Pes není nepřítel člověka

Ano, pes je považovaný za přítele člověka, ale už v tomto rčení je něco nesprávného. Psychiku a etologii zvířete totiž není možné personifikovat – polidšťovat, byť různé okolnosti k tomu přímo vybízejí. Přítelem člověku v pravém slova smyslu může být zase jenom člověk a nikoli zvíře.

Pes je zvíře, které za vhodných podmínek a při dostatečných chovatelských znalostech člověku slouží jako pomocník, či společník. Aby ale nedocházelo ke konfliktům, je třeba něco vědět. Například to, že pes je zvíře smečkové, které respektuje vůdce smečky a za toho považuje svého pána, ovšem, nemusí to být muž, hlava rodiny, mnohdy to je žena anebo jiný člen rodiny. Všichni členové jeho smečky si musejí uvědomit, že je třeba dodržovat určité zásady chování. Stejně jako lidé se navzájem neruší při jídle, či vyprazdňování, nelze takto rušit psa. Nečekaně na psa, či na jakékoli zvíře promluvit, či je překvapit, to všechno může být signál pro jeho obrannou reakci. Mluví se o tom, že pes by měl být cvičený. To ano, ovšem je třeba si uvědomit, že na tzv. cvičácích se vyžaduje především poslušnost, to je dobře, ale také se zde cvičí pes na obranu svého pána, od toho je ale kousek k útoku, a to už je diskutabilní. Cvičí se zde ale vztahu k dětem? To nikoli, zde se zřejmě neoprávněně očekává, že tohoto úkolu se zhostí pán sám.
Každopádně, vždy je třeba si uvědomit, že pes je sice inteligentní, někdy skoro schází, aby promluvil, ale vždy zůstává zvířetem. A zvíře jedná především v krizových situacích, za kterou je možné považovat moment překvapení, kdy je třeba se bránit, za pomoci reflexů. Tyto reflexy jsou jakési zkratky, které bez uvažování umožňují zvířeti, ale někdy i člověku, reagovat velmi rychle a účinně. To znamená ubránit se skutečnému, či domnělému nebezpečí.
Proto by každý chovatel či majitel psa, ale i jiného zvířete, měl vědět, že vždy musí při jednání se zvířetem uvažovat a snažit se tyto pro zvíře rizikové podněty eliminovat.
To znamená, nenechat psa s jakýmkoli dítětem o samotě, nerušit jej při jídle, neobtěžovat jej v intimních chvílích, zkrátka vyvarovat se všech situací, které by pes mohl považovat za ohrožení.
Dojde-li přesto k neštěstí, je třeba umět rozlišit, zda šlo o trestuhodnou nedbalost, neznalost, či dokonce o úmysl. Bohužel při každém objevivším se případu poranění člověka psem se objevují dobře myšlené snahy dalšímu zabránit. To znamená, že je možné slyšet volání po přísnějších zákonech, vyhláškách, postizích. Přitom se ale zapomíná, že podle stávajících zákonných norem je možné provinilce, kteří prostřednictvím svých zvířat, nejen psů, uškodili, účinně stíhat. Je to možné podle občanského zákoníku, podle trestního řádu a v neposlední řadě i na základě zákona na ochranu zvířat proti týrání.
A nakonec lze opět konstatovat, že kromě prokazatelného úmyslu použít zvířete, například psa, jako zbraně, jsou všemi poraněními zvířaty způsobenými vinni majitelé zvířat kvůli své odborné neznalosti, nevědomosti a také pohodlnosti a často i přeceňováním výsledků výcviku, který mnohdy v amatérské formě psovi dali. U nás zatím bohužel není zakotveno v obecném povědomí, jak se k cizím psům chovat, a ani taková pravidla nejsou stanovena, jak nebezpečným situacím předcházet. Základem osvěty by mělo být například to, že není možné dopustit, aby batole objímalo psa, aby kdokoli na cizího psa sahal nebo to, že nelze psa dráždit tak, aby to vyvolalo jeho obrannou reakci. Proto opět Státní veterinární správa ČR volá po větší zodpovědnosti a uvědomělosti při pořizování si takových zvířat, která by mohla poranit jak cizí lidi, tak členy vlastní rodiny.
Při této příležitosti upozorňujeme, že se nemusí jednat jen o psy, ale i o další chovaná zvířata, ať už jde o kočky či plazy, například jedovaté hady, hady škrtiče, hmyz, či jiné druhy zvířat, které mohou kvůli svým biologickým vlastnostem ohrozit okolí, a za které, jsou-li chována v zajetí, nese odpovědnost člověk, který o ně má pečovat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *