Doufat, že nové a nové zákony budou mít samy o sobě tu moc a eliminují všechny problémy v lidské společnosti, je zcela liché. Se snahou vyhnout se zodpovědnosti za své konání nebo nekonání se lze setkat samozřejmě u těch, kteří něco nedobrého učinili, ale i u těch, kteří tomu mohli zabránit, popřípadě mohou dotyčného postihnout, či pohnat před soud.
Být zodpovědný, znamená vystoupit ze svého pohodlí. Vždy poté, co dojde například k napadení a poranění člověka psem, lze zaregistrovat volání po přísných trestech pro majitele psů a po přísných preventivních represivních opatřeních. Zajímavé, že vždy jde jen o psy. A přitom člověka poraní kočky, ohrozí ho uprchlí plazi a v poslední době i módně doma chované šelmy, jako například pumy, medvědi, ale i lvi či tygři. Jsou známy případy, kdy například jednomu provozovateli baru několikrát unikl medvěd, před pár týdny to zase byl například krokodýl.
Státní veterinární správa nezastává ten názor, že by bylo vhodné stanovovat nová a nová upřesnění pravidel pro chov či držení zvířat, která by mohla pro své biologické vlastnosti působit problémy (tzv. nebezpečných druhů zvířat). Jak by také pravidla měla být, a kdo by jejich plnění byl schopen kontrolovat a vynucovat?
Stačí si uvědomit, že současný právní systém u nás umožňuje provinilce dostatečně postihovat. Je to možné opravdu účinně na základě trestního zákona a trestního řádu – pokuty i odsouzení k výkonu trestu v nápravném zařízení, pro majitele zvířete pochopitelně. Je možné i zvíře odebrat, a za určitých podmínek i utratit. Lze též využít zákona o obcích, který umožňuje obcím vydat vyhlášky upravující volný pohyb zvířat. Ty ovšem musejí být napsány odborníkem, aby se laicky dobře myšlená pravidla nedostala do rozporu s jinými právními ustanoveními. Podle zákona na ochranu zvířat proti týrání podmínky pro chov nebezpečných druhů zvířat, mezi které patří například plazi a zmíněné šelmy stanoví místně příslušná krajská veterinární správa, která také pravidelně jejich plnění kontroluje.
Pravidla pro chov zvířat nejen hospodářských, ale i zájmových, stanoví i veterinární zákon, který přesně popisuje, jak se má chovatel ke zvířatům chovat a co jim má zajistit. Třeba i zákoník práce a speciálně Vládní nařízení č. 27/2002 Sb., stanoví způsob organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit při práci související s chovem zvířat. Nedodržení odpovídajících podmínek chovu je totiž možnou příčinou nevhodného a nebezpečného chování zvířete. Zákon na ochranu zvířat proti týrání ještě podrobněji stanoví to, co je považováno za týrání, a v nedodržení podmínek stanovených těmito zákony je také kořen mnoha problémů s chovanými zvířaty. Uvedené předpisy však nezbavují zákonné odpovědnosti osobu, která zvířata chová.
Takže co podnikat? Jednak ten, kdo chce jakékoli zvíře chovat, si musí uvědomit, že chovat zvíře je vždy velká zodpovědnost jak za ně, tak i za podmínky chovu a za lidi, kteří s ním přijdou do styku. A to ať jde o křečka, který může škrábnout, o psa, který pokouše, až třeba po pštrosa, který může vyklovnout nepozornému člověku oko. A dále je potřeba dodat, že ve vlastním zájmu i v zájmu chovaných zvířat by měli jak jejich majitelé, tak jejich sousedé pozorně sledovat chování zvířat držených v zajetí a každý náznak problémů řešit již v zárodku. Chovatelským opatřením, návštěvou a konzultací se zkušeným chovatelem či soukromým veterinárním lékařem, či ve druhém případě domluvou, popřípadě oznámením orgánům obce, policii nebo orgánům státního veterinárního dozoru.
Znamená to více se snažit problémům především předcházet a využívat stávajících právních předpisů, než uvažovat o mediálně vděčném tématu nových zákonů
