Významné ektoparazitózy u našeho skotu a jejich tlumení

K. CHROUST Fakulta veterinárního lékařství Veterinární a farmaceutické univerzity Brno Veterinářství 2007;57:437-442.

SOUHRN
Chroust K. Významné ektoparazitózy u našeho skotu a jejich tlumení.
Článek pojednává o nejdůležitějších ektoparazitózách vyvolaných roztoči a cizopasným hmyzem s jejichž výskytem je nutno počítat jak u mléčného tak i masného skotu v podmínkách České republiky. Charakterizovány jsou základní aspekty morfologie původců, vzniku, vývoje, průběhu, rozšíření a tlumení jednotlivých ektoparazitóz ve stájových i v pastevních podmínkách. Vzhledem ke stávajícím předpisům o ochraně masa a živočišných produktů při použití ektoparazitik a biocidních přípravků je nutno této problematice věnovat trvalou pozornost jak ze strany chovatelů a veterinární služby tak i vědecko–výzkumné základny. Podrobná znalost problematiky je zárukou účinné prevence a tlumení těchto infekcí.

SUMMARY
Chroust K. Important ectoparasitoses in our cattle and their control.
This article deals with the most meaningful ectoparasitoses caused by mites and parasitical insects, which can be found in both meat and milk cattle in conditions of the Czech Republic. There are characterized by principal aspects of causal agents morphology, aetiology, development, course, spreading and control of individual ectoparasitoses in stable and pasture conditions. With respect to current regulations on meat safety and products of animal origin at employment of ectoparasitics and biocide preparations, continual care is necessary from the point of breeders, and veterinary service as well as science and research. Particular knowledge of this problematics is a warranty of effective prevention and control of these infections.

Úvod
Ektoparazitózy jsou onemocnění vyvolaná zástupci nejpočetnější skupiny živočišné říše, a sice členovců (Arthropoda). Jejich význam dokladuje skutečnost, že tvoří více než 80 % všech živočišných druhů, vyskytují se všude na zeměkouli, a to podle současných poznatků již déle než 500 milionů let. Z více než jednoho milionů známých druhů je asi 40 % škůdců se zásadním zdravotním a veterinárním významem.1 Jejich patogenní působení u zvířat se projevuje většinou onemocněními kůže, dále sáním krve a jako původci alergických reakcí. Nepřímé působení členovců jako známých přenašečů více než 50 virových, bakteriálních, protozoárních a helmintózních infekcí se uskutečňuje jednak formou inokulativní, tj. vbodnutím při sání apod. nebo kontaminativní tj. nepřímo z exkrementů nebo výměšků jednak pasivním přenosem nebo po rozmáčknutí a vetření do kůže nebo sliznic.
Parazitózy vyvolané členovci rozdělujeme do dvou základních skupin a sice akarózy, jejichž původce řadíme mezi roztoče (Acarina) a entomózy vyvolané hmyzem (Insecta).

Akarózy
Z akaróz je nejzávažnějším onemocněním svrab (prašivina), kožní onemocnění vyvolané zákožkami, z nichž u našeho skotu cizopasí zástupci tří rodů a sice Sarcoptes, Psoroptes a Chorioptes.
Sarkoptóza, jejíž původcem je Sarcoptes bovis, nejmenší ze zákožek (samci 200 – 280 mikrometrů, samice 300 – 500 mikrometrů) s podkovovitým chobotkem a krátkými kuželovitými končetinami a přísavnými terčíky na 1. a 2. páru končetin. Typickým diagnostickým znakem jsou dále jednoduché trny, které jsou u samic na 3. a 4. páru a u samců na 3. páru končetin.

Cizopasí pouze u dospělého skotu. Samičky tohoto druhu pronikají rohovou vrstvou pokožky do stratum corneum, mohou vnikat i do stratum granulosum a vrtají chodbičky, které jsou vždy rovnoběžné s povrchem kůže. Do nich kladou vajíčka a zde probíhá vývoj přes stadium larvy a dvě nymfální stadia do dospělosti během 10 až 14 dnů. Zákožky vylučují fermenty, které rozrušují buňky pokožky, vysávají tkáňové tekutiny a dráždí níže položené buňky k vyššímu množení a tvorbě rohových vrstev. Kožní změny při sarkoptóze se lokalizují především na hlavě a to v lícní krajině, okolí očí a dále se mohou šířit i na krk, lalok, plece, u býků i v okolí pupku, příp. perineu a u dojnic na vemeni.

Psoroptóza je nejčastěji se vyskytující prašivina u našeho skotu. Je vyvolána druhem Psoroptes ovis který běžně cizopasí i u ovcí. Patří k největším zákožkám (samci 500 – 650 mikrometrů, samice 600 – 800 mikrometrů) s protáhlým chobotkem kuželovitého tvaru a dlouhými, silně vyvinutými končetinami. Přísavné terčíky jsou u samic na 1., 2. a 4. páru, u samců na 1., 2. a 3. páru, 3. pár končetin u samic je opatřen typickým, mohutným dvojitým trnem.

Vývoj probíhá přes stejná stadia a přibližně ve shodných časových intervalech jako u předchozího druhu, nevrtají však kožní chodbičky, ale samičky kladou vajíčka na povrch kůže nebo ke kořenům chlupů. Kožní změny se lokalizují především na krku, plecích, šíji a okolí kořene ocasu, postupně se však mohou rozšířit na celé tělo.
Chorioptóza je vyvolána druhem Chorioptes bovis s krátkým masivním chobotkem, velikost se pohybuje mezi oběma předešlými (400 – 600 mikrometrů). Typickým místem lokalizace těchto zákožek jsou distální části končetin, především zadních, mohou se však rozšířit i na vemeno a spodinu břicha. V našich podmínkách je výskyt chorioptové prašiviny u skotu řídký.
V místech výskytu zákožek se u všech výše uvedených druhů nejprve objevují drobné uzlíčky, které se mění v pustulky a v důsledku pokračující sekrece spolu s odlupujícími se epiteliemi a nečistotami zasychají na strupové nálepy (krusty), které mohou postupně dosáhnout značných rozměrů. Po opadnutí krust zůstává kůže lysá a hrubá a často vytváří silné kožní řasy (hyperkeratóza). Zejména při chorioptóze mohou vznikat ve spěnkové krajině mohutné krusty v důsledku kontaminace bakteriální infekcí, příp. krvácení při trvalém poraňování.
Prvním klinickým příznakem u všech forem svrabu je svrbění, které se objevuje dříve, než se projeví první změny na kůži. Zvířata se otírají o různé předměty a v důsledku poraňování krevních kapilár jsou krusty a uvolňovaná srst prostoupeny krví. Onemocnění zpravidla propuká na podzim a vrcholí v zimě a v předjaří. Při generalizovaném průběhu je fyziologická funkce kůže těžce narušena, dochází k celkovému onemocnění a zejména ke ztrátám na produkci a přírůstcích. Klinická manifestace svrabu se může zlepšit v důsledku ultrafialového záření po příchodu zvířat na pastvu. U psoroptového svrabu se však jedná zpravidla pouze o přechodnou fázi, vzhledem k tomu, že pro tyto zákožky je typické, že za nepříznivých podmínek pro jejich vývoj se stahují na chráněná místa (kožní záhyby na krku, slabiny, oční víčka, šourek) a tak mohou ve stadiu tzv. diapauzy přežívat na těle déle než půl roku. Tato skutečnost vysvětluje častá vzplanutí svrabu ve stádech v zimním období, aniž by byl předpoklad zanesení infekce zvenčí.
Je nutno dále zdůraznit, že svrab je vysoce kontagiózní onemocnění a původci se přenáší všemi způsoby, především vzájemným stykem zvířat, ale i nářadím, ošetřovateli apod.
Každé podezření na svrab musí být laboratorně potvrzeno. K vyšetření se odebírají kožní seškraby (až na krvavou spodinu) z míst přechodu kožních změn v kůži zdravou, kde je koncentrace zákožek největší. Diagnózu potvrzuje nejen nález dospělých zákožek, ale i všech vývojových stadií. Ve vyšetřovaných vzorcích srsti a seškrabech kůže jsou u našeho skotu zjišťovány především zákožky rodu Psoroptes. Laboratorní diagnostika však v současné době nepostihuje skutečné rozšíření svrabu, vzhledem k tomu, že jen část kožních změn je zasílána k vyšetření. V zahraničí jsou vyráběny rovněž serologické testy (ELISA) dosud využívané z hospodářských zvířat především u prasat.
Pro léčbu svrabu u skotu se využívá registrovaných veterinárních přípravků2 na bázi makrocyklických laktonů a sice ivermectinu, doramectinu a moxidectinu v obvyklých dávkách a sice u přípravků pro subkutánní aplikaci 0,2 mg.kg-1 ž. hm., při pour-on aplikaci 0,5 mg.kg –1 ž. hm. Pouze eprinomectin je možno aplikovat u dojnic během laktace. Při těžkém průběhu svrabu, příp. při generalizovaných formách je vhodné použít 1 – 2x opakované celotělové ošetření (postřik, omývání) prostředky na bázi syntetických pyrethroidů (cypermethrin, tetramethrin, deltamethrin), příp. amitrazu nebo dimpylatu. U všech používaných prostředků je nutno bezpodmínečně dodržovat předepsané ochranné lhůty pro maso a mléko. Vzhledem ke skutečnosti, že zákožky mohou mimo tělo hostitele přežívat až 3 – 4 týdny a jejich akční radius dosahuje asi 1 až 1,5 m je nezbytnou součástí hromadného i individuálního ošetření zvířat i sanitace stájí, kotců a všech zařízení a nářadí se kterými přišla zvířata do styku. Použít je možno výše uvedených postřiků, případně dalších biocidních přípravků (vesměs rovněž na bázi syntetických pyrethroidů).2 Také jejich použití může představovat riziko pro zdraví zvířat a živočišné produkty a proto je nutno vždy přesně dodržovat metodické pokyny a ochranné lhůty.
Demodikóza (trudníkovitost) je onemocnění rozšířené celosvětově u většiny savců. Původcem je pro skot specifický druh Demodex bovis, typicky červovitého tvaru těla se zakrnělými končetinami, velikosti pouze asi 250 m. Trudníci vnikají hluboko do chlupových folikulů a mazových žláz, kde se živí epiteliálními buňkami, kožním mazem a detritem. Při jejich přemnožení dochází k zánětu folikulů, vypadávání srsti a po sekundární infekci vznikají pustuly až intradermální abscesy. Vytvořené změny se lokalizují většinou pouze v přední části těla, dosahují zpravidla velikosti prosa až hrášku. Typický pruritus chybí. U dospělého skotu nevyvolává demodikóza zpravidla celkové onemocnění, ale je příčinou poškození kůže, kdy po kožedělném zpracování zůstávají kráterovité prohlubně, příp. otvory o průměru 2 až 10 cm. K infekci telat dochází často již při sání a první změny se objevují na nosní krajině, šíří se dále na přední část těla a mohou vyvolávat celkové onemocnění. U našeho skotu byl dále popsán druh Demodex tauri s lokalizací v očních víčkách.3
Časté případy výskytu demodikózy ve stádech skotu jsou hlášeny zejména z Německa a Polska, u nás je výskyt klinických případů řídký.
Diagnostiku je nutno provádět velmi pečlivě a sice na základě hlubokého kožního seškrabu nebo incize uzlíku a mikroskopického vyšetření po důkladném projasnění a determinaci původce.
Léčba demodikózy je obvykle dlouhodobá, používá se subkutánní aplikace makrocyklických laktonů v obvyklých dávkách a sice opakovaně nejméně dvakrát v intervalu 14 dnů. Vysoce účinný je amitraz v postřiku opakovaném po sedmi až deseti dnech. Dezinfekce prostředí není nutná, protože trudníci rychle ztrácí mimo tělo schopnost infekce.
Klíšťatovitost (ixodidóza) se jako samostatné klinické onemocnění v našich podmínkách prakticky nevyskytuje, i když ztráty krve mohou během pastevní sezóny u jednotlivých zvířat dosahovat 1 litru i více. Kromě vlastní parazitace mají klíšťata význam jako přenašeči chorob. Jedná se především o klíště obecné (Ixodes ricinus), jehož hlavním místem výskytu jsou vlhké, listnaté a smíšené lesní porosty s hojným podrostem a nekulturní křovinaté porosty na pastvinách a v jejich okolí do výšky asi 1000 m n. m. V evropských podmínkách je hlavním přenašečem babeziózy u skotu a spárkaté zvěře druh Babesia divergens. V nížinných, zejména lužních oblastech se vyskytují i druhy z rodů Dermacentor a Haemaphysalis. Predilekční místa lokalizace klíšťat jsou hlavně báze ušní a rohů, spodina krku a lalok, vemeno a okolí análního a vulválního otvoru.
Boj proti klíšťatům je nutno zaměřit především na pravidelné agrotechnické ošetřování pastvin, tj. odstraňování keřových porostů a nespasených trsů travin, příhodných pro vývoj klíšťat. Vlastní ošetření zvířat se zakládá na hromadném použití postřiků výše uvedenými preparáty, příp. i individuální aplikaci makrocyklických laktonů v období maximálního výskytu klíšťat (zpravidla duben až červen).

Entomózy
Významnými zástupci jsou u skotu všenky a vši, permanentní ektoparazité s přísnou hostitelskou specifitou. V pastevních oblastech má značný zdravotní význam napadení skotu bodavým hmyzem a myiáze (střečkovitost), jejichž původci patří do řádu dvoukřídlého hmyzu (Diptera).
Mallofagóza jejím původcem je u skotu jediný druh a sice všenka tuří (Bovicola bovis). Má dorzoventrálně oploštělé tělo a stejně širokou hlavu s dobře vyvinutým hryzavým ústním ústrojím, velikost se pohybuje od 1,2 – 1,5 mm.

Všechna stadia se vyvíjí na těle a živí se kožními epiteliemi a organickým detritem. Samičky přilepují vajíčka k bázi chlupů, proměna je nedokonalá (larva, nymfa, imago). Výskyt všenek vrcholí v zimních měsících, trvale dráždí a zneklidňují zvířata, klinické onemocnění se však projevuje pouze u ustájených telat a mladého skotu, zpravidla v souvislosti s onemocněním jiné etiologie nebo celkovým oslabením. Všechna stadia je možno diagnostikovat adspekcí, k odlišení od vší je však nutná prohlídka pod lupou nebo mikroskopem.
Účinnými prostředky jsou postřiky, resp. omývání syntetickými pyrethroidy, podobně jak jsou uvedeny u akaróz, vzhledem k odolnosti vajíček se však musí ošetření za 10 až 14 dnů opakovat.
Anoplurózu (zavšivení) vyvolávají u skotu tři druhy vší. Jejich tělo je podobně jako u všenek dorzoventrálně oploštělé, avšak hlava je vždy výrazně užší něž tělo. Samičky jsou větší než samci, ústní ústrojí je bodavé a savé. Vajíčka (hnidy) se zřetelným víčkem, velikosti až 0,5 mm jsou přilepována na srst. Vývoj trvá tři až čtyři týdny.

Linognathus vituli (veš telecí) měří 2 – 3 mm, napadá telata s nejčastější lokalizací na krku, hrudníku, břiše, ve slabinách a vnitřní straně stehen.
Haematopinus eurysternus (veš dobytčí) dosahuje až 4,5 mm napadá starší skot. Lokalizuje se převážně v okolí báze rohů, očí, mulce a na ocase.
Solenoptes capillatus je nejmenší (1,5 mm) a vyskytuje se zpravidla v chumáčcích převážně na krku, bocích laloku a v bederní krajině.
Vši jsou obligátní hematofágové, výměšky jejich slinných žláz vyvolávají v místě sání hypersenzitivní reakci, vznikají papuly a pustuly a následně silný pruritus, který zvířata trvale zneklidňuje. Slabé infekce jsou obvykle spojeny s chronickou dermatitidou. Nejtěžší onemocnění se vyskytuje u telat s příznaky anemie, vysílení a značných ztrát na hmotnosti. Zavšivení v chovech svědčí o nízké hygienické úrovni a nedostatečné výživě. Diagnostika je stejná jako u všenek.
Dobré léčebné výsledky dává použití makrocyklických laktonů a sice při parenterální aplikaci v dávkách 0,2 až 0,3 mg.kg-1 ž. hm. s. c. a případně i pour–on 0,5 mg.kg-1ž. hm. jejichž aplikaci vzhledem ke dlouhodobé účinnosti není zpravidla třeba opakovat. Účinné jsou i akaricidní prostředky na bázi syntetických pyrethroidů, ošetření se však musí vzhledem k odolnosti vajíček po 14 dnech opakovat.

Napadení skotu bodavým hmyzem
Muchničkovití (Simuliidae) jsou drobné mušky, pouze 3 – 4 mm velké s typickým dorzálním vyklenutím středohrudi. Z početných druhů známých z našeho území má největší význam Odagmia ornata (muchnička zdobená).4 Krev sají pouze samičky, kromě skotu napadají i spárkatou zvěř a příležitostně i člověka. Většinou se vyvíjí dvě až čtyři generace do roka, vývoj probíhá pouze v čistých tekoucích vodách, vzhledem k tomu, že larvy jsou vysoce náročné na kyslík. Bezprostředně po nalíhnutí, které probíhá hromadně (rojení) napadají hostitele, nejčastěji atakovanými místy jsou ušní boltce, oční víčka, slabiny a vemeno. Toxické produkty slinných žláz, které vnikají do organismu při sání do krve, ochrnují činnost dýchacího centra, vyvolávají cirkulační poruchy a silné lokální reakce na vpich. Zvířata při napadení obvykle vyhledávají útočiště v lesních a keřovitých porostech, případně i ve vodních zdrojích. Masivní napadení může mít za následek onemocnění s perakutním průběhem a následné hromadné hynutí, které je výsledkem kombinovaného vlivu anafylaktické reakce, ztráty krve a v důsledku hromadného vdechování muchniček i těžkého edému plic.
Hromadná napadení skotu jsou u nás zjišťována především v oblastech horských a podhorských bystřin, méně v oblastech nížinných potoků.5,6
Nejdůležitějším opatřením při napadení je okamžité ustájení skotu a symptomatická léčba zvířat (infuze kalcia, antialergika, prostředky posilující srdeční činnost). Chemoterapeutickou ochranu stáda na dobu asi 2 až 3 týdnů zajišťuje ošetření (postřik, omývání) syntetickými pyrethroidy z nichž nejvyšší insekticidní účinnost má cyfluthrin.
Ovádovití (Tabanidae) jsou dvoukřídlé mouchy, často nápadně pestře zbarvené s velkýma očima a ústním ústrojím tvořeným mohutným sosákem. Cizopasí pouze hematofágní samice, samci se živí rostlinnými štávami, květním nektarem, příp. i vytékající mízou ze stromů (ovádi mají původ v květopasném hmyzu). Vývoj probíhá ve vlhkém prostředí (okolí vodních zdrojů) přes 5 až 11 larvárních instarů výlučně s jednou generací do roka. Celkem více než 60 druhů z 10 rodů bylo již zjištěno na našem území.4
obr. 7
Z rodu Tabanus se vyskytuje několik druhů, nejčastěji napadá skot T. bovinus – ovád hovězí (19 – 24 mm, obr. 7) a T. autumnalis (17 – 22 mm), dále i robustní T. sudeticus (20 – 27 mm) a T. bromicus (9 – 11 mm). Z rodu Haematopota je nejčastěji se vyskytujícím druhem H. pluvialis – bzikavka dešťová (8 – 12 cm, obr. 7) a z rodu Chrysops bzikavka slepoočka – Ch. caecutiens (7 – 11 mm).
Ovádi svým bolestivým vpichem ruší zvířata nejen na pastvě, ale i při odpočinku, nikdy však nezalétávají do stájí. Způsobují značné ztráty krve, samička rodu Tabanus vysaje až 0,2 ml krve a sání se opakuje každé tři až čtyři dny. U mladých kusů na pastvě dochází postupně k výraznému snižování hmotnostních přírůstků, u dojnic může pokles mléčné produkce dosáhnout 15 až 25 %. Ovádi mají dále značný význam v pasivním i aktivním přenosu původců infekčních a parazitárních onemocnění.
Ochrana pasoucích se zvířat je velmi obtížná, zejména pro velký akční radius samic (až několik km) a možnost střídání hostitelů (spárkatá zvěř). Případné chemoterapeutické ošetření je však nutno provádět podobně jako u muchniček opakovaně během pastevní sezóny.
Bodalkovití (Stomoxidae) patří do skupiny synbovinních a synantropních much, jsou typičtí hematofágové, sají obě pohlaví. Kosmopolitně rozšířeným druhem je bodalka stájová (Stomoxys calcitrans), vázaná na prostředí stájí a lidských obydlí a jejich bezprostřední okolí. Je podobná mouše domácí, imaga měří 6 – 9 mm, mají však delší sosák uzpůsobený k bodání a sání krve. Samička kladou vajíčka především do hnoje a celý vývoj přes saprofágní larvy a kukly proběhne za optimálních podmínek již asi za 12 dnů. Na pastvě napadají skot především Haematobia stimulans (bodalka podhorská) a H. irritans (bodalka malá), jejichž vývoj probíhá v čerstvých výkalech.
Bodalky ve stájích trvale zneklidňují zvířata, aktivní jsou během dne a v letním období. Na pastvinách se bodalky vyskytují hlavně na jaře a na podzim, bodalka malá napadá zvířata i v noci. Při masivním výskytu mohou způsobovat značné ztráty na produkci mléka (až 20 %) a přírůstků (10 – 20 %).
Typickým synbovinním druhem je i moucha dobytčí (Musca autumnalis), velikosti asi 4,4 – 6 mm, živí se očními a nosními sekrety, případně krví z ran po napadení ovády. V prostředí stájí, příp. i na pastvinách se vyskytuje i moucha domácí (Musca domestica). Ústní ústrojí obou těchto much je lízavé, vývoj probíhá ve hnoji a různých exkrementech, jejich larvy jsou bělavé barvy a lidově se nazývají se „trusky“.
V období teplých letních dnů a při špatných zoohygienických podmínkách může docházet k obrovskému namnožení těchto much a spolu s bodavými mouchami vyvolávají tzv. „muší kalamity“ (např. v teletnících), kdy mohou velmi nepříznivě ovlivňovat jak zdravotní stav (přenos původců průjmových onemocnění, letní mastitidy, protozoární cysty apod.), tak i užitkovost.
V období maximálního výskytu much je nutno provádět opakované postřiky stájových prostorů schválenými biocidními přípravky, příp. repelenty. 2 Nevýhodou většiny těchto prostředků je však rychlý nástup rezistence a tím i nutnost jejich pravidelné obměny.1,2
Komárovití (Culicidae) jedná se o velmi početnou čeleď dvoukřídlých s přibližně 2500 druhy, z nichž se u nás vyskytuje více než 50.7 K nejčastějším patří rody Culex, Aedes a Anopheles. Dosahují velikosti 3 až 6 mm s výrazný sosákem, makadly a tykadly. Vývoj komárů probíhá na vhodných vodních nebo zaplavovaných plochách, zpravidla 3–5 generací do roka. Krev sají pouze samičky většinou na širokém spektru hostitelů, jejich akční radius je asi 300 m. Produkty slinných žláz vyvolávají svědění, tvorbu papul a v případech silného napadení může docházet u mladých kusů k projevům alergické reakce. Medicinský význam komárů však tkví především v přenosu řady patogenů virových, bakteriálních a především protozoárních jak u zvířat tak i u lidí.
K ochraně skotu je možno používat stejných prostředků jako u ostatních dvoukřídlých, omezení populací komárů v líhništích v blízkosti chovů zvířat je možno dosáhnout pouze melioračním zásahy.
Bzučivkovití (Calliphoridae) je rovněž početná čeleď dvoukřídlých, jejíž příslušníci vyvolávají pravé myiáze, většina druhů patří mezi tzv. metalické mouchy pro své doslova kovově lesklé zbarvení. Samičky kladou do ran, oděrek, příp. i přirozených otvorů tělních vajíčka, z nichž se již během několika hodin líhnou larvy, které svými proteolytickými enzymy rozpouští napadenou tkáň, postupně vnikají do hloubky a živí se exudátem. Pro svůj šroubovitý tvar a pohyb jsou v anglické terminologii nazývány „screwworms“. Podle teploty prostředí dozrávají během jednoho až dvou týdnů, kuklí se v povrchových vrstvách půdy a během dvou až třítýdenní metamorfózy se líhne imago. Velmi závažný zdravotní a veterinární význam mají především v tropických a subtropických oblastech, zejména v zemích s rozvinutým chovem ovcí, kde každoročně napadají miliony těchto zvířat a rovněž ztráty, včetně hynutím jsou obrovské. Nejzávažnější jsou myiázy kožní, napadeny však mohou být různé tělesné orgány (myiáze oční, ušní, střevní a urogenitálního systému). Postupně zvyšující se výskyt je pozorován i v podmínkách střední Evropy rovněž hlavně u ovcí, napadena však mohou být za stejných příznaků i telata. Jedná se především o druhy z rodů Calliphora, Phormia a Lucilia. Bzučivky mají však značný význam i v přenosu nákaz, zejména původců infekčních průjmů, cyst a oocyst prvoků, vajíček helmintů, příp. i botulotoxinu. Z tohoto hlediska je v našich podmínkách za nejnebezpečnější považován synantropní druh Lucilia sericata.8 Dospělé mouchy tohoto druhu jsou zeleného zbarvení s typicky kovovým leskem, jejich larvy se běžně vyvíjí i na mrtvých tělech zvířat, dále na potravinách (maso, masné a mléčné výrobky) a také v odpadcích. Význam mají zejména imaga, která přenáší zárodky jak v zažívacím traktu, tak i na povrchu těla.
Předpokladem úspěšného tlumení myiází je včasná diagnostika, která je závislá na prohlídce ran a okolí přirozených tělních otvorů a individuálním mechanickém ošetření a odstraňování larev. Vlastní léčebné zákroky jsou tak velice nákladné a časově náročné. Prevence přenosu nákaz závisí především v odstraňování líhnišť bzučivek.
Podkožní střečkovitost (hypodermóza) se řadí mezi pravé myiáze, neboť larvy střečků během svého vývoje migrují tělem. Původcem podkožní střečkovitosti u našeho skotu je jediný druh a sice střeček hovězí (Hypoderma bovis) velikosti od 13 do 16 mm, jehož končetiny a tělo jsou porostlé hustými černými chloupky s výraznými světlými příčnými pásy, zadní část těla samiček je rezavě oranžová s vysunovatelným kladélkem. Na skot nalétávají asi od poloviny června do konce srpna a kladou jednotlivě bělavá, oválná vajíčka o velikosti asi 1 mm na srst spodních krajin těla (břicho, slabiny, končetiny). Během tří až pěti dnů se líhnou larvy, které vnikají do podkoží a dále putují v mezisvalové pojivu podél nervových drah dorzálním směrem a postupně vnikají do páteřního kanálu, kde se na delší dobu usazují. Teprve v jarních měsících pronikají do podkoží ve hřbetní a bederní krajině a vytváří zde postupně se zvětšující střečkové boule. V nich se dvakrát svlékají, dozrávají a asi po šesti až deseti týdnech pomocí enzymů doslova rozpouštějí kůži a vytváří si otvor, kterým vypadávají do vnějšího prostředí a kuklí se. Imaga se líhnou po 40 až 60 dnech, celý vývoj trvá jeden rok. Jako místa shromažďování a páření si střečci vybírají vyvýšená a dobře osluněná místa v terénu. Akční radius samic je asi až 5 km, skot je velmi citlivý na vysokou frekvenci jejich zvuku a při nalétávání se plaší „střečkuje“, přičemž samičky zpravidla trvale pronásledují plašící se stádo, nikdy však nezalétávají do uzavřených prostorů (stájí, přístřešků). Dospělí střečci mají zcela zakrnělé ústní ústrojí, během života nepřijímají žádnou potravu a postupně tráví zásoby nahromaděné v průběhu larválního vývoje. Při migraci larev tělem a v podkoží vznikají v důsledku zanesené bakteriální infekce lokální záněty a hnisavé procesy a mohou se vytvořit i abscesy s mohutným edémem. V páteřním kanálu může docházet k poškození míchy s následným vážným poškozením pohybového aparátu (parézy až paralýzy). Otvory v kůži se hojí jizvami, které po kožedělném zpracování vypadávají a znehodnocují kůži v místech, kde je nejhodnotnější. Vliv na zdravotní stav skotu se projevuje mnohostranně, počínaje vyrušováním na pastvě, příp. i poraňováním, při silném napadení i celkovým onemocněním. Nejzávažnějším ekonomickým dopadem jsou ztráty v důsledku ireverzibilního poškození kůže a dále u krav na produkci mléka (10 až 25 %) a na přírůstcích u mladého skotu (10 až 30 kg za pastevní sezónu).
Klinickou diagnózu je možno stanovit teprve na základě výskytu střečkových boulí. V zahraničí jsou v současné době vyvinuty testy (ELISA) prokazující časnou infekci a to jak z krevního séra tak i ze vzorků mléka.
Hypodermóza byla v posledních desetiletích minulého století na našem území téměř zlikvidována, nicméně s importy masných plemen skotu (z Kanady a Francie) je opětovně disgnostikována především v některých oblastech západních, středních a severních Čech a na severní Moravě.6,9
Účinnými prostředky pro léčbu podkožní střečkovitosti jsou makrocyklické laktony, a sice jak k parenterální tak především k pour-on aplikaci v doporučovaných dávkách. Jejich účinnost se pohybuje v rozmezí 95 až 100 %, nejvyšší je na mladá vývojová stadia. V případech, kdy nejde uvedené prostředky použít (ochranné lhůty pro maso a mléko) a především již při výskytu střečkových boulí je možno aplikovat preparáty na bázi syntetických pyrethroidů (cyfluthrin, cypermethrin, tetramethrin), příp. dimpylat. Aplikují se rovněž systémem pour–on po celé délce hřbetní a bederní krajiny. Léčba podkožní střečkovitosti se však nesmí provádět od začátku prosince do konce března vzhledem k tomu, že v této době se larvy H. bovis mohou nacházet v páteřním kanálu a v případě jejich hromadného usmrcení a rozpadu může dojít k irreversibilním změnám zejména pohybového aparátu.

Závěr
1. Současnou situaci na úseku rozšíření jednotlivých ektoparazitóz v ČR vzhledem k absenci centrální registrace nelze podrobněji uvést. Rovněž tak laboratorní diagnostika nepostihuje jejich skutečné rozšíření, protože pouze část vzorků a kožních změn je zasílána k vyšetření. Nicméně v důsledku trvale se rozšiřujícího pastevního odchovu skotu, zejména masných plemen a dále importů ze zemí s vysokým statusem parazitóz je nutno předpokládat stejnou úroveň výskytu a zdravotního významu ektoparazitóz jako je tomu u helmintóz a protozoóz.
2. Vzhledem k probíhajícím změnám v klimatických podmínkách mírného pásma v posledních letech, které souvisí především s postupným oteplováním, se předpokládá zvýšený zdravotní i veterinární význam u většiny druhů dvoukřídlého hmyzu jako přenašečů především některých závažných protozoárních onemocnění dosud se vyskytujících převážně v subtropických oblastech.
3. Ochrana stád před onemocněními vyvolanými ektoparazity předpokládá cílené a ekonomické využití registrovaných ektoparazitik a biocidních přípravků. Vzhledem k tomu, že jejich neodborná aplikace může představovat i riziko pro zdraví lidí a zvířat a živočišné produkty, je vždy nutno přísně dodržovat doporučené metodické pokyny a ochranné lhůty.

Všechny obrázky jsou z archívu autora.

Literatura:
1. Hiepe T., Lucius R., Gottstein, B. Allgemeine Parasitologie mit den Grundzügen der Immunologie, Diagnostik und Bekämpfung. 1. vyd. Stuttgart; Parey in Medizinverlage, 2006;142-143, 434-435.
2. Škaloud J. Přípravky použitelné proti zevním parazitům hospodářských zvířat. Náš chov 2006;66:68-71.
3. Bukva V. Demodex tauri sp. n. (Acari: Demodicidae), a new parasite in cattle. Folia Parasit 1986;33:363-369.
4. Doskočil J. a kol. Klíč zvířeny ČSSR. V. Dvoukřídlí. Praha; Academia, 1977:373.
5. Dyk V., Dyková S. Ecological follow-up of Simulid invasions in a mountains river. Acta veterinaria Brno 1974;42:299-310.
6. Chroust K. Parazitózy masných plemen skotu v marginálních oblastech a jejich tlumení. Veterinářství 2006;56:430-437.
7. Kramář J. Fauna ČSR. 13. Komáři bodaví – Culicidae. Praha; ČSAV, 1958:286.
8. Fischer O. Zdravotní význam bzučivek rodu Lucilia Robineau-Desvoidy, 1830. Veterinářství 1999;49:150-152.
9. Chroust K., Bílý V., Pavel V. Podkožní střečkovitost (hypodermóza) skotu a její tlumení. Veterinářství 1997;47:514-515.

Adresa autora:
Prof. MVDr. Karel Chroust, DrSc.
Veterinární a farmaceutická univerzita Brno
Ústav parazitologie
Palackého 1 – 3
612 42 Brno

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *