Mezinárodní konference o bovinní tuberkulóze na Novém Zélandu

Nová rizika ohrožující příznivou epizootologickou situaci v zemích střední Evropy

Ve Wellingtonu na Novém Zélandu se konala 25. až 28. 8. 2009 v pořadí již pátá celosvětová konference „M. bovis V.“, na které bylo 211 účastníků z 29 zemí 5 kontinentů. Navazovala na předešlou konferenci konanou v irském Dublinu v roce 2005 a na konferenci v anglickém Cambridge v roce 2000. Z pohledu středoevropských zemí byly obě předešlé konference významné proto, že bylo možné na jejich územích prezentovat příznivou epizootologickou situaci jak u domácích, tak u divokých zvířat. Po vstupu 10 nových zemí do EU bylo potom možné ve vyžádané přednášce v Dublinu demonstrovat úspěšné národní ozdravovací programy a existenci „nárazníkového bezpečného pásma“ těchto zemí mezi EU a bývalými, z pohledu bovinní tuberkulózy, značně rizikovými státy bývalého Sovětského svazu. Systematické a důsledně vedené ozdravovací programy vedly k eliminaci a v některých zemích (např. Česká republika a Slovensko) k úplné eradikaci bovinní tuberkulózy u zvířat.

Na této konferenci byly prezentovány výsledky významnými výzkumnými pracovníky, kteří zabezpečují ve svých zemích činnost nejenom národních referenčních laboratoří, ale některé z nich jsou v pozicích OIE nebo EU referenčních laboratoří. Prezentované poznatky vycházely většinou ze současné nákazové situace určitého státu a z potřeb příslušných státních veterinárních orgánů, chovatelských svazů, různých složek ministerstev zemědělství, zdravotnictví, životních prostředí a dalších. Získané poznatky je možné pro přehlednost rozdělit jak podle kontinentů, tak podle jejich určitých teritorií, na kterých se rozkládají různé státy. Prezentované údaje proto budou zaměřeny především na výskyt a boj s bovinní tuberkulózou v různých zemích na různých kontinentech.

Austrálie a Nový Zéland

V Austrálii byla bovinní tuberkulóza u domácích zvířat eradikována v roce 2002. Zcela ojediněle je diagnostikována u volně žijících buvolů a prasat divokých, jejichž stavy ve volné přírodě jsou systematicky snižovány především intenzivním odstřelem. Ten je často realizován v polopouštních a pouštních oblastech profesionálními střelci lovem z terénních vozů, nebo častěji lovem z vrtulníku.

Na Novém Zélandu byla nově bovinní tuberkulóza diagnostikována v roce 2008 pouze v 10 ze 4 492 stád jelenovitých, ve kterých je celkem chováno 1,6 mil. zvířat. Z jednání na konferenci a z pobytu na pracovišti Prof. Franka Griffina (Dunedin University, Jižní Ostrov) vyplynulo, že kombinací pravidelných vyšetření pomocí tuberkulinace, ELISA a gama interferonového testu je možné infikovaná stáda farmově chovaných jelenovitých ozdravit od bovinní tuberkulózy za 2 až 3 roky. Zásadní podmínkou úspěšného ozdravení je však důsledné vyřazování všech pozitivně reagujících zvířat a účinná pasivní a aktivní ochrana farem před průnikem kusu liščích (Trichosurus vulpecula), která jsou nejvýznamnějšími rezervoárovými zvířaty.

U skotu byla na Novém Zélandu v roce 2008 evidována bovinní tuberkulóza jen ve 194 ze 39 755 stád (nově byla diagnostikována toho roku pouze ve 106 stádech), ve kterých bylo v tomto roce chováno 10,3 mil. kusů skotu. Ovce jsou vůči bovinní tuberkulóze značně odolné a v roce 2008 nebylo toto onemocnění diagnostikováno v žádném z 5 689 stád, ve kterých je chováno 39 mil. ovcí. Bovinní tuberkulóza nebyla rovněž zjištěna v roce 2008 v žádném z 6 482 stád se 3,7 mil. prasat domácích a v žádném ze 731 stád se 10,8 tis. velbloudovitých.

Severní Amerika

V USA patří bovinní tuberkulóza k eliminovaným onemocněním, i když jsou každoročně hlášena ojedinělá ohniska až v jedné třetině států. Jejich počet však nikdy nepřesahuje v žádném státu více než 0,1 % ze stávajících chovaných stád, což je dostačující k udržení statutu země s eliminovanou bovinní tuberkulózou. Pro vznik nových ohnisek jsou nejznámější dva zdroje: nakoupený mladý infikovaný skot (především býci do výkrmu a zcela ojediněle cenově výhodné jalovice) z Mexika a přítomnost v okolí farem skotu rezervoárových volně žijících zvířat. Těmi jsou zejména jeleni virginští, kteří jsou především v zimním období přitahováni k farmám skotu snadně dostupnou potravou. Silným redukčním odstřelem a zákazem přikrmování jelení zvěře v zimním období (bylo zjištěno, že nejintenzivnější je přenos původce bovinní tuberkulózy u krmelců v zimním období, kam často přichází i klinicky nemocná zvířata) se však nepodařilo významným způsobem snížit incidenci a prevalenci bovinní tuberkulózy u volně žijících přežvýkavců a dalších hostitelů.

Afrika

Z území tohoto rozlehlého kontinentu jsou zatím k dispozici pouze fragmentované údaje o incidenci a prevalenci bovinní tuberkulózy. Např. dr. Cadmus z Nigérie prokázal M. bovis v nepasterovaném kravském mléce a z něho vyrobeného tvarohu, sýra a jogurtů. Kolegové z Etiopie zase sledovali prevalenci bovinní tuberkulózy na jatkách u skotu, pocházejícího z různých oblastí Etiopie a importovaného ze zahraničí. Současné velmi nepřesné údaje naznačují, že minimálně jedna třetina případů tuberkulózy u vesnických obyvatel je způsobovaná právě M. bovis.

Asie

V Japonsku patří bovinní tuberkulóza k utlumeným onemocněním. Z ostatních států Asie jsou k dispozici pouze útržkovité údaje, které však naznačují značné rozšíření onemocnění. Především v Indii, kde je kráva považovaná za svaté zvíře, není možné ani jedince v pokročilém stupni klinického postižení porazit, nebo utratit. Tato zvířata jsou dochována do přirozené smrti ve speciálních zařízeních (farmách hojně dotovaných bohatými dárci). Uhynulá zvířata jsou následně tzv. vzdušně pohřbena, tedy kadávery jsou ponechány volně na blízkém mrchovišti, kde jsou sežrány různými mrchožravými zvířaty včetně ptáků. A právě pozření mrtvých těl ptáky a jejich let po okolí je považován za důstojné „vzdušné“ pohřbení. Dnes stále častěji používaným způsobem je také likvidace těl uhynulých zvířat jejich vhozením do řeky, přičemž jejich „pohřební“ do řeky Gangy je považované za nejdůstojnější. Situace v Číně v oblasti bovinní tuberkulózy je zcela neznámá, situace např. v Bangladéši, nejlidnatějším státu světa, je považovaná odborníky za kritickou především proto, že mléko je považováno za „maso chudých“. Zejména děti jsou intenzivně infikovány pitím syrového nepasterovaného mléka, které je v jejich dětství často jediným zdrojem živočišných bílkovin.

Evropa

Bovinní tuberkulóza u zvířat

Ve střední Evropě se podařilo především v zemích bývalého socialistického bloku utlumit bovinní tuberkulózu u domácích přežvýkavců (zejm. skotu), což zabránilo významnému přenosu původce bovinní tuberkulózy na volně žijící zvířata. Již tak úspěšný nebyl postup ve Velké Británii a Irsku, kde byla infikována populace volně žijících jezevců lesních (Meles meles), kteří jsou značně přemnoženi a jsou neustálým a nejčastějším zdrojem infekce. Začínající experimentální vakcinační program má snížit incidenci i prevalenci bovinní tuberkulózy u jezevců ve vybraných lokalitách.
Ve volné přírodě je hrozbou pro šíření původce bovinní tuberkulózy na území kontinentální Evropy především prase divoké (Sus scrofa) ve Španělsku a ve Francii a jelen lesní (Cervus elaphus) v Rakousku. Bovinní tuberkulóza byla v této sousední zemi prokázána v roce 2008 ve 23 stádech se 483 kusy skotu (celkem je chováno 333 tis. kusů skotu v 14 655 stádech). V Maďarsku byla v minulých letech prokázána bovinní tuberkulóza u volně žijících jelenů lesních a prasat divokých, v Polsku u zubrů evropských (Bison bonasus) a zcela sporadicky u srnce obecného (Capreolus capreolus). V ostatních státech, kromě států na Balkánském poloostrovu, je situace stabilizovaná.

Tuberkulóza ploutvonožců

Pro zvířata chovaná v současné době v zajetí především v zoologických zahradách Evropy je hrozbou šíření původce tuberkulózy ploutvonožců M. pinnipedii, které bylo původně zavlečeno do Evropy s infikovanými importovanými zvířaty z Uruguaje. Tento původce, nejprve identifikován pro podobné vlastnosti jako M. bovis, byl poprvé izolován v roce 1986 v Perthu v západní Austrálii v jednom mořském parku od lachtana šedého (Neophoca cinerea) a lachtana Forsterůva (Arctocephalus forsteri). Již o dva roky později byla v roce 1988 plicní tuberkulóza diagnostikovaná také u jednoho ošetřovatele, který byl v těsném kontaktu s lachtany v letech 1983 až 1985. V následujících letech byl tento původce prokázán u ploutvonožců v Jižní Americe (1987), na Novém Zélandu (1990) a v Tasmánii (1992).

V Evropě bylo v zajetí onemocnění prokázáno u různých hostitelů, kteří byli primárně infikováni importovanými lachtany z Uruguaje, poprvé v roce 1992 ve Francii. Následně bylo M. pinnipedii, popsané jako samostatný druh komplexu M. tuberculosis v roce 1993, ve Velké Británii, Španělsku, Německu a v Nizozemí. Dosud bylo toto onemocnění prokázáno u následujících druhů ploutvonožců:

• lachtan šedý (Neophoca cinerea) v zajetí, volná příroda
• lachtan australský (Arctocephalus pusillus doriferus) volná příroda
• lachtan Forsterův (Arctocephalus forsteri) v zajetí, volná příroda
• lachtan novozélandský (Phocartos hookeri) volná příroda
• lachtan hřivnatý (Otaria flavescens) v zajetí, volná příroda
• lachtan jihoamerický (Arctocephalus australis) v zajetí, volná příroda
• lachtan jižní (Arctocephalus tropicalis) v zajetí, volná příroda

Z ostatních hostitelů jsou vnímaví prakticky všichni savci, kteří byli v kontaktu s infikovanými ploutvonožci:

• člověk (ošetřovatelé, zoologové, veterinární lékaři a další zaměstnanci zoo)
• gorilla nížinná (Gorilla gorilla gorilla)
• lama krotká (Lama glama)
• tapír jihoamerický (Tapirus terrestris)
• tapír indický (Tapirus indicus)
• velbloud dvouhrbý (Camelus bactrianus)
• irbis horský (Panthera uncia)
• levhart mandžuský (Panthera pardus orientalis)
• skot (Bos taurus)

Za zcela kuriózní je nutné považovat infekce velkého hlodavce dikobraza obecného (Hystrix cristata), což svědčí pro značnou hostitelskou šíři tohoto nově hrozícího patogena. Posledním, zcela kuriózním případem, je průkaz tohoto onemocnění u delfínů ve volné přírodě v Austrálii, kde bylo mrtvé a zmrzlé tělo otevíráno motorovou pilou. Až retrospektivně diagnostikované onemocnění po několika měsících objasnilo plicní tuberkulózu několika pracovníků, kteří byli pitvě přítomni, a kteří neměli roušky a nebyli jinak chráněni vzniku vdechování vznikajícího aerosolu.

Diagnostika je velmi obtížná. Přímý průkaz původce je možný v trusu a ve sputu živých zvířat především pomocí přímé vysoce citlivé konvenční, nebo kvantitativní real time PCR. V krevním séru je možné pro průkaz protilátek používat metodu MAPIA (Multi-Antigen Print Immunoassay), která byla vyvinuta v USDA a je validovaná a akreditovaná v USA. V současné době jsou obě tyto metody dostupné v laboratořích VÚVeL Brno.

Humánní tuberkulóza u zvířat

Další novou hrozbu představuje v Evropě humánní tuberkulóza, která bývá stále častěji diagnostikována u zvířat, které jsou v těsném kontaktu s infikovanými lidmi, kteří vylučují původce humánní tuberkulózy (M. tuberculosis, M. africanum nebo M. canneti) ve sputu. Z České republiky zazněla na konferenci vyžádaná přednáška na téma: “Human tuberculosis in domestic animals and unrecognised threat of exposed environment”, která poprvé popisovala průkaz M. tuberculosis jak u infikovaných domácích zvířat (psů a prasat), tak rovněž v různých složkách prostředí (např. hračky psů, zbytky potravy, prach, pavučiny, nedopalky cigaret a další).

Tuberkulóza drobných zemních savců

Ve Velké Británii a v Irsku je hojně u drobných zemních savců diagnostikovaná tuberkulóza způsobovaná dalším zástupcem komplexu M. tuberculosis, a sice obtížně a dlouho in vitro rostoucí M. microti. V těchto státech byl tento původce zcela sporadicky prokazován u pastevně chovaného skotu. Na území kontinentální Evropy byl tento původce zcela sporadicky diagnostikován u volně žijících koček domácích a zcela sporadicky u lam v zoologických zahradách. V souvislosti s povodněmi před několika lety bylo M. microti diagnostikováno u několika osob s plicní tuberkulózou, které byly např. v kontaktu s živými a utopenými drobnými zemními savci ve svých sklepích při jejich vyklízení po povodních v Nizozemí.
Zpestřením konference byla téměř dva dny zuřící vichřice, která ve svém závěru přešla první noc v tajfun. Ten byl následován druhý den nočním zemětřesením o síle 5,3 stupně Richterovi stupnice, které místní obyvatele nevyvedlo z míry. Takových otřesů je na obou ostrovech Nového Zélandu, který je sopečného původu, několik desítek do roka. Stavby včetně našeho hotelu musí být ze zákona stavěny tak, aby byly odolné vůči podstatně silnějším otřesům. Domy jsou stavěny na kvádrech z přírodního kaučuku, které utlumí především horizontální otřesy, které jsou pro konstrukce budov nejvíce ničivé.

Prof. MVDr. Ivo Pavlík
VUVeL, Brno

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *