Veterinární homeopatie v praxi

Cyklus devíti přednášek proběhl v Kloboukově pavilonu na VFU v Brně od 22. 2. do 24. 5. 2007.

Pro zájemce o veterinární homeopatii, studenty a veterinární lékaře, proběhl v Kloboukově pavilonu na VFU v Brně cyklus devíti přednášek (od 22. 2. do 24. 5. 2007) zaměřených na využití homeopatie ve veterinární praxi. Celkem se na nich podílelo šest přednášejících, všichni veterinární lékaři z praxe zabývající se v různém rozsahu homeopatickou léčbou zvířat. Přednášky se konaly vždy ve čtvrtek ve večerních hodinách a připravuje se jejich částečně opakování a částečně volné pokračování vždy v jarním semestru. Vše vzniklo na základě žádosti studentů VFU Brno, organizačně se spolupodílela veterinární sekce České lékařské homeopatické společnosti v Praze, finančně se spolupodílely homeopatické farmaceutické firmy Boiron a Peithner.

První čtyři přednášky vedl MVDr. Michal Jiřička (22. 2.), koordinátor Veterinární sekce České lékařské homeopatické společnosti. První přednáška byla věnována základním principům a historii homeopatie. Slovo homeopatie pochází z řečtiny (homois – podobný, stejný, pathos – choroba). Homeopatická terapie je založena na třech základních principech, tzv. zákonech homeopatie: na principu podobnosti, principu nekonečně malých dávek a principu individualizace. Historie – již podle Hippokrata se uvádí tři základní druhy nemoci, a současně tři odlišné přístupy k těmto stavům:
1) Vyčerpání, mírné rozladění organismu kdy se volí tzv. vyčkávací přístup – dává se prostor samoozdravné síle organismu, dává se prostor přírodě, zjednodušeně by se dalo říci – odpočinek léčí.
2) Hlubší nedostatek sil, výraznější oslabení organismu, silnější rozladění životních sil. Zde se volí postupy a metody z oblasti nekonvenční či regulační medicíny. Je to užití různých postupů na posílení, vyladění, nasměrování vnitřních sil organismu (fytoterapie, homeopatie, tradiční čínská medicína, ayurvéda, antroposofická medicína, reflexní terapie, různé typy léčebných masáží, chiropraxe)
3) Závažné narušení organismu až ohrožení života, organismus sám ani s asistencí situaci nezvládá, nemá dostatek energie a schopností zvládnout stav narušení, problém přesahuje jeho homeostatické schopnosti na všech úrovních. Je potřeba zasáhnout razantně s pomocí silových prostředků. Jsou to postupy současné konvenční školní medicíny, často je to přístup pomocí principu léčby protikladem (tzv. Alopatie, Allos=jiný, pathos=choroba),

Hranice mezi těmito třemi přístupy, ve smyslu kdy použít určitý přístup v léčbě, by měly být dány v první řadě pacientem, jeho momentálním stavem, rozsahem a charakteristikou onemocnění, jeho konstituční a psychickou vybaveností, věkem atd. Dalším momentem, který ale vstupuje do hry a výrazně ovlivňuje volbu léčebného přístupu jsou osobní postoje každého z nás a náš pohled na zdraví, na nemoc a možnosti léčby, které jsou spoluutvářeny tradicemi země, kulturou, studiem a většinovým způsobem přístupu dané společnosti k nemoci. Jsou to vlastně jakási nastavení až omezení, která má v sobě jak lékař, tak majitel pacienta.

Hlavním tématem druhé přednášky byly pojmy nemoc a zdraví; patogeneze a salutogeneze (8. 3.). Současně byli účastníci seznámeni s homeopatickou anamnézou; vedením homeopatického případu; základní homeopatickou literaturou (materia medica, repertorium), mnozí se poprvé setkali s termínem obraz homeopatického léku.
Patogeneze – pochází z řeckého slova pathogenesis, které charakterizuje vznik a vývoj chorobných změn; pathos je choroba, bolest; genesis je vznik. Oproti tomu salutogeneze pochází z řeckého slova salus, což v překladu znamená spásu, blaho anebo zdraví. Moderní medicína dosáhla v posledních desetiletích obrovského pokroku při hledání odpovědi na téma „Jaké faktory a mechanismy vedou ke vzniku nemocí“? Máme podrobné znalosti kaskád, které vedou v konečném efektu k určitému onemocnění. Máme diagnostické metody, které nám umožní stanovit precizně odchylky od normy. Máme léčiva, která jsou schopná substituovat chybějící či nedostatečnou produkci nejrůznějších životně důležitých produktů metabolismu a zasahovat na nejrůznějších místech patogenních kaskád. Máme účinná antibiotika, která použijeme při tonzilitidě, ale často nevíme, proč jeden člověk angínou onemocní několikrát za rok a jiný, ze stejného prostředí, ani jednou. Na otázky proč ve stejných podmínkách jeden člověk onemocní a druhý ne, proč se někteří lidé rychleji vypořádají s nemocemi, jak vzniká zdraví, jaké jsou zdroje zdraví v člověku apod., jakoby moderní medicína ve svém cíleném výzkumu, až na výjimky za posledních 400 let svého vývoje, téměř zapomněla. Oproti etablovanému patogenetickému přístupu a nad rámec teorie stresu i bio-psychosociálního modelu nemocí postuloval Aaron Antonovsky, významný Izraelský sociolog, přístup salutogenetický. Na rozdíl od patogenetického pohledu nepovažuje Antonovsky zdraví za pouhou nepřítomnost nemoci. Zdraví a nemoc nevnímá jako protiklad, nýbrž jako kontinuum: každá živá bytost má v těle určité ne zcela zdravé komponenty či dispozice, ale současně i potenciál, jak se s nemocí a s patogeneticky působícími faktory v životě vypořádat.

Problematiku homeopatických monokomponentů (homeopatický lék z jednoho zdroje) a polykompozit (homeopatický lék z více zdrojů) a současně různé homeopatické přístupy přiblížil přítomným MVDr. M. Jiřička dne 22. 3. 2007.
Dva hlavní směry a přístupy v homeopatii představuje klasická a symptomatická homeopatie. Klasická homeopatie (částečná synonyma jsou konstituční homeopatie, unicistní homeopatie, homeopatie jednoho léku v čase, Kentiánská homeopatie, centrální předepsání, esenciální předepsání) se zabývá v nejvyšší možné míře celou léčenou bytostí. Léčba probíhá na všech úrovních – fyzické, mentální a emocionální. Poučka léčte zvíře, ne nemoc platí pro tuto metodu více, než pro kteroukoliv jinou. Pod těmito názvy jsou zahrnuty různé způsoby receptur, které mají společné jedno – léčí celek, nejen jednotlivé části; zaměřují se na celého pacienta, nejen jen jeho chorobu. V souvislosti s touto metodou se objevuje slovo konstituce. Pod tímto pojmem se v homeopatii rozumí souhrn vlastností, které tvoří stav dané bytosti, možno říct obraz stavu – stavba těla, temperament, typické chování, emoční charakteristiky, sklon k určité patologii. Nevýhodou této metody je skutečnost, že léčba pacienta (a jeho následná analýza) může být časově náročná a vyžaduje od lékaře vysokou úroveň homeopatických dovedností a schopnosti pozorovat. Tím se může dostávat mimo dosah a schopnosti začínajících homeopatů a lékařů, chtějících zařadit homeopatii do své praxe. Tento způsob práce může od homeopatie odrazovat širší lékařskou obec, skutečně pro všeobecnou praxi je tato metoda obtížná a časově až neúnosně náročná.
Na druhé straně při symptomatické homeopatii (částečnými synonymy jsou organotropní homeopatie, polyfarmacie) se často používá více léků najednou, nebo se používají polykompozita (vyrobeno z více zdrojů, jakási homeopatická specialita zaměřené na určitý problém, na určitou diagnózu); pracuje se hodně s osvědčenými indikacemi (např. belladona jako lék na teplotu, arnika jako lék na trauma); využívá se tzv. homeopatická terapeutika nebo podávání léků se zaměřením se na určitý orgán (organopatie), případně na určitou specifickou situaci ( homeopatická specifika).
Polyfarmacie zahrnuje jakoukoliv techniku předepsání, při níž se předepisují dva či více léků zároveň, buď střídavě nebo jako kombinovaný lék. Obvykle se podávají spíš nízké potence, podávání se opakuje denně. Polyfarmacie může být také individualizovaná, pokud se léky podávají podle indikací každého jednotlivého případu. Čím více je předepsání směsi léků ušito pacientovi na míru, tím se dosahuje lepších výsledků (princip individualizace). Všechny tyto metody jsou snáze začlenitelné do každodenní praxe veterinárního lékaře (oproti klasické homeopatii), na druhé straně vyšší podíl rutinní práce a umenšení využití principu individualizace v sobě nese i snížení účinnosti homeopatické terapie.

Další přednáška, která proběhla 5. 4.07, byla již svou náplní přechodem k jednoznačně praktickému využití homeopatie v každodenní práci veterinárního praktika a k prezentaci konkrétních kazuistik. Hlavním tématem byl rozdíl mezi řešením akutního a chronického stavu v homeopatii; postupně byly probrány obrazy homeopatických léků souvisejících s traumatem. Na vývoji rány (od chvíle traumatu a šoku až po případný rozvoj septického onemocnění) byly ukázány možnosti homeopatie a její pružnosti, jak změnou preskripce homeopatického přípravku dokáže reagovat na měnící se stav nemocného, následovat jej a neustále se snažit harmonizovat směrem ke zdraví.
Dne 19. 4. se poruchami chování zvířat a homeopatickou terapií ve své praxi zabývala MVDr. Hana Žertová (Etologická poradna). Obrazy nejčastěji indikovaných homeopatických léků prezentoval MVDr. Jiřička. Současně byl nastíněn přístup moderní homeopatie (R. Sankaran, M. Mangialavori, J. Scholten), kde se pracuje s tzv. rodinami homeopatických léků (podle původu zdroje – rostlinná říše, živočišná říše, minerální říše; botanické či zoologické čeledě, skupiny prvků v periodické tabulce, ….) a jejich obecnými tendencemi a vlastnostmi. To vše umožní co nejpřesnější výběr indikovaného homeopatického léku. Opět zde vystupují do popředí pozorovací schopnosti terapeuta (ať etologa či homeopata). Při rozhovoru s majitelem zvíře pozorujeme, případně vyjdeme ven a vnímáme vzájemný vztah zvířete a majitele, reakce zvířete na okolí. Při řešení poruch chování je vždy nezbytné nejprve rozpoznat a vyloučit možná orgánová aj. onemocnění. Na druhé straně se často v praxi setkáváme s problematikou teritoriální agrese psů, která je do určité míry normální, protože psi hlídají věci a dům majitele. Obecně k nejčastěji řešeným poruchám chování psů patří agrese v rodině nebo vůči jiným psům, strach z hlasitých zvuků a z odloučení. Zvířata reagují neadekvátně močením a kálením v bytě (často u koček majících strach) a stereotypním chováním (stres). Při terapii se snažíme odhalit a objasnit podstatu problému, modifikujeme nejen prostředí a chování zvířete (habituace, desenzitizace, kontrapodmiňování), ale i chování majitele (zastavení fyzických trestů, pozitivní komunikace, motivace). Některé poruchy chování lze vyřešit kastrací, podáváním léků na přírodní bázi (doplňky stravy, bylinné preparáty, feromony, homeopatika, Bachovy esence), někdy je potřeba sáhnout k psychofarmakům (TCA, SSRI, MAOI, anxiolytika).

Případy z dermatologické homeopatické praxe prezentovala dne 3. 5. MVDr. Mária Fialkovičová (Veterinární univerzita Košice). Kolegyně přednáší dermatologii, nepovinný předmět homeopatii a vede dermatologickou ordinaci v rámci Veterinární univerzity v Košicích. Veterinární homeopat vnímá kožní onemocnění jako vyjádření celkového stavu organismu, jako onemocnění jednoznačně vnitřního původu, které vzniká např. pod vlivem nesprávné výživy, poruch vstřebávání, poruch imunity aj. Na dermatózách se mohou podílet také různé infekce, např. bakterie, viry, plísně aj. Homeopatický lék dermatologické potíže zklidňuje, přípravek lze kombinovat s klasickou terapií, kterou postupně eliminujeme. Dr. Fialkovičová demonstrovala na případech ze své mnohaleté praxe úspěšnou terapii dermatologických pacientů, psů a koček pomocí homeopatik a přednášku doplnila rozsáhlým obrazovým materiálem.
Závěrečné tři přednášky již byly vedeny z pozice naprosto běžné praxe veterinárního lékaře (ordinace, obvod), který se snaží co nejvíce začlenit homeopatii do své práce. Kolegyně si vybraly pro přednášku oblasti, kde homeopatii běžně používají a mají s ní jednoznačně kladné výsledky. Postupně ve třech přednáškách prezentovali svojí práci
MVDr. Eva Malcová (Veterinární ordinace Praha) – gastrointestinální poruchy a homeopatie, MVDr. Alena Marečková (veterinární ordinace Jeseník) – homeopatická gynekologie, geriatrický pacient v homeopatii a MVDr. Michaela Švaříčková (veterinární praxe Jihlava) – koně, skot, prasata, ovce, kozy a homeopatie.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *