Medicína v pralese

V dnešním a zejména v západním světě se využívá k výživě daleko méně rostlinných druhů než tomu bylo prehistorické době.

Během mé veterinární praxe, ať již v Čechách anebo v Africe a Oceánii, jsem si všímal chování onemocnělých nebo zraněných zvířat. To se ovšem zaznamenává od starořímských dob, čínských dynastií, evropského středověku až po české lidové kalendáře a čtenář tyto zprávy přijímá spíše jako zábavné čtení, nezřídka je tak i myšleno. Vykládá se, že bude pršet, když psi žerou trávu. Neplatilo to v případě mého boxera, pekinéze, foxteriérů a jezevčíků, kteří jsou již v psím nebi a neplatí to ani dnes u mých dvou bretaňských španělů. Psi požírají trávu, když trpí poruchami zažívadel. Podobně kozy, když nejsou v pořádku, si vyhledají hluchavku. Nemám v úmyslu se pustit do romantizujících zkazek. Je jisté, že většina zvířat má schopnost vhodně reagovat na zranění, infekce, některé tělesné poruchy, cizopasníky i obtížný hmyz. Jde jak o vrozený instinkt, tak o získanou zkušenost. Do zvířecí lékárny patří zejména vegetace se specifickými vlastnostmi, půda s obsahem různých minerálií a snad i nějaké druhy hmyzu.

Před lety jsem působil ve veterinární službě Tanzánie a v mé pracovní náplni bylo také sledovat interakce mezi domácími a divokými zvířaty. Jeden terénní biolog mne upozornil na šimpanze, který sbíral z keře listí, které bylo nejen velmi tuhé, což není v oblastech častého sucha neobvyklé, ale mělo i neobyčejně ostré okraje a nepatřilo mezi obvyklou dietu šimpanzů. Opice, kterou jsme pozorovali, konzumovala listí neobvyklým způsobem, skládala každý jednotlivý list jako měch tahací harmoniky a pak je držela po nějakou dobu v dutině ústní, než je polkla. Dělala při tom obličejové grimasy, jako by brala hořký lektvar našich babiček.Všiml jsem si výkalů tohoto šimpanze, byly plné drobných nitkovitých červů a to mne vedlo k úvaze, že si zvíře samo ordinuje antiparazitikum. Místní vesničané mně pak sdělili, že kmenoví léčitelé toto listí doporučují lidem, kteří si stěžují na bolesti břicha. Další výzkum by měl potvrdit terénní pozorování, zda listí obsahuje antibakteriální a zejména antiparazitární látky. Poslal jsem vzorek listí k identifikaci, šlo o keř Aspilia rudis.

V jedné lokalitě v Ethiopii žijí dvě populace paviánů, jedna při zemi a druhá vysoko v korunách stromů. Ovoce místního stromu Balanites aegyptiaca domorodci používají k vypuzení střevních cizopasníků. „Nižší“ paviáni toto ovoce vyhledávají také, zatím co „vyšší“ neprojevují zájem. Při zemi žijící opice jsou infestovány tasemnicemi, mezihostiteli jsou hlemýždi, ke kterým mají tito paviáni snadný přístup a jsou pro ně součástí potravy.
V biotypu „vyšší“ populace, v korunách stromů, hlemýždi nejsou. .

V Austrálii je půda chudá na vápník a v tisícihlavých stádech při obrovských rozměrech nekultivované pastvy není vyjímkou, že dobytek, který nezná ustájení, požírá kosti uhynulých zvířat. Český veterinář kroutí hlavou nad tím, že kadavery zůstanou tam, kde zvíře padne. Pokud jde o ojedinělé případy, farmář to ani nemusí registrovat. Dingové a jiní, zejména létaví mrchožrouti se o uhynulý kus sanitárně postarají, velké kosti vybělí slunce. Horší je, když důvodem uhynutí byl např. botulismus. Bakteriálním původcem je Clostridium botulinum přežívající i po dlouhou dobu v půdě, česká veterinární literatura uvádí, že je to pro člověka velmi nebezpečná “otrava klobásovým jedem“ po požití zkažených konzerv a uzenin. V Austrálii se tato toxikóza vyskytuje zejména u skotu. Je to tedy hrozba nejen potravinářskému průmyslu, ale i hospodářským chovům. Australské předpisy nařizují při výskytu destruovat všechna zvířata v chovu. Při jednom zástupu jsem toto onemocnění zjistil v odchovu masných býků na vysoké podestýlce, bylo jich tam deset tisíc. Všichni nadřízení až po ministra se z konečného rozhodnutí vykroutili, že je to věc veterináře na místě. Bohužel jsem to byl já a to není maličkost zodpovědně nařídit likvidaci takového množství dobytka v prvotřídní jatečné kondici. A tato hmota se pak musela spálit a zahrabat, což do důsledku vlastně není možné, nějaká kost zůstane celá a za pár roků se kolotoč opakuje. Nedostatek vápníku v pastevním porostu vede k tomu, že dobytek líže a eventuálně i žere kosti uhynulých zvířat. Pastviny severního Skotska a Hebrid také volají po vápníku, ovce a jeleni tam okusují končetiny dosud nevzlétnuvších kuřat mořských ptáků.

Sloni dovedou putovat dlouhé kilometry za vodou, jak jsem viděl v pouštní Namíbii. Podobně si dovedou najít zdroje bohaté na sodík, potaš a vápník. Znalost o lokalitě předává slonice slůňatům, tak jako „technologiii“ dolování. Kly rozryjí často velmi tvrdou povrchovou vrstvu a požírají půdu nezřídka vulkanického původu. Obsažené minerálie jsou vitální pro tělesný růst a metabolismus. Snad to také napomáhá eliminovat toxiny, které jsou obsaženy v rostlinné potravě slonů. Sloni se dovedou obratně pomocí chobotu posypávat pískem, to není hra, ale ochrana proti slunečnímu záření, opalovací krémy nemají. V hornaté Rwandě gorily požírají zejména jíl, který má pravděpodobně podobný účinek jako kaolin, který se předpisoval lidem k ochraně sliznice gastrointestinálního traktu. O hlínu z termitiér mají zájem šimpanzi.

Přezrálé fermentující ovoce některých afrických stromů (např. marula tree) přitahuje slony, ti se po požití dostávají do stavu alkoholické intoxikace. Diskutoval jsem o tom s lidmi, kteří žili dlouhou dobu v oblasti s velkými sloními stády. Tvrdili, že sloni se tak vyrovnávají se svými „osobními“ problémy a depresivními stavy , tak jako tito Angličané dvojitou whisky. Spíše bych tento sloní alkoholismus vysvětlil tím, že kvasící ovoce jim chutná a má vysokou kalorickou hodnotu. Dokud jsem žil v Čechách, slýchával jsem něco podobného o brkoslavech po hodech na jeřabinách, dokonce se jeden veterinární patolog ozval, že tito ptáci trpěli cirhózou jater jako každý správný alkoholik.

Často jsem fotografoval v severní Austrálii zdivočelé bornejské bahenní buvoly (Bubalus arnee hosei), jak jim na hřbetě posedávají volavky a zbavují je obtížného hmyzu. V Africe zase ptáci zvaní klubáci žijí symbioticky s kaferskými buvoly, antilopami, pakoni, bůvolci a nosorožci. Z jejich kůže vybírají zejména klíšťata a nezřídka larvy a červy z otevřených ran. Někdy ale zvířata byla silně zneklidňována, protože tito ptáci jim trhali i podkožní svalovinu. Při pozorování opic je snad nejobvyklejší sledovat, jak jedna druhou odvšivuje a zbavuje lupů. Opice ale také praktikují prevenci, otírají se listy rostlin, které obtížný hmyz odpuzují. Možná že se tak i zmírňuje svědivost a bolestivost. V povodí Amazonky jsem viděl opičku kapucín, jak se dře nasbíranými mnohonožkami, byl to nepochybně odhmyzovací zákrok. Bizarní podívaná se mi naskytla při pozorování krokodýla, ležel na břehu botswanské řeky Okavango s otevřenou tlamou, ve které pták, kterého jsem bohužel neidentifikoval, vybíral ze zubů kousky zahnívajícího masa. A když se zmiňuji o ptácích, někteří se zbavují peříšů a zápeříků popelením v mraveništi, mravenci vystřiknutá kyselina tuto havěť snad zažene.

Když jsem na Borneu a na Sumatře pozoroval orangutany, uvažoval jsem, zda měli společnou „kulturu“ s ostatními opy, než se jejich evoluční cesta rozdělila. Tato kultura orangutanů nesnese žádné srovnání s tou naši, lidskou, ale přesto je patrné, že těchto zvířat na Borneu je poněkud jiné než těch na Sumatře. Ta bornejská si dávala „dlaně“ před „ústa“, když zvukově komunikovala v tlupě, to jsem na Sumatře neviděl. Na druhé straně zase sumatránští orangutani v místě zvaném Bukit Lawang si chránili dlaně a prsty listím, když požírali ovoce opatřené ostny či trny. Beze sporu tyto návyky se dědí z generace na generaci a uvažuji nad tím, zda se v přírodě mohou učit dalším a předávat je potomstvu.Vodu z jim jinak nedostupných dutin stromů získávají tak, že do škvír namáčeli listy, z kterých pak vlhkost olizovali. V rezervaci orangutanů Tanjung Puting ve středním Kalimantánu na záda přede mnou jdoucí Japonky skočil ze stromu orangutánní samec, na její zoufalé volání o pomoc se přihnal dohlížející zaměstnanec a zvíře zahnal. Pochybuji, že by op měl zájem o turistku, lákal ho zřejmě její baťoh, ve kterém cítil něco k snědku. V Indii se mi stalo, že při večeři v otevřené hotelové jídelně z doškové střechy skočila na můj stůl opice, a než jsem ji zahnal, sebrala z talíře všechno, co tam bylo. Počkala si na mne, když jsem odcházel parkem do bungalovu, kde jsem spal, pokoušela se vytrhnout z mé ruky fotoaparát. Na tábořišti v oblasti Serengeti na severu Tanzánie se nám, tedy mé rodině, líbilo, že koruny okolních akácií byly plné skotačících paviánů. Jak jsme poodešli od stanů, vrhli se k nim, šikovně otevřeli chlopně, vybrali ze stanu co se jim hodilo i nehodilo a zůstalo po nich jen vířící peří rozcupovaných spacích pytlů. Stan, na jehož zapínání nestačili, elegantně rozpárali odvrchu dolů.

. Orangutani jsou zřejmě inteligentní stejně jako šimpanzi a gorily, ale mají rozdílnou mentalitu a personalitu. Domovem orangutanů je jihovýchodní Asie, migrovali tam z Afriky, která se pokládá za kontinent, z kterého primáti včetně člověka vzešli .

V dnešním a zejména v západním světě se využívá k výživě daleko méně rostlinných druhů než tomu bylo prehistorické době. Šimpanz má na svém jídelníčku během roku více než 120 rostlinných druhů. Nebudeme se pokoušet šimpanze v této vegetariánském jídelníčku dohonit, můžeme se ale něco přiučit, tím nemyslím vylizování hnisavých ran nebo denní potírání těla močí. Domnívám se, že strava pračlověka měla antipatogenní vlastnosti a příroda mu nabízela další možnosti ve snaze o přežití. Jinak by vývojová větev ustrnula a vymizela. U savců v řádech od šelem výše k oplodnění může dojít dvakrát či jednou za rok nebo řidčeji, u slonů jednou za šest let.. Z opí samice se evolucí vyvine žena s měsíčním ovulačním cyklem. Byl to následek vlivu výživy a měnícího se způsobu života ?

Pozn: Část tohoto textu byla uveřejněna dne 30.3.2002 v Lidových novinách.
MVDr. Miloš Ondráček

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *