Praktická rentgenologie u plazů II. – Hadi

V. JEKL ml., Z. KNOTEK Klinika chorob plazů, ptáků a drobných savců, Fakulta veterinárního lékařství, Veterinární a farmaceutická univerzita Brno Veterinářství 2004;54:84-90

SOUHRN
Jekl V. ml., Knotek Z. Praktická rentgenologie u plazů II. – Hadi. Veterinářství 2004;54:84-90.
Práce přináší shrnutí praktických zkušeností s rentgenologickým vyšetřením u hadů. Jsou zdůrazněny specifické zvláštnosti anatomie hadů, které mají dopad na techniku RTG. Jsou popsány metody fixace, způsoby vhodného polohování hadů a efektivní rentgenologické projekce. Práce upozorňuje na nejčastější chyby, ke kterým dochází v průběhu zhotovování RTG snímků i při následné interpretaci výsledků. Praktické použití a přínos rentgenologického vyšetření při klinické diagnostice jsou dokumentovány na příkladu vybraných kasuistik.

Jak již bylo zmíněno dříve, u exotických zvířat je zařazení zobrazovacích metod do systému komplexního vyšetření pacienta běžným postupem.1 U hadů je nejvíce využíváno rentgenologické vyšetření (RTG), neboť kontrola uložení a stavu vnitřních orgánů palpací je díky anatomické stavbě značně omezena. Na rozdíl od želv, kde je limitujícím faktorem pevný krunýř, ztěžuje přímou kontrolu vnitřních orgánů u hadů z dorzální strany pevný lem tvořený žebry a z nich odstupujícími svaly. Ventrální přístup je u velkých hroznýšovitých hadů omezen pevnými břišními šupinami a napnutím svalů, které z nich odstupují. U hadů v dobré kondici je značným omezením přítomnost tukové masy, která vyplňuje převážnou kaudální část coelomové dutiny. Zmíněné struktury mají dopad na výtěžnost metody RTG v klinické praxi u hadů. Tento fakt vyžaduje pečlivý přístup při přípravě RTG i následném vyhodnocování snímků.

Příprava pacienta a místo rentgenologického vyšetření v pořadí pracovního postupu
Rentgenologické vyšetření následuje u hadů vždy až po kompletaci anamnestických údajů a provedení základního klinického vyšetření. Výjimku netvoří ani nebezpečné nebo jedovaté druhy hadů. V těchto případech je sedace, případně uvedení pacienta do celkové anestezie většinou nezbytná. Je nutné posoudit zdravotní stav pacienta a až poté volit vhodné anestetikum. V žádném případě nepoužíváme metody spojené s podchlazením zvířete.

Způsoby imobilizace a fixace hadů při rentgenologickém vyšetření
Manuální fixace menších nejedovatých hadů většinou nečiní potíže. U všech hadů je nutná zejména fixace prsty za hlavou pacienta, abychom zabránili pokousání. U větších hroznýšovitých hadů je často nezbytná fixace minimálně dvěma osobami, které fixují hada v potřebné poloze. U velmi velkých hadů nebo agresivních jedinců je nutná sedace pacienta. U jedovatých hadů je situace odlišná, protože zde neustále hrozí životu nebezpečné uštknutí. Během fixace/imobilizace by měly být přítomny minimálně dvě osoby. Fixace za hlavou není vždy pro fixující osobu bezpečná, protože u některých hadů mohou zranit vyšetřujícího i jedové zuby vyčnívající na laterální straně čelistí. Pro základní vyšetření, ale i pro rentgenologické vyšetření doporučujeme průhlednou trubici z plastu nebo plexiskla. Lumen průhledné trubice volíme dle velikosti pacienta, aby se zabránilo zpětnému stočení hlavy. Trubice nebo plastový box mohou být použity i jako indukční komora pro inhalační anestezii.2,3 Po chemické imobilizaci je nutné překrytí jedových zubů například použitím injekční stříkačky nasunuté na horní čelist nebo nasunutím korkové zátky na jedové zuby. Následně lze pacienta podrobit rentgenologickému vyšetření. Při manipulaci z jedovatými hady musíme vždy respektovat potenciální riziko ohrožení života ošetřujícího personálu.

Projekce a polohování hadů
Vzhledem k anatomické stavbě hadů a jejich délce doporučujeme při zobrazení plicního pole nebo celé tělní dutiny zhotovit několik RTG snímků na jednu nebo více kazet. RTG kazety lze půlit nebo čtvrtit, což umožní lepší využití rentgenového snímku. U těchto RTG snímků je zapotřebí vždy zachovat kraniální směr a jednotlivé vyšetřované úseky by se měly překrývat. Pro jasnou orientaci je vhodné označení jednotlivých úseků rentgen-kontrastním materiálem (značkou).4
Hlava, lebka: Mozkovna hadů je pevná a nepohyblivá. Ostatní lebeční kosti jsou pohyblivé. Ke skloubení čelistí dochází až kaudálně za okcipitální kostí v úrovni 4. – 8. krčního obratle. Tento kloub spolu s elasticitou v chybějící mandibulární symfýze usnadňuje polknutí sousta. Většina hadů má šest řad zubů: jednu řadu na každé straně spodní čelisti a dvě řady na každé straně horní čelisti. Mezi kosti, které nesou zuby, řadíme mandibulu, maxilu, palatální kosti, pterygoidní kosti a někdy také premaxilu.5
Při dorzoventrální (DV) projekci fixujeme pacientovi hlavu ve vodorovné poloze. V případě sedovaného pacienta vypodložíme tělo tak, aby se upravila rotace hlavy. Pro kontrolu lze využít rostrokaudální pohled, ve kterém by mediální osa lebky měla být kolmá k RTG kazetě.
Pro fixaci lebky lze u menších hadů použít adhezivní pásku. Při ventrodorzální (VD) projekci fixujeme hlavu s horní čelistí blíže RTG kazetě. Jinak používáme stejný postup jako při DV projekci. Pro získání korektního rentgenogramu je při této projekci většinou nutné pacienta sedovat, popřípadě uvést do celkové anestezie. Pokud je pacient intubován, je vhodné ho na určitou dobu extubovat, aby nedošlo k superpozici endotracheálního tubusu a vyšetřované části těla. Vzhledem ke složitější stavbě lebky hadů doporučujeme porovnat rentgenogram s vypreparovanou lebkou nebo s nákresy v příslušné literatuře. Centrální paprsek se zaměřuje na střed spojnice mezi laterálními očními koutky. Míra se odečítá od nejvyššího vrcholu krania.
Laterolaterální (LL) projekce vyžaduje fixaci pacienta v laterální poloze s poškozenou stranou lebky blíže RTG kazetě. Spodní čelisti by měly být v superpozici. Pokud jsou cílem RTG vyšetření obě spodní čelisti, je možné vzhledem k jejich volnému spojení jednu z nich vychýlit a zobrazit tak na rentgenogramu obě. Pokud to není možné, lze zhotovit levopravou i pravolevou LL projekci. Je třeba zamezit případné rotaci hlavy. Centrální paprsek se zaměřuje na laterální oční koutek. Míra se odečítá ve spojnici laterálních očních koutků.
Kloubní spojení čelistí: Při laterolaterální šikmé projekci je pacient fixován v laterální poloze postiženou stranou blíže kazetě. Kranium je rotováno asi o 20°. Tato rotace umožňuje na rozdíl od malých savců zobrazit u hadů obě kloubní spojení. Skloubení čelistí se nachází kaudálně za temenní kostí. Na klasické LL projekci tedy dochází k superpozici obou „temporomandibulárních“ kloubů a krční páteře. Na výsledném snímku lze odlišit obě kloubní spojení čelistí a mírně rotovanou krční páteř. Tato projekce doplňuje DV projekci. Centrální paprsek se zaměřuje střed kloubního spojení. Míra se odečítá od výšky laterálního očního koutku.
Maxilla: Ventrodorzální projekce při otevřené dutině ústní. Pacient je fixován v dorzální poloze s široce rozevřenou dutinou ústní (maxila je fixována k vyšetřovacímu stolu, dutinu ústní rozevíráme tahem tkalounu za mandibulu). Rentgenku vychýlíme o 15 – 20° tak, aby centrální paprsek směřoval do dutiny ústní. Centrální paprsek se zaměřuje na mediální linii čelistí v jejich středu. Míra se odečítá ve výšce vyšetřované oblasti.
VD šikmá projekce při otevřené dutině ústní. Hlava je rotována přibližně o 45° s vyšetřovanou horní čelistí blíže RTG kazetě. Tato projekce je vhodná k posouzení dislokace zlomenin kostí horní čelisti, neoplazií, popřípadě posouzení změněných měkkých tkání. Je vhodné použít radiolucentní rozvěrač dutiny ústní nebo rozevření čelistí pomocí tkalounů. Centrální paprsek se zaměřuje na střed vyšetřované oblasti. Míra se odečítá ve výšce vyšetřované oblasti.
Mandibula: DV projekce při otevřené dutině ústní. Pacient je fixován v břišní poloze s široce rozevřenou dutinou ústní (mandibula je fixována k vyšetřovacímu stolu, dutinu ústní rozevíráme tahem tkalounu za maxilu). Rentgenku vychýlíme o 15 – 20° tak, aby centrální paprsek směřoval do dutiny ústní. Centrální paprsek se zaměřuje na mediální linii čelistí v jejich středu. Míra se odečítá ve výšce vyšetřované oblasti.
DV šikmá projekce při otevřené dutině ústní. Pacient je fixován v laterální poloze s postiženou mandibulou blíže RTG kazetě. Pro fixaci čelistí použijeme radiolucentní rozvěrač dutiny ústní nebo tkalouny. Kranium by mělo být rotováno asi o 20°. Centrální paprsek se zaměřuje na střed vyšetřované oblasti. Míra se odečítá ve výšce vyšetřované oblasti.
Pletenec pánevní končetiny: Hadi nemají vyvinuté hrudní ani pánevní končetiny. Pouze u několika druhů (hroznýši, krajty) jsou zachovány rudimenty kostí pánevního pletence. Mezi ně patří zejména vestigiální pletenec pánevních končetin a vnější ostruhy (drápy). Pro RTG zobrazení lze použít DV i LL projekci. Centrální paprsek zaměřujeme na kloakální oblast. Míra se odečítá v místě centrování paprsku.
Páteř a dutina tělní: Tělní obratle jsou poměrně uniformní. Jejich počet se pohybuje mezi 120 – 320. Žebra hadů jsou kompletně osifikována a obvykle robustní. Každé žebro končí pahýlovitým výběžkem, který přichází do kontaktu s interní částí kůže. Žebra a obratle mají jen malou regionální diferenciaci. První pár žeber se nachází obvykle na třetím obratli. Kloakální oblast je charakterizovaná výskytem žeber vidličkovitého tvaru, která jsou srostlá s daným obratlem kromě prvního ocasního obratle.5 Lebka, žebra i obratle jsou na rentgenogramu velmi dobře patrné.
DV projekce: Pacient se umístí do břišní polohy tak, aby se páteř na výsledném RTG snímku promítala do středu břišních štítků. Pokud je pacient sedován, lze u štíhlých hadů tělo z obou stran vypodložit nekontrastním materiálem. Při posuzování hrudní části tělní dutiny by měla být expozice provedena při maximálním nádechu. Při posuzování abdominální části tělní dutiny by měla být expozice provedena při maximálním výdechu. Pro určité indikace lze použít šikmé DV projekce, aby se předešlo superpozici páteře s vyšetřovanými orgány. Při všech projekcích je nutné zaznamenat vzdálenost vyšetřovaného úseku od rostra nebo kloaky a celkovou délku těla.4 Pokud rentgenujeme delší úsek těla, je zapotřebí na RTG snímku vždy zachovat kraniální směr a jednotlivé vyšetřované úseky by se měly překrývat. U zhotovení pomocných flexních (stresových) projekcí si musíme být jisti, zda se nejedná o frakturu nebo luxaci. Centrální paprsek zaměřujeme na vyšetřovanou oblast. Míra se odečítá v místě centrování paprsku. Pro LL projekci se pacient fixuje v laterální poloze tak, aby byla páteř rovnoběžně s rovinou RTG kazety (vyšetřovacího stolu). Pro vyšetření doporučujeme využít horizontální paprsek. Centrální paprsek zaměřujeme na vyšetřovanou oblast. Míra se odečítá v místě centrování paprsku.
Srdce je uloženo asi ve 20 – 30 % délky těla. Je částečně pohyblivé, což je pravděpodobně adaptace na pasáž relativně velkého sousta trávicím traktem.6,7 Srdce je na DV i LL projekci dobře viditelné. Lokalizace srdce lze využít také pro orientaci na rentgenogramu. Velké cévy nejsou většinou na nativním rentgenogramu patrné. Trachea má neúplné chrupavčité prstence ve tvaru písmene C. Ventrální část prstenců je tvořena rigidní chrupavkou, dorzální část je opatřena vazivovým spojením. Trachea probíhá ventrálně v mediální linii těla. Kaudálně za srdcem se rozděluje do dvou krátkých extrapulmonálních bronchů, které ústí přímo do plic. Trachea je na rentgenogramu v kraniální pětině těla jasně viditelná (tracheální prstence), nad srdeční bází dochází k její dorzální elevaci. Plíce jsou sakovité orgány podlouhlého tvaru. U většiny hadů je levá plíce redukována – není větší než 85 % délky pravé plíce (hroznýšovití hadi) nebo úplně chybí (většina ostatních u nás chovaných druhů). Komplex pravé plíce a vzdušného vaku obvykle začíná kaudálně za srdcem a dosahuje až ke kraniálnímu okraji pravé ledviny. Kraniální část – plíce je vaskularizovaná (funkční ve výměně vzduchu), kaudální část – vzdušný vak plní funkci zásobní. U některých druhů hadů část plic zasahuje již kraniálně nad tracheu a formuje tzv. tracheální plíci. Čeleď Aerochordidae má tracheální vzdušné vaky.8 U některých akvatických hadů (vodnáři) dosahuje vzdušný vak za plícemi až do blízkosti kloaky a slouží zde jako hydrostatická adaptace. Plíce a vzdušný vak jsou uloženy podél páteře dorzálně nad žaludkem, střevy, játry a žlučovým měchýřem. Po celé délce srůstají se stěnou dutiny tělní. Kraniální část plic je rozšířená, kaudální část nerespiračního sakovitého výběžku plic se dorzoventrálně oplošťuje a nemusí být vždy na rentgenogramu patrná. Variace ve tvaru a uložení trachey a plic mohou být důležité z taxonomického hlediska.9
Jícen je elastický, u některých druhů hadů je jen částečně osvalen. Probíhá těsně nad tracheou a na rentgenogramu většinou není patrný. Žaludek je uložen přibližně v 50 – 65 % délky těla. Pokud je prázdný, je stěna žaludku složena v podélné řasy.10 Kardiální sfinkter není výrazný. Kaudálně se žaludek zužuje do úzké pylorické části (u hroznýšovitých hadů je pylorus výrazně vyvinut). Kraniální úsek tenkého střeva je rovná trubicovitá útroba se slizničními řasami. Kaudální část tenkého střeva probíhá v esovitých kličkách různých velikostí a ústí do kolonu v oblasti kraniálního okraje ledvin. Slepé střevo tvoří u hroznýšovitých hadů krátký prstovitý výběžek vybíhající kraniálně s širokým otevřením do tlustého střeva. V kolonu, který má tvar přímé trubice, se může trus kumulovat poměrně dlouhou dobu. U zdravých hadů je za fyziologických podmínek střevo zanořeno v tukové mase. Ke znázornění žaludku a střev na RTG snímku dochází pouze při větší náplni (plyn, tekutina, sousto, zažitina).11 Jednotlivé části kloaky jsou od sebe odděleny chlopňovitými výběžky. V proktodeu dochází k zahušťování moči s tvorbou urátů, které mohou být na RTG patrné.
Játra mají podélný tvar. Kraniální část jater začíná několik centimetrů za srdcem (30 – 40 % délky těla). Kaudálně zasahují do středu žaludeční oblasti (50 – 60 % délky těla). Játra leží ventrálně pod plícemi a vpravo od jícnu a žaludku. Na LL projekci je zřetelná jejich kraniální a dorzální část. Pankreas je většinou lokalizován v triádě spolu se slezinou a žlučovým měchýřem, který se nachází distálně od kaudálního okraje jater. Slezina ani pankreas nejsou na RTG patrné. Žlučový měchýř je u hroznýšovitých hadů poměrně velký (průměr až 5 cm). Je lokalizován kaudálně za játry, laterálně od pylorické oblasti žaludku. Velikost, tvar a do jisté míry i topografická pozice jsou ovlivňovány nutričním stavem zvířete. Někdy je na rentgenogramu patrný jako kulovitý radiolucentní stín.12
Párové ledviny se nacházejí v kaudodorzální části tělní dutiny značně vzdáleny od kloaky, pravá ledvina je situována před levou. Tvar ledvin je protáhlý a má lalůčkovitý charakter. Uretery ústí do urodeální části kloaky. Močový měchýř není u hadů vyvinut! Podélně protáhlá varlata jsou uložena mezi pankreatickou triádou a ledvinami. Vaječníky jsou umístěny blíže pankreatu. U obou pohlaví jsou pravé pohlavní orgány uloženy před levými. Vajíčka u oviparních druhů jsou méně mineralizovaná než u želv, ale je poměrně snadné je odlišit od okolních struktur – nacházejí se v kaudální třetině těla. U viviparních druhů lze rozpoznat skelety jednotlivých plodů. Ledviny a pohlavní orgány nejsou u hadů většinou na rentgenogramu odlišitelné.
Samci hadů mají dva párové přídatné pohlavní orgány – hemipenisy, které leží vchlípeny do vaků ve ventrální ocasní bázi. U některých druhů hadů (čeleď Crotalidae) dochází k mineralizaci výběžků hemipenisů (hemibaculla),13 které mohou být na rentgenogramu patrné.

Kontrastní RTG zobrazení, typ a dávkování kontrastní látky
Vzhledem k metabolizmu hadů se ideální hladovka pro RTG vyšetření může pohybovat mezi 8 – 30 dny.2 Klasickým kontrastním médiem je 10% bariumsulfát pro zobrazení průběhu trávicího traktu, jeho obsahu a částečně i pro detekci defektů ve stěně GIT (vzhledem k velmi tenké stěně trávicího traktu u plazů lze tyto defekty zaznamenat jen velmi vzácně). Bariumsulfát lze aplikovat v maximální dávce 20 ml/kg jícnovou sondou. Praktický je dvojitý kontrast za použití bariumsulfátu a vzduchu. Doporučuje se dávka 5 ml bariumsulfátu a 40 ml vzduchu/kg ž. hm. U hadů se doba tranzitu kontrastní látky pohybuje okolo 7 dnů. Doba pasáže je ovlivněna zejména aktuálním zdravotním stavem pacienta, velikostí pozřené potravy a teplotou vnějšího prostředí. Starck a Burann11 uvádějí, že po polknutí sousta a následném hladovění byla potrava přítomna v kolonu ještě po čtyřech týdnech. Pasáž sousta do žaludku urychlíme, držíme-li tělo vertikálně a jemně masírujeme krční oblast směrem k žaludku. Pomocí prokinetik (metoklopramid 2 – 3 mg/kg, i. m. nebo p. o.) lze pasáž kontrastní náplně zkrátit na 20 hodin.3 U retrográdního kontrastu lze provést klyzma 1 – 3 hodiny před vyšetřením. Při tomto vyšetření doporučujeme použít větší Foleyho katétru. Anestezii u kontrastního vyšetření nedoporučujeme. Pokud máme podezření na perforaci GIT, je vhodné použít organické kontrastní látky (ioxitalamin meglumin, iopamidol).

Chyby v interpretaci rentgenogramu
Chyby v odečítání a interpretaci rentgenogramu mohou být způsobeny nedostatečnou znalostí anatomie hadů, chybným polohováním pacienta nebo nevhodnou expozicí. Např. při rentgenologickém vyšetření hadů ve stočené pozici dochází ke změně velikosti různých částí těla (různá vzdálenost těla od RTG kazety) nebo dokonce k překrývání jednotlivých částí těla přes sebe, což znemožňuje interpretaci RTG snímku. Je vhodné podobně jako u ostatních plazů zhotovit nejdříve několik kontrolních snímků zdravých jedinců, které mohou dále sloužit jako vzor při porovnávání rentgenogramů s patologickým nálezem. Konkrétní nastavení hodnot závisí na používaném přístroji, odlišnosti mohou být dány i rozdílnými projekcemi a použitým filmem.13,14 Pro velmi jemné odlišení detailů jsou navrhovány mamografické filmy.2,16,17 Pohybové a materiálové artefakty jsou obdobné jako při RTG vyšetření psa nebo kočky.

Klinické případy
K dokumentaci byly vybrány klinické případy, ve kterých bylo rentgenologické vyšetření diagnosticky velmi přínosné. V protokolu je stručně nastíněna anamnéza, klinické vyšetření, indikace k RTG vyšetření, zvolené projekce, interpretace RTG, RTG diagnóza a konečná diagnóza.

Diskuse a závěry
K omezení nežádoucího pohybu hadů při RTG vyšetření je vždy nutná manuální fixace nebo chemická imobilizace. Anestetika doporučujeme u velkých agresivních jedinců a jedovatých hadů. Jako vhodné anestetikum pro RTG vyšetření se osvědčil medetomidin (80 – 100 ųg/kg) v kombinaci s ketaminem (5 – 10 mg/kg), popřípadě využití kombinace tiletamin/zolazepam v dávce 5 – 10 mg/kg.18
Při laterolaterální projekci na dutinu tělní je nezbytné využití horizontálního paprsku. V případě použití vertikálního paprsku a přetočení pacienta se mění topografické uložení orgánů. Dochází zejména k sumaci orgánů, což znemožňuje správnou interpretaci rentgenogramu.
Někteří autoři16,19-21 popisují při dorzoventrální projekci na tělní dutinu hadů takovou polohu, kde je celý pacient stočen na rentgenové kazetě. Při tomto postupu je sice zajištěno zobrazení celého těla hada, ale zároveň se na rentgenogramu projeví množství artefaktů. Dochází k pohybovým neostrostem, k překrývání jednotlivých částí těla a nestejné vzdálenosti těla od rentgenové kazety. Nelze centrovat paprsek na konkrétní část těla a je znemožněno přesné polohování pacienta. Navíc dochází k ozařování zbytečně velké části těla. Proto doporučujeme pro DV projekci u hadů polohu, kde je pacient fixován tak, aby docházelo po celé délce vyšetřované oblasti ke kontaktu břišních štítků s rentgenovou kazetou. Rentgenový paprsek je centrován přesně na vyšetřovanou oblast. Na výsledném rentgenogramu by se měla páteř zobrazit v mediální linii těla. Dorzoventrální projekci celého těla popisovanou uvedenými autory lze uplatnit u jedovatých hadů (při vyšetření jedovatých hadů upřednostňujeme bezpečnost práce před ideální pozicí těla).
Pro kontrastní vyšetření doporučujeme 10% bariumsulfát v dávce 10 – 20 ml/kg. Pokud se využívá dvojitého kontrastu, doporučujeme dávku 5 ml/kg 10% bariumsulfátu a 30 – 40 ml/kg vzduchu. Kontrast je vždy nutné podat jícnovou nebo žaludeční sondou. Na našem pracovišti se doba hladovění pacienta pohybuje mezi 3 – 21 dny v závislosti na velikosti pacienta a přijímané potravě.

Tato práce vznikla jako součást projektu Výzkumný záměr MŠMT 161700002.
Poděkování: Děkujeme pracovníkům Oddělení zobrazovacích metod Kliniky chorob psů a koček FVL VFU Brno za pomoc při zhotovování RTG snímků.

Literatura:
1. Jekl V., Hauptman K., Knotek Z. Praktická rentgenologie u plazů I. – želvy. Veterinářství 2003;53:378–383.
2. Mader D. R. Reptile medicine and surgery. Philadelphia; W. B. Saunders Company, 1996:512.
3. Knotek Z., Knotková Z., Halouzka R., Modrý D., Hájková P. Nemoci plazů. Brno; ČAVLMZ, 1999:276.
4. Jekl V. Využití zobrazovacích metod v klinické veterinární praxi u plazů. Odborná práce, FVL VFU Brno, 2002:148.
5. Gans C., Parsons T. S., Bellairs A. Biology of the reptilia, vol.1. London; Academic Press, 1969:350.
6. Cook R. A., Westrom W. Cardiac anatomy, cardiac physiology and electrocardiology of reptiles. Amer. Assoc. Zoo Vet., Annual proceedings, 1979:16-23.
7. Rishniw M., Carmel B. P. Atrioventricular valvular insufficiency and congestive heart failure in a carpet python. Australian Veterinary Journal 1999, 77(9):580-583.
8. Fowler M. E. Zoo and wild animal medicine. Philadelphia; W. B. Saunders company, 1986:593.
9. Keogh J. S., Wallach V. Allometry and sexual dimorphism in the lung morphology of prairie rattlesnakes, Crotalusviridis viridis. Amphibia-Reptilia 1999;20(4):377-389.
10. Parsons T. S., Cameron J. E. Internal relief of the digestive tract. In: Gans C. Biology of the reptilia, vol.6. London; Academic Press, 1976:159-222.
11. Starck J. M., Burann A. K. Noninvasive imaging of the gastrointestinal tract of snakes: A comparison of normal anatomy, radiography, magnetic resonance imaging and ultrasonography. Zoology 1998;101(3):210-223.
12. Jekl V. Rentgenologie v klinické praxi u plazů. Sborník III. semináře Exoti a zoozvířata – klinická diagnostika infekčních a neinfekčních onemocnění. 5. – 6. 10. 2002 Praha, 26–28.
13. Fox H. Urogenital system of reptiles. In: Gans C. Biology of the reptilia, vol.6. London; Academic Press, 1976:1-158.
14. Schumacher J., Toal R. L. Advanced Radiography and Ultrasonography in Reptiles. Seminars in Avian and Exotic Pet Medicine 2001;10(4):162–168.
15. Knotek Z., Tukač V., Beránek J. Moderní zobrazovací metody v klinické praxi u plazů a exotů. I. Rentgenologie. Veterinářství 1998;9:384–387.
16. Frye F. L. Reptile care. An atlas of diseases and treatments I-II. T.F.H., Neptune City, 1991:637.
17. Rübel G. A., Isenbugel E., Wolvekamp P. Atlas of diagnostic radiology of exotic pets. Small mammals, birds reptiles and small mammals, Philadelphia; W. B. Saunders Company, 1991:228.
18. Knotek Z. Využití ketaminu a kombinace tiletamin – zolazepam v anestezii plazů. Veterinářství 1999;6:244–247.
19. Douglas S. W., Herrtage M. E., Williamson H. D. Principles of Veterinary Radiology, 4th ed. Eastburne; Bailliere Tindall, 1987:370.
20. Johnson-Delaney C. Exotic companion medicine handbook. Lake Worth; Wingers Publishing, 1996:585.
21. Lavin L. M. Radiography in veterinary technology, 2nd ed. Philadelphia; W. B. Saunders Company, 1999:230.

Adresa autora:
MVDr. Vladimír Jekl, ml.
Klinika chorob ptáků, plazů a drobných savců
FVL VFU Brno
Palackého 1 – 3
612 42 Brno
e-mail: jeklv@vfu.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *