Přežití a kvalita života u psů s vrozeným portosystémovým zkratem

Vrozené portosystémové zkraty (portosystemic shunts, PSS) jsou důsledkem perzistentní embryonální nebo abnormální vaskulatury, která dovoluje krvi z gastrointestinálního traktu vstupovat do systémové cirkulace bez průtoku skrz jaterní parenchym.

 

Takové cévy mohou být uloženy v játrech nebo mimo ně a zkraty se pak označují jako intrahepatální nebo extrahepatální. Velká plemena psů mívají spíše intrahepatální zkraty, kdežto extrahepatální jsou častější u malých plemen. Vrozené PSS se liší od získaných, které jsou obvykle mnohočetné a vznikají v důsledku zvýšeného portálního tlaku. Vrozené portosystémové zkraty mohou vést ke vzniku rozličných klinických příznaků, které postihují zejména nervový, trávicí a močový aparát. Vrozené portosystémové zkraty mohou být řešeny různými chirurgickými postupy pro dosažení úplné nebo částečné okluze zkratu. Tento stav může být také řešen konzervativně pomocí antibiotické terapie, syntetických disacharidů a dietoterapie.

Přesvědčivé důkazy pro volbu optimálního postupu však chybí. Zveřejněné údaje o dlouhodobém přežívání a kvalitě života zejména konzervativně řešených pacientů jsou nedostatečné. Předpokládá se, že chirurgická korekce zkratu je metodou volby, protože po okluzi cévy je možné navodit normální fyziologický stav a i s částečnou okluzí může dojít ke zmírnění klinických příznaků. Předpokládané klady chirurgického zákroku se však musí porovnat s rizikem perioperačního úhynu, přetrvání zkratu a klinických příznaků nebo vzniku mnohočetných získaných zkratů v důsledku zvýšeného portálního tlaku. Nevýhodou konzervativního řešení je nevyřešení abnormálního stavu, nemožnost odstranit nebo zmírnit klinické příznaky a potřeba dlouhodobé medikace a dietoterapie. Cílem této studie bylo vyhodnotit údaje o dlouhodobém přežívání pacientů s vrozeným portosystémovým zkratem v závislosti na způsobu léčby.

Do studie bylo zařazeno 124 psů s diagnostikovaným PSS. S každým majitelem byly diskutovány možnosti terapie, volba pak byla na majiteli na základě tohoto rozhovoru. Všichni psi byli konzervativně stabilizováni pomocí diety, antibiotik a syntetických disacharidů po dobu 3 týdnů. Dieta byla buď komerční určená pro psy s onemocněním jater nebo gastrointestinálního traktu, nebo domácí obsahující kontrolované množství vysoce kvalitního a dobře stravitelného proteinu. Konzervativně řešení psi byli nadále řešeni tímto způsobem, který byl individuálně upravován podle potřeby. U psů řešených chirurgicky byl způsob volen podle lokalizace zkratu a preferencí operatéra.

Pro hodnocení kvality života podle majitelů byl vytvořen systém na základě frekvence výskytu klinických příznaků. Týkaly se nervového traktu (křeče, hyperaktivita, neklid, slepota, tlačení hlavou, abnormální chování, deprese), gastrointestinálního traktu (zvracení nebo průjem) nebo močového aparátu (nadměrné pití, četné močení, namáhavé močení nebo přítomnost krve v moči).

Extrahepatální zkraty byly zjištěny u 110 psů, intrahepatální u 14. Ve skupině psů s extrahepatálním PSS dominovali West Highland White teriéři (27) a Yorkshire teriéři (18). Ve skupině s intrahepatálními zkraty to byli labradoři (3) a zlatí retrívři (2).

Věk v čase diagnózy se pohyboval v rozmezí 2-73 měsíců (průměr 14 měsíců). Psi s intrahepatálními zkraty byli v době diagnózy signifikantně mladší ve srovnání se psy s extrahepatálními zkraty.

Ve studii bylo 97 psů (78 %) řešeno chirurgicky (ligace 39x, ameroidový konstriktor 29x, parciální ligace 24x, celofánový proužek 5x) a 27 psů bylo léčeno pomocí konzervativní terapie. Ve skupině řešené chirurgicky mělo 89 psů extrahepatální zkrat. Po statistickém zhodnocení nebyly zjištěny rozdíly mezi skupinami ve věku při diagnóze, v poměru pohlaví nebo poměru psů s extrahepatálním nebo intrahepatálním zkratem.

Medián doby sledování psů ve studii byl 1936 dnů. Během tohoto období 45 psů uhynulo nebo bylo utraceno, medián přežití těchto psů byl 759 dnů (0-3323). Z 27 psů řešených konzervativně 24 uhynulo/bylo utraceno (89 %). Medián přežití byl 836 dnů. Z 97 psů řešených chirurgicky uhynulo nebo bylo utraceno 21 psů (22 %). Vzhledem k tomu, že v době ukončení studie velké množství psů z této skupiny stále žilo, nebylo možné určit čas přežití. Mortalita chirurgicky řešených psů během perioperačního období (do 7 dnů po zákroku) byla 4 %.

Míra přežití u chirurgicky řešených psů byla signifikantně vyšší než u psů řešených konzervativně. Nebyl zjištěn vliv věku při diagnóze nebo typu zkratu. Frekvence výskytu klinických příznaků byla nižší u chirurgicky řešených pacientů.

Chirurgické řešení vrozeného portosystémového zkratu vede k signifikantnímu zvýšení doby přežití a nižší frekvenci výskytu klinických příznaků ve srovnání s konzervativní terapií. Věk v čase diagnózy neovlivnil míru přežití a neměl by ovlivnit volbu terapeutického postupu.*

 GREENHALGH, S.N., REEVE, J.A., JOHNSTONE, T. et al. Long-term survival and quality of life in dogs with clinical signs associated with a congenital portosystemic shunt after surgical or medical treatment. J Am Vet Med Assoc 2014;245(5):527-533.

 Z anglického originálu přeložila MVDr. Simona Králová-Kovaříková

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *