Virózy psů s kožní manifestací – review

R. FÁBIKOVÁ Clinica Veterinaria Mugello, San Piero a Sieve, prov. Firenze, Italia Veterinářství 2005;55:476-478.

SOUHRN
Cílem tohoto článku je orientačně popsat virové choroby psů, které mohou být doprovázeny kožní manifestací. Příspěvek je sepsán formou přehledu a doplněný fotografiemi reprezentativních pacientů a jejich typických histologických nálezů. Do této skupiny řadíme psinku, Aujeszkyho chorobu a virovou papilomatózu psů. S psinkou se v dnešní době díky pravidelné vakcinaci a kvalitním očkovacím látkám prakticky již nesetkáváme a Aujeszkyho choroba je již také minulostí. Přesto je nelze opominout. Psinka ani Aujeszkyho choroba nejsou primárně kožní nemoci, proto se jejich diagnostika opírá o typické klinické příznaky, nákazovou situaci a u psinky i o vakcinační schéma. Virus musí být prokázán laboratorně.

SUMMARY
The aim of this work was random description of viral diseases in dogs that can be accompanied by skin manifestations. This paper was composed in the form of review and completed with photographies of representative patients and their typical histological findings. This group includes distemper, Aujeszky disease and viral papilomatosis in dogs. Distemper, thanks to regular vaccination and qualitative vaccination drugs has practically been eradicated and Aujeszky disease also is the past, but these diseases have to be keep in mind of every veterinarian. Neither distemper nor Aujeszky disease are not primary skin diseases, therefore their diagnostics is established on the base of typical clinical signs and disease situation, and in distemper on vaccination schedule too. The virus must be proved by laboratory examination.

Úvod
V současnosti se v praxi můžeme setkat jen s virovou papilomatózou psů, která nevyžaduje aktivní léčbu a podle zkušenosti a literárních údajů postihuje jen mladé psy a obvykle odezní spontánně. Vzhledem k tomu, že se na kůži psů vyskytují také papilomy nevirového původu a útvary, které jsou papilomům jen podobné, doporučuje se u nich histologické vyšetření.
Psinka
Etiopatogeneze: onemocnění vyvolává Paramyxovirus – RNA virus z čeledi Paramyxoviridae, který se přenáší aerogenní cestou.
Kožní manifestace: kromě klasické formy, pří níž dochází k postižení dýchacího, trávicího a nervového systému existuje forma kožní, která se u štěňat projevuje jako impetigo a u psů, kteří překonali akutní fázi infekce, se manifestuje ve formě nazodigitální hyperkeratózy. Pokud se zvíře z tohoto onemocnění uzdraví, změny na tlapkách se vyhojí, ale změny na nose přetrvávají.1
Diagnóza: diagnóza kožní formy je histologická. V bioptátu odebraném z tlapek se zjišťuje proliferace bazálních buněk epidermis, orto- a parakeratotická hyperkeratóza a přítomnost eosinofilních inkluzí v cytoplazmě keratinocytů, které podlehly vakuolární degeneraci.2
V nedávné době byla provedena studie, ve které byli psi experimentálně infikováni virem psinky, přičemž se sledovalo jakým způsobem se tento virus podílí na kožních změnách prstních polštářků.3 Na základě výsledků byli psi rozděleni do čtyř skupin.
1. skupina zahrnovala jedince, u nichž se vyvinula vážná forma psinky bez klinického postižení prstních polštářků
2. skupina zahrnovala jedince, u nichž se vyvinula mírná forma psinky bez klinického postižení prstních polštářků
3. skupina zahrnovala jedince, u nichž nedošlo ke klinickým projevům psinky
4. skupina byla kontrolní; jedinci nebyli infikováni.
Bylo zjištěno, že eosinofilní virové inkluze v epidermis prstních polštářků se nacházely jen u psů ze skupiny 1 a to pod stratum corneum, v ekrinních žlázách a ve stěnách cév. U ostatních tří skupin nebyl prokázán v prstních polštářcích ani virus ani jeho mRNA.
Diferenciální diagnóza: pokud se v praxi setkáme s hyperkeratózou nosu a tlapek, je nutné kromě psinky zvážit ještě další diferenciální diagnózy, mezi něž patří:
– Idiopatická nazodigitální hyperkeratóza
– Imunitně zprostředkovaná onemocnění (pemfigus, lupus)
– Dermatóza reagující na podání vitamínu A
– Dermatóza reagující na podání zinku
– Letální akrodermatitida bulteriérů
– Superficiální nekrolytická dermatitida (hepatokutánní syndrom)
Závěr: tato studie také prokázala, že při experimentální infekci virem psinky se silnou klinickou symptomatologií se virus lokalizuje v epidermis prstních polštářků aniž by vyvolal evidentní patologickou reakci charakterizovanou degenerací keratinocytů a klasickou hyperkeratózou. Z tohoto důvodu byla studie prohloubena a rozšířena o imunohistochemické vyšetření, které vizualizací cytokeratinu 14,10 a involukrinu potvrdilo, že v polštářcích byl navozen proces proliferace a diferenciace keratinocytů, který však doposud nebyl klinicky evidentní.

Virová papilomatóza
Etiopatogeneze: virovou papilomatózu psů vyvolává papillomavirus z čeledi Papovaviridae (DNA virus), který má onkogenní vlastnosti. K přenosu dochází přímým i nepřímým způsobem a papilomy se objevují po uplynutí inkubační doby trvající 2 – 6 měsíců.4 Nejčastěji bývají postiženi mladí a imunosupresivní jedinci.5
Kožní manifestace: u štěňat a mladých psů se objevují jednotlivé nebo mnohočetné útvary bílošedé barvy, které mají vzhled pendulujících výrůstků nebo květáku a které dosahují rozměrů až 3 cm2.4 Jejich lokalizace byla zjištěna převážně na sliznici dutiny ústní, jazyku, měkkém patře, hltanu, epiglotis, pyscích, očních spojivkách, na rohovce a očních víčkách.4,5,7
Méně častou formou je invertovaný kožní papilom, který se lokalizuje v oblasti břicha a slabin, přičemž na kůži je vidět propadnutí o průměru 1 – 2 cm s centrálním pórem. Léze má charakter kráteru.8 Kromě toho se může objevit také pod drápy, kde vyrůstá přímo z germinativní vrstvy drápového lůžka.7
V poslední době je virus papilomatózy psů považován za jeden z vyvolávajících faktorů trvalých verukózních změn na prstních polštářcích a nehtových lůžkách mladých dospělých psů a mnohočetných papul a pigmentovaných hyperplastických plaků u mopsů.6 Byly však popsány i vzácné případy, kdy se benigní forma rozvinula ve skvamocelulární karcinom.9 U psů se také zjišťují idiopatické skvamózní papilomy, které nemají virový původ.
Diagnóza: diagnóza se prokáže histologicky, kdy v nálezu dominuje výrazná hyperplazie epidermis s koilocyty a intracytoplazmatickými inkluzními tělísky v keratinocytech.
Virové skvamózní papilomy se dají histologicky rozlišit na tři typy:
1. Exofytní papilom
2. Plochá bradavice
3. Invertující papilom

Terapie: papilomy virového původu jsou benigní a spontánně odezní v průběhu několika týdnů až měsíců. Hojení lze podpořit odstraněním jednoho nebo více papilomů. Doporučuje se odstranit jen ty, které krvácejí a danému jedinci překáží při příjmu a kousání potravy. Pokud se papilomy odstraní předtím, než dojde ke kompletnímu rozvoji papilomatózy, dochází k recidivám. Byly odzkoušeny jak autologní, tak komerční vakcíny, ale v místě jejich aplikace může dojít ke vzniku skvamocelulárního karcinomu.10
Závěr: virová papilomatóza psů je onemocnění, se kterým se v rámci kategorie kožních virových chorob psů můžeme setkat nejčastěji. Onemocnění má většinou benigní průběh, ale byly dokumentovány i případy, u kterých byl výsev papilomů v dutině ústní tak rozsáhlý, že bránil štěňatům v příjmu potravy. Kromě toho docházelo ke krvácení z papilomů při mechanickém dráždění. Takovéto případy vyžadují chirurgické ošetření kauterem nebo raději chirurgickým laserem. Přestože diagnóza papilomatózy je klinická, je vhodné podrobit papilomy histologickému vyšetření a prokázat jejich virový původ, aby se odlišily od nevirových papilomů, bradavic a netypických forem.

Aujeszkyho choroba (Pseudovzteklina)
Etiopatogeneze: pseudovzteklinu vyvolává Herpesvirus suis z čeledi Herpesviridae (virus DNA), který má afinitu k CNS. Hlavním přírodním zdrojem a šiřitelem tohoto viru jsou domácí a divoká prasata. Nemoc mohou šířit nejen nemocní jedinci, ale také klinicky zdraví asymptomatičtí nosiči. Toto onemocnění se vyskytuje již jen velmi sporadicky jak u prasat, tak u psů i koček. Psi se mohou nakazit od potkanů a krys žijících v chovech prasat, pozřením masa infikovaných prasat nebo přímou kontaminací kožních ran.
Kožní manifestace: kožní manifestace je u tohoto onemocnění jen sekundární a je v podstatě důsledkem automutilace při nesnesitelném pruritu a hyperestézii. Postižení psi se intenzivně koušou a škrábou. Klinicky se navíc projevuje bulbární paralýza, paralýza čelistí a hltanu. Psi přitom vydávají sténavé zvuky, které doprovází výrazná salivace. Typický je afebrilní průběh nemoci. Onemocnění končí fatálně nebo eutanázií.
Diagnóza: charakteristické klinické příznaky umožňují stanovit diagnózu již klinicky. Etiologická diagnóza se pak stanoví laboratorně ve státních nebo specializovaných laboratořích.
Závěr: pseudovzteklina psů je v dnešní době extrémně vzácná a její výskyt odráží nákazovou situaci u domácích a divokých prasat v příslušné oblasti. V rámci kategorie kožních virových chorob psů se již stala historickou chorobou, přesto je však nutné vědět, že do této kategorie teoreticky patří. Zvýšenou pozornost je třeba věnovat loveckým psům používaným k lovu divokých prasat v oblastech, kde se pseudovzteklina ještě vyskytuje.

Tento článek byl sepsán na podkladě diplomové práce nazvané Kožní virové choroby psů a koček (orig. Malattie virali cutanee nel cane e nel gatto). Tato práce byla zpracovávána v letech 2003 – 2004 na Veterinární fakultě Univerzity v Pise pod odborným vedením prof. Michele Corazza (klinická dermatologie) a prof. Francesca Abramo (dermatohistologie) a prezentována dne 20. 12. 2004.

Literatura:
1. Harvey R., Mckeever P. A Colour Handbook of skin diseases of the dog and cat. Manson Publishing Ltd. 1998.
2. Lauder I. M., Martin W. B. Gordon E. B. et al. A survey of canine distemper, Part II. Pathology. Veterinary Record 1954;66:623-30.
3. Grone A., Groeters S., Koutinas A. at al. Non-cytocidal infection of keratinocytes by canine distemper virus in the so-called hard pad disease of canine distemper. Veterinary Microbiology 2003;96:157-163.
4. Scott D. W., Miller J. W. H. & Griffin C.E. Muller & Kirk’s Small Animal Dermatology,
5th edition. Philadelphia; Saunders W.B. 1995:469-483.
5. Sansom J, Barnett K. C., Blunden A. S. at al. Canine conjunctival papilloma: a review of five cases. J Small Anim Pract 1996;37:84-86.
6. Noli Ch., Scarampella F. Malattie virali. In: Dermatologia del cane e del gatto. Paletto editore. 2002;29:223–226.
7. Gross, T. L., Ihrke P. J.  Walder E. J. Epidermal tumors Veterinary Dermatopathology. S. Louis; Mosby Year Book, 1992:334-336.
8. Goldschmidt M. H. and Shofer F. S. Cutaneous papillomas. In: Skin Tumors of the Dog and Cat. New York; Pergamon Press, 1992:11-15.
9. Watrach A. M., Small E., Case M. T. Canine papillomas: progression of oral papilloma to carcinoma. J. National Cancer Inst. 1970;45;915-920.
10. Bergman C. L., Hirth R. S., Sundberg J. P. and Christensen E. F. Cutaneous neoplasia in dogs associated with canine papillomavirus vaccine Vet Pathol 1987;24:477-487.

Adresa autora:
MVDr. Rostislava Fábiková, člen ESVD
Clinica Veterinaria Mugello
500 37 San Piero a Sieve
prov. Firenze
Italia
e-mail: Rostislava@libero.it

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *