nejčastěji blechy. Vedle lidské blechy (Pulex irritans) může příležitostně přeskočit na člověka celá řada druhů blech, jejichž hostitelé jsou zvířata a mohou způsobit svědění a erytematózní kožní reakce. Ani divoce žijící zvířata nemohou být podceňována jako rezervoár, protože i u nich může být značné zablešení. Jako příklad může sloužit ježek. O něm se ochranáři domnívají, že musí být před začátkem chladného období chráněn před zimou. Při podezření na zablešení člověka je nutno se dotázat na eventuální přítomnost zvířat v okolí či v domácnosti. To platí jak pro lékaře, tak pro veterináře. Jak u čtyřnohých zvířat, tak u ptáků může dojít k přemnožení blech a je nutno počítat s eventuální záměnou hostitele. U masožravců se vyskytují převážně kočičí blechy (C. felis), které jsou ve srovnání s blechou psů (C. canis) variabilnější a byly prokázány asi u 70 různých druhů hostitelů. Zvířecí blecha, přecházející jen příležitostně na člověka a při nejbližší příležitosti vracející se ke zvířeti, bývá hodnocena jako rušící faktor a zpravidla podceňována jako možná příčina kožního onemocnění. Blechy psů a koček jsou nejen v chlupovém porostu, ale i v peleších, ve kterých hostitelé tráví delší dobu. Nečistí psi a toulavé kočky jsou pak zdrojem potíží člověka. Situaci zhoršuje špatná bytová hygiena a nepořádek, např. při vysávání bylo odstraněno z koberce 90 % a více bleších vajec a 15 až 27 % larev. Blechy byly pravidelně prokázány také ve veřejných prostorách, skladištních halách, dílnách a transportních prostředcích. Tam čekají na adekvátní hostitele ve škvírách, podlahových trhlinách, kobercích, v polstrovaném nábytku apod. K pravidelnému přemnožení blech dochází především ve společných peleších psů a koček. Existuje studie o výskytu masivní invaze liščí rodiny psími blechami a výskytem parazita hledajícího dárce krve v dětském parku. U člověka lze kromě blech psích a kočičích najít také blechy ptáků, ježka a někdy i blechy králičí. Mohou být příčinou alergických reakcí a také různých epizootií.
Argas reflexus: klíště holubů, zástupce z rodu kožních klíšťat. Nemá specifického hostitele a může být proto nalezen na velkém počtu různých druhů ptáků. Jeho hostitelé jsou především holubi, domácí i volně žijící ptáci, příležitostnými hostiteli jsou slepice a kachny. Klíšťata vyhledávají aktivně v noci klidné hostitele. Nymfy a dospělci přebývají asi půl hodiny na ptákovi při sání krve (dospělci nasají přibližně 0,3 ml krve), larvy žijí na hostiteli až deset dní. Klíště často přechází na člověka, nejčastěji saje na trupu a končetinách. Bodnutí je nejprve zcela nepozorované, protože sekret slinných žláz obsahuje kromě antikoagulačních látek také znecitlivující komponenty. O hodinu později se objeví prudký pruritus a vznikají kruhovité papuly na erytematózním a infiltrovaném podkladě a podle okolností i typická kopřivka. Mohou se vyskytnout i petechie. Vezikulární reakce jsou méně časté. V centru dermálních lézí tkáň nekrotizuje a ulceruje. Do exkoriací mohou vniknout bakterie a z těchto sekundárních infekcí se může vyvinout lymfangitida, lymfadenitida nebo erysipel. Je publikován případ dvou pacientů, kteří byli v období květen červen a září říjen v noci značně pobodáni s intenzivními lokálními reakcemi, u nichž se později v místě pobodání objevily tvrdé, uzlovité kožní změny v místech vpichu, které přetrvávaly asi tři měsíce. Nemocní si stěžovali v tomto období na trvalou únavu, bolesti svalů a kloubů. Do dvou let se u obou pacientů objevovaly časté noční anafylaktické reakce. Projevovaly se pět až deset minut po probuzení pocitem horka, zrudnutím, svěděním, kopřivkou, otoky cév, diarheou, bušením srdce, dýchacími potížemi a bezvědomím. Bodnutí může zřejmě vyvolat kromě lokálních kožních změn také senzibilizaci s následnými, život ohrožujícími anafylaktickými reakcemi a následky nelze předem dost přesně stanovit. Klíšťata holubů žijí skrytě zvláště v podložích střech a je zapotřebí se vyhnout zamořeným domům a stodolám. Boj s těmito ektoparazity je velmi nesnadný a jako jistou expoziční profylaxi lze mnohdy doporučit jen změnu místa pobytu.
Trichophyton verrucosum: jako možný původce epizoonózy hraje tento parazit, původce dobytčí trichofytózy, zvlášť důležitou roli. Nejdříve onemocní mladá zvířata do dvou let. V infikovaných plně obsazených stájích se šíří kontaktem. Vstupní branou jsou mikrotraumata v epidermis pro spory, schopné šířit nákazu měsíce či léta. První kožní reakce se může objevit až za 30 dní. Typické jsou velké, oválně okrouhlé skvrny, na nichž jsou azbestovité šupinky. Změny se tvoří zvláště na hlavě a krku skotu, také na ramenou, zřídka na zádi. Poprvé byl přenos ze skotu na člověka pozorován a popsán v r. 1820 veterinárním lékařem. Výskyt trichofytózy u člověka je závažný, onemocnění má těžší klinické projevy u člověka než u skotu. Infekci jsou vystaveny zvláště osoby, které přicházejí do kontaktu s postiženými přežvýkavci. Jako potenciální pramen nákazy pro člověka přichází v úvahu ještě celá řada dalších zvířat. Zatímco infekce koně T. equinum nebo infekce kohouta T. gallinae není podle Böhma (1983) téměř nikdy příčinou humánního onemocnění, jsou jiné druhy zvířat pro člověka větším rizikem. Např. infekce T. mentagrophytes psa a malých savců (králík, činčila, myš) nebo T. mentagrophytes var. erinacei ježka a T. simii drůbeže mají význam také pro člověka. Infekce se projeví nejprve eflorescencemi na rukách a předloktí, tam, kde se původce zachytil při manipulaci se zvířetem; při škrábání se šíří na další místa, v mnoha případech se objevuje kopřivka na hlavě. Může dojít i k subkutánním destrukcím, které mohou být doprovázeny teplotou, bolestmi hlavy, nevolností a zvracením. Protože jsou tyto případy často k terapii rezistentní, je potřeba zhruba třetinu nemocných léčit stacionárně. Po léčbě zůstávají na kůži zjizvené léze a alopecie. Tyto infekce mohou být uznány jako nemoc z povolání.
Microsporum canis: mykózy přenesené ze zvířat na člověka patří k obtížným dermatofytům. Mladí lidé jsou vůči Microsporum spp. predisponováni. Pro vznik dermatofytóz psa a kočky jsou etiologicky významné tři druhy: M. canis, M. gypseum a T. mentagrophytes. Charekteristický vzhled těchto onemocnění tvoří rychle se šířící cirkulární eflorescence v průměru 1až 4 cm, které se mohou zvětšovat. Skvrny mají oválný, nepravidelný nebo difúzní tvar, s více či méně silným erytémem. Zvlášť významný pro přenos je M. canis, který je příčinou asi 95 % všech felinních dermatomykóz. Jsou jimi postiženy zvláště mladé kočky, u nichž se objevují na hlavě a uvnitř uší již několik dnů po infekci zčásti strupovité eflorescence. Po týdnech či měsících samohojení zůstávají postižená zvířata po dlouhou dobu latentně infikovaná a jsou kontaktním rizikem pro člověka, eventuálně zvířata. Kočky se infikují i při olizování. Podařilo se izolovat původce i ze stěru z jazyka. Přenos M. canis z kočkovitých šelem představuje závažné riziko zoonóz. Jsou zprávy o postižení 13 lidí ze sedmi rodin prostřednictvím dvou nemocných koček, o infekci veterinární lékařky po chirurgickém ošetření polytraumatizované kočky. Na přenosu se mohou vedle koček podílet psi a drobní savci (králíci, morčata, krysy, křečci), kteří nemusí vykazovat na své srsti žádné symptomy. Zdrojem pro infekci člověka mohou být i divoké kočky a opice (M. canis), drůbež (M. gallinae) či prasata (M. nanum). Zvýšená frekvence případů infekcí vyvolaných M. canis je u psů, nikoliv u koček, pozorována v období říjen až únor a pokles v období březen až září.
U všech etiologicky nejasných dermatitid člověka, zvláště u chovatelů, zemědělců a jiných lidí povoláním exponovaných, je zapotřebí mít na mysli možnost přenosu původce ze zvířat. Častost humánních infekcí se zvyšuje úměrně s počtem domácích zvířat. Veterinárnímu lékaři přísluší v této souvislosti důležitá funkce poradce a informátora. Při dermatózách chovatele, svědivých i nesvědivých, je nezbytné vyšetření zvířete na ektoparazity, případně dermatofyty a cílená léčba je nezbytná. Pozitivní nález musí být neprodleně sdělen ošetřujícímu lékaři. Antiparazitární léčba u člověka není zpravidla nutná, zmírnění zajistí symptomatická léčba. Likvidace původce antiparazitiky a antimykotiky by měla být provedena nejen na zvířeti, ale i v prostředí.

W. Beck Humanpathogene tierische Ektoparasiten und Dermatophyten als Epizoonoseereger. Prakt Tierarzt 2005;86(6):426-434.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *