Vědci se snaží zachránit geny odolného a vytrvalého tarpana

Ze střední Evropy vymizel divoký kůň koncem středověku, ve druhé polovině 18. století zmizel i z Pobaltí. Poslední oblastí, kde přežil až do druhé poloviny 19. století, byly černomořské stepi. Tam také dostal své turecké jméno tarpan.

Postupující civilizace, zhoršování přirozených životních podmínek, zabírání napajedel domácími zvířaty i občasné lovy však způsobily, že i na Ukrajině tarpanů rychle ubývalo. Poslední tarpan – klisna – žil koncem 70. let 19. století v Rachmanovské stepi na Ukrajině. Mužici na ni zorganizovali lov. Nechtěli klisnu zabít, ale jen vyzkoušet rychlost a vytrvalost vlastních koní. Rozestavěli se po stepi a klisnu si vzájemně nadháněli. Ta však bez viditelné námahy snadno unikala. Step byla ale tehdy pokryta ledovkou, při jednom skoku zapadla do ledové pukliny a zlomila si přední nohu. I přes ošetření po několika dnech uhynula.
Tarpani vynikali temperamentem, rychlostí, vytrvalostí, nenáročností a odolností, tedy vlastnostmi, které bychom oceňovali i u domácích koní. Proto již po prvé světové válce přistoupili Poláci k takzvané regeneraci tarpana. Zvlášť intenzivně se této otázce věnoval profesor Tadeusz Vetulani ze zemědělské fakulty univerzity v Krakově. Skupoval od soukromníků koně, kteří vnějšími znaky tyto předky co nejvíce připomínali. Vhodným připouštěním a další selekcí tak vznikl poměrně ustálený typ polských „koniků“, z nichž nejtypičtější byli soustředěni v rezervaci státního statku Popielno u Mazurských jezer a jejich další chov přímo řídí Ústav genetiky a chovu zvířat Polské akademie věd. „Konici“ v Popielně jsou v létě zcela ponecháni svému osudu, v zimě i ve třicetistupňovém mrazu zůstávají bez přístřešku a až na malé dávky sena se živí suchou trávou a listím, které vyhrabávají ze sněhu. Koncem zimy jsou sice silně vyhublí, rychle se ale zotavují a koncem května, v době rozmnožování, se již nacházejí v plné tělesné kondici. Do dalšího chovu zoologové vybírají jedince, kteří splňují požadavky chovatelů jak po stránce fenotypu (vnějších znaků), tak po stránce psychických projevů (zachovaly se u nich původní instinkty). Dlouhodobým problémem u „koniků“ zůstává nepřiměřeně dlouhá, a proto ležatá hříva. Je pravděpodobné, že by bylo možno tento znak do určité míry potlačit křížením s jinými plemeny koní. K tomu však Poláci nechtějí přistoupit a své tarpanoidní koně hodlají i nadále chovat v „čisté“ formě. Od roku 1962 vydává Ústav genetiky a chovu zvířat plemenné knihy polských „koniků“. Od roku 1973 je kniha „uzavřena“, to znamená, že nově může do ní být zapsáno jen hříbě, jehož oba rodiče jsou již v plemenné knize vedeni.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *