Infekce kočičím kalicivirem

R. KVAPIL Veterinární klinika, Praha Veterinářství 2007;57:420-421.

SOUHRN
Kvapil R. Infekce kočičím kalicivirem.
Infekce způsobená kočičím kalicivirem je součástí tzv. syndromu kočičí rýma. Je tedy příčinou onemocnění horních cest dýchacích. Léze způsobené kalicivirem nacházíme především v dutině ústní. Virus může být příčinou akutní nebo chronické gingivostomatitis. Je primárním problémem nemocnosti koček v prostředí, kde spolu žije více koček pohromadě. Nejčastěji onemocní mladé kočky. Vytváří mnohdy koinfekci s jinými onemocněními horních cest dýchacích u koček.

SUMMARY
Kvapil R. Infection caused by feline calicivirus.
Infection due to feline calicivirus is a part of so cold feline influenza syndrome. It is cause for upper respiratory tract disease. Lesions evoked by calicivirus affect mainly oral cavity. Virus can be a reason for acute or chronic gingivostomatitis. It is a primary problem of cats´ sickness in the environment, where more cats live together. Feline calicivirus disease (FCV) attack most frequently young cat and creates mostly coinfection with other diseases of the upper respiratory tract in cats.

Etiologie
Virus kočičí kalicivirózy patří do čeledi Caliciviridae. Název čeledi je odvozen z latinského slova calix, což znamená pohárek nebo kalich. Vlastností čeledi Caliciviridae je, že obal vytváří jen jeden strukturální protein a na něm je 32 pohárkovitých prohlubní. Tato čeleď se rozděluje na čtyři rody (Norovirus, Sapovirus, Lagovirus a Vesivirus) a virus kočičí kalicivirózy patří k rodu Vesivirus. Do rodu Vesivirus patří ještě virus vesikulárního exantému prasat a San Miguel sea lion virus.1-3 Virus jako příčina onemocnění u koček byl popsán v roce 1957.4
Jde o malý a neobalený RNA virus o velikosti 35 až 40 nm. Jeho genom je velikosti asi 7,4 až 7,7 kb a je tvořen jedním řetězcem RNA. Z rodu Vesivirus je nejvíce studovaným právě kočičí kalicivirus. Podobně jako u jiných RNA virů, genom kočičího kaliciviru kontinuálně podléhá rychlé mutaci s minimálním počtem oprav, což zvyšuje rozličnost kmenů.5 Toto vysoké procento mutací a tím daný vysoký stupeň antigenní variability je spojeno s tím, že kočky mohou být infikovány několika virovými kmeny po sobě a každá z těchto infekcí je spojena s rozvojem klinických příznaků. I přesto, že existuje tato antigenní rozmanitost, stupeň zkřížené reaktivity je dostatečný proto, abychom virus kočičí kalicivirózy klasifikovali jako jeden sérotyp.5-7
Virus kočičí kalicivirózy je rozšířen celosvětově. Klinicky vytváří kočičí kalicivirus dvě formy a to pneumotropní formu a rheumatickou formu. První je odpovědná za postižení horních cest dýchacích a druhá způsobuje bolestivost kloubů a kulhání. Rozdíl v klinických projevech není však způsoben vlastnostmi subtypu viru, ale odpovědí jednotlivé kočky na infekci.1,8

Patogeneze
Kočičí kalicivirus se přenáší přímým kontaktem z kočky na kočku během akutní nebo chronické infekce nebo přes kontaminovaný materiál. Přenos aerosolem je nepravděpodobný, protože kočkám chybí dostatek respiračního vzduchu k vytvoření efektivního aerosolu. Virus je vylučován primárně slinami, sekretem z nosu a očí. Lze jej nalézt i v moči a trusu infikovaných koček.6,5,9
Primárním místem replikace viru je oropharynx. Potom dochází k transientní virémii asi tři až čtyři dny po infekci. Sekundární místa replikace jsou epitel nosu, spojivka, jazyk a sliznice patra dutiny ústní. Virus je však možné izolovat i z jiných orgánů jako lymfatické uzliny respiračního a trávicího traktu, spojivka třetího víčka, ledviny a mozeček. Po infikování primárního místa infekce se začne projevovat cytolytická aktivita viru, vznikají nekrózy, vezikuly a ulcerace sliznice. Ulcerace většinou vznikají až po infiltraci neutrofily. Sekundárními místy infekce jsou sliznice tváří a sliznice respiračního traktu. U některých koťat bývají postižené klouby.
Pozorujeme bifázickou teplotní křivku s počáteční hypertermií 24 hodin po infekci a druhou epizodu hypertermie čtyři až sedm dní po vzniklé infekci.
Po infekci kočičím kalicivirem může vzniknout chronická virová infekce a takové kočky se stávají nosiči infekce. U chronicky infikovaných koček pokračuje replikace viru v povrchových buňkách epitelu tonzil a okolní sliznice. Tato replikace přetrvává i přes normální funkci imunitního systému. Mechanismy, kterými kočičí kalicivirus unikne imunitní ochraně u přenašečů nebyly zjištěny. Uvažuje se o tom, že místo replikace je částečně chráněno před imunitními efektorovými mechanismy a vznikají nové antigenní varianty viru. Kočky, které se stanou přenášeči viru, jej vylučují kontinuálně. Stávají se zdrojem infekce pro citlivá zvířata.6,8,10

Epidemiologie
Prevalence viru kočičí kalicivirózy se v populaci koček podle jednotlivých autorů liší a je proporcionální k počtu koček v domácnosti.11 Harbour et al, 1991 ve své práci uvádí, že z 4626 koček s akutním onemocněním horních cest dýchacích izolovali kalicivirus u 29,5 % koček. U koček s chronickým onemocněním horních cest dýchacích vylučovalo kočičí kalicivirus 17,1 % koček.12 Helps et al, 2005 izoloval kočičí kalicivirus z 1748 koček u 47 % koček s onemocněním horních cest dýchacích u 29 % koček bez onemocnění horních cest dýchacích.13 V některých chovech koček může dosáhnout prevalence až 50 až 90 %.11
Infekce se nejčastěji vyskytuje v chovech s více kočkami, které žijí pohromadě. K reinfekci u jedné kočky během jejího života dochází různými kmeny, které se liší antigeny. Snadněji onemocní mladá zvířata – koťata a rezistence k onemocnění se zvyšuje s věkem. Většina koček buď je nebo byla infikována kočičím kalicivirem. Kočky po akutní infekci vylučují virus až 30 dní. Asi 50 % koček vylučuje virus 75 dní po infekci a 15 až 20 % koček zůstávají jako asymptomatičtí nosiči kaliciviru po celý život. Ani po vakcinaci proti kaliciviru se tento počet nosičů nemění.6,9
Zajímavostí je, že některé kočky se jeví jako rezistentní proti infekci kočičím kalicivirem, a to i přesto, že jsou kontinuálně vystaveny viru. Tato rezistence může se může vztahovat ke věku zvířete, může být imunitně zprostředkovaná nebo geneticky zafixovaná.14 U chronických nosičů kaliciviru nebývá návrat klinických příznaků akutního onemocnění obvyklý.8

Klinické onemocnění
Inkubační doba onemocnění způsobeného kočičím kalicivirem je dva až deset dní.5

Akutní onemocnění
Projevy akutního onemocnění můžeme rozdělit podle toho, zda se jedná o formu pneumotropní nebo rheumatoidní. Forma pneumotropní je častější. Onemocnění začíná hypertermií a obecnými příznaky deprese a anorexie, často bývá přítomná hypersalivace. Po několika hodinách až dnech se vyvíjejí typické příznaky jako je serózní a později mukopurulentní výtok z nosu a očí, kýchání, hyperemie spojivky, blepharospasmus a chemosis. Často se také vyvíjí pneumonie a kašel s dušností. Typickými a patognomickými příznaky pro onemocnění jsou vezikulární a ulcerativní léze v dutině ústní (obr. 1). Zde se lokalizují na patře na anterodorsální části jazyka a pyscích. Někdy je těmito lézemi postiženo mediální septum nostril. Leze dosahují maximální intensity mezi 4 až 14 dnem po nakažení a po dvou týdnech se hojí. U některých koček můžeme pozorovat průjem. V chovech, kde je více koček pohromadě, můžeme pozorovat těžší průběh onemocnění, protože je ovlivněn kombinací s jinými infekčními agens horních cest dýchacích a sekundární bakteriální infekcí.5,8,9
Některé kmeny kočičího kaliciviru jsou lokalizované v kloubech. Vzniká potom rheumatoidní forma onemocnění, která je popisována jako syndrom kulhání koťat (imping kitten syndrom). Onemocnění je charakterizováno vysokou hypertermií až 40° C, otokem a bolestivostí kloubů a bolestivostí svalů. Koťata se těžce pohybují a kulhají. Současně se mohou vyskytnout ulcerace v dutině ústní. Příznaky kulhání vymizí za 2 až 4 dny.8,9

Chronické onemocnění
Infekce kalicivirem se může vyvinout v chronickou gingivo-stomatitis. Ke specifickým místům, která jsou u koček postižena, patří sliznice laterálně ke glossopatinálním obloukům a sliznice tváří. Tato onemocnění se nazývají podle lokalizace lézí palatoglossitis a buccostomatitis.15 Často se objevují proliferativní ulcerativní léze, které perzistují na dásních, tonzilách, pharynxu a palatoglossálních obloucích. Stomatitis a gingivitis jsou charakterizovány jako lymphoplazmocytární, což je charakteristika chronické zánětlivé odpovědi způsobené sekundárně antigenní stimulací. Přítomnost kočičího kaliciviru způsobuje chronickou imunitní stimulaci v oropharyngeálních tkáních, a tato vede k abnormální akumulaci a proliferaci lymfocytů a plazmocytů v této oblasti.6,8,9

Hemoragická infekce kočičím kalicivirem
V USA byl odhalen vysoce virulentní kmen kaliciviru, který vyvolává celkový hemoragický febrilní syndrom. Mortalita tohoto onemocnění dosahuje až 50 %. Kromě klasických příznaků se objevují u těchto zvířat kožní změny – edém, alopecie a krusty. Tyto kožní změny se vyskytují především na hlavě a končetinách. Pozorujeme velké respirační obtíže, u některých zvířat ikterus, zvracení a průjem.V dalším průběhu se objeví příznaky koagulopatie – petechie a ekchymózy. V Evropě toto onemocnění nebylo pozorováno.5,6

Diagnostika a diferenciální diagnózy
Onemocnění respiračního traktu koček vyvolané jinými infekčními agens mají většinou stejné klinické příznaky. Proto klinické příznaky samotné nemohou být použitelné pro stanovení konečné diagnózy. Nicméně ulcerace v dutině ústní a kulhání mohou vyvolat podezření na infekci kalicivirem.6
Z laboratorních metod se používá přímá izolace viru nebo metoda RT-PCR (reverse transcriptase polymerase chain reaction), vhodná k průkazu RNA virů. Vyšetřovaným materiálem u obou metod bývá oropharyngeální stěr. Vyšetření na izolaci viru musí být provedeno v prvním týdnu klinických příznaků. Nicméně výsledky PCR vyšetření musí být interpretovány opatrně, protože existují různé kmeny kočičího kaliciviru. Často vznikají falešně pozitivní výsledky vyšetření. U chronických infekcí je potřeba vyšetřit několik stěrů opakovaně po sobě.8,9 Při klinické diferenciální diagnostice se můžeme opřít o následující tabulku.

FeHV-1 = herpes virus 1, FCV = calicivirus, CHF = Chlamydophila felis, BB = Bordetella bronchiseptica, ± lehké onemocnění, + střední onemocnění, (+) střední onemocnění se někdy vyskytuje, ++ těžké onemocnění, +++ velmi těžké onemocnění

U chronického onemocnění (chronická stomatitis a gingivitis) v diferenciální diagnostice uvažujeme periodontální onemocnění, které se rozšiřuje z alveolární sliznice, neoplazii a eozinofilní plak. 15

Terapie
Terapie je zaměřena na uvolnění dýchacích cest, na rehydrataci a realimentaci pacienta a potlačení sekundárních bakteriálních infekcí. Podávání širokospektrálních antibiotik (amoxycilin s kyselinou klavulonovou, cefalosporiny I. generace, enrofloxacin, potencované sulfonamidy, doxycyklin) je doporučeno v případech závažné infekce kočičím kalicivirem, která je spojena s onemocněním dutiny ústní a respiračního traktu, aby se minimalizovali případné komplikace způsobené sekundární bakteriální infekcí. Pro terapii konjunktivitis volíme mast obsahující tetracyklin. Důležitá je také podpůrná terapie, která zahrnuje pravidelné odstraňování výtoků, podávání chutného a aromatického krmení (mnohdy v tekuté podobě). V některých případech můžeme použít stimulantů apetitu (diazepam – 0,5 – 1mg/kg, cyproheptadin). Ve velmi závažných případech je nezbytné parenterální podávání tekutin. Jediným antivirovým produktem, který se doporučuje použít při infekci kočičím kalicivirem je rekombinantní omega interferon.16 Redukuje závažnost zánětu a zabraňuje vzniku chronické infekce. Pro akutní infekci kalicivirem se doporučuje dávkování 2,5 MU/kg, subkutánně – 0., 2., 4., a 7. den. V praxi se však mnoho nepoužívá kvůli vysoké ceně. Pokud chováme více koček pohromadě, akutně infikované kočky by měly být izolovány. Kočky držíme v teple (20 – 22 °C) s dostatečnou vlhkostí (50 – 60 %).1,6,8,15,17,18
Terapie chronické lymfoplazmacytární stomatitidy je velmi obtížná a ve většině případů se stává celoživotním problémem koček. Při prokázané infekci kočičím kalicivirem a u koček, které jsou FeLV a FIV negativní, se doporučuje protokol série tří podslizničních injekcí rekombinantního omega interferonu v místě lézí a to v dávce 1 – 2 MU v 15 denním intervalu. 19

Prevence
Vakcinace redukuje závažnost klinických příznaků, nezabrání však další infekci či vzniku chronické infekce a perzistentnímu vylučování viru.5,8,9 Kolostrální protilátky vymizí po 10 – 14 týdnech. Mateřská imunita již většinou nechrání koťata před infekcí ve věku tří až devíti týdnů. Trvání postvakcinační imunity může být až tři roky.20 Doporučení pro kočky, které jsou v nízkém riziku je revakcinovat v intervalu tří let. U koček, které žijí ve vysoce rizikových podmínkách (divoce žijící kočky a ve velkých společenstvích koček) se doporučuje revakcinovat kočky každý rok. Koťata by neměla dostat druhou dávku vakcíny před dosažením věku 12 týdnů. V situacích, kdy víme, že kočka bude žít ve vysoce rizikovém prostředí se doporučuje ještě jedna revakcinace ve věku 16 týdnů.11

Závěr
Prevencí před kočičím kalicivirem je udržování hygieny v chovech koček. V zařízeních, kde je drženo více koček pohromadě, je vhodné umožnit izolaci a karanténu nemocných či nově zařazených koček. Dezinfekci je možné provádět běžnými dezinfekčními prostředky (sloučeniny chloru v ředění 1 : 32).6,8,17

Literatura:
1. Radford A. D., Coyene K. P., Dawson S., Porter C. J., Gaskell R. M. Feline calicivirus. Vet Res 2007;38(2007)319-335.
2. Clarke I. N., Lambden P. R. The molecular biology of caliciviruses. J Gen Virol 1997;78:291-301.
3. Green K. Y., Ando T., Balayan M. S. et al. Taxonomy of the caliciviruses. J Infect Dis 2000;181(Suppl 2):322-330.
4. Reginald J. Caliciviruses of Animals. Animal and Plant Health Inspection Service. 2003;9:1-11.
5. Hurley K. F., Sykes J. E. Updaten on feline calicivirus: new trends. Vet Clin Small Anim 2003;33:759-772.
6. Thirty E. Feline calicivirus infection in Veterinary Interferon Handbook. Virbac 2004;70-76.
7. Thumfart J. O., Meyers G. Feline Calicivirus: Recovery of Wild-Type and Recombinant Viruses after Transfection of cRNA or cDNA Constructs. J Virol 2002;76(12):6398-6407.
8. Ettinger S. J., Feldman E. C. Textbook of veterinary internal medicine. W. B. Saunders Company 2000;448-449.
9. Thiry E. Clinical virology of the Dog and Cat.. Les Éditions du Point Vétérinaire, 2006;98-104.
10. Johnson R. P. Antigenic Change in Feline Calicivirus During Persistent Infection. Can J Vet Res 1992;56:326-330.
11. Harbour D. A., Howard P. E., Gaskel R. M. Isolation of feline calicivirus and feline herpesvirus from domestic cats 1980 to 1989. Vet Rec 1991;26(128)4:77-80.
12. Helps C. R., Lait P., Damhuis A. et al. Factors associated with upper respiratory tract disease caused by feline herpesvirus, feline calicivirus, Chlamydophila felis and Bordetella bronchiseptica in cats: experience from 218 European catteries. Vet Rec 2005;21(156)21:669-673.
13. ABCD guidelines on Feline Calicivirus. European Advisory Board on Cat Diseases. 2007(3):1-23.
14. Coyne K. P., Dawson S., Radford A. D. Long term analysis of feline calicivirus prevalence and viral shedding patterns in naturally infected colonies of domestic cats. Vet Microbiol 2006;(26):118:12-15.
15. Hennet P. Feline Chronic Gingivo-Stomatitis. Veterinary Interferon Handbook, Virbac 2004;86-93.
16. Knotek Z., Paluš V., Váhala J. Rekombinantní interferon omega (rFeIFN-ω) při léčbě infekčních onemocnění koček. Veterinární klinika 2007;2:52-56.
17. Svoboda M., Senior F., Doubek J. Nemoci psa a kočky. II.díl. Brno; Noviko, 2001:1871-1874.
18. Gunn-Moore D. Use of recombinant feline interferon (rFeINF) in the treatment of cat „flu“. Veterinary Interferon Handbook, Virbac, 2004:77-82.
19. Camy G. A. Clinical Case of Feline Chronic Gingivitis-Stomatitis. Vterinary Interferon Handbook, Virbac 2004:94-98.
20. Schultz R. D. Duration of immunity for canine and feline vaccines: a review. Vet Microbiol 2006(5);117:75-79.

Adresa autora:
MVDr. Roman Kvapil
Veterinární klinika pro malá zvířata
Kolmá 12
109 00 PRAHA 9
klinika@vetkolma.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *