Orgány veterinárního dozoru se poměrně často setkávají s požadavkem řešit sousedské vztahy pod záminkou, že jde o týrání zvířat.
Je samozřejmě dobře, že se lidé zajímají o své okolí a jsou kritičtí k případům týrání zvířat. Někdy však ve snaze „zatopit“ svému sousedovi, kterému „nemohou přijít na jméno“ na něj pošlou inspektora příslušné veterinární správy, aby dokázal, že své zvíře týrá.
Jako příklad lze uvést podání ze Zlínska, které řešil inspektor okresní veterinární správy. Údajně zde mohl být týrán pes, který byl zanechán v zamčeném bytě bez dozoru a štěkal. Inspektor zjistil, že pes byl v dobrém výživném stavu, klinicky zdravý a měl možnost přijímat vodu, byl řádně přihlášen i vakcinován proti vzteklině, jak ukládá veterinární zákon.
Podle Jiřího Douska, vedoucího oddělení pohody zvířat Státní veterinární správy ČR, není ponechání psa doma (např. v bytě, nebo jiném vyhrazeném prostoru) po několik hodin bez dozoru majitele týráním, pokud se tato skutečnost neprojeví tak, že působí zvířeti poranění nebo, že působí následné dlouhodobé klinicky prokazatelné negativní změny nervové soustavy nebo jiných orgánových systémů.
Za následné klinicky prokazatelné změny nervové soustavy by bylo ve zmíněném případě možné posuzovat neurotické stavy projevující se např. výrazným submisivním chováním zvířete, opakujícím se naznačování postoje k močení nebo kálení, tiky apod. Za klinicky prokazatelné negativní změny jiných orgánových systémů je možné např. považovat příznaky zánětlivých nebo degenerativních změn močové soustavy. U uhynulých zvířat se hodnocení řídí posouzením patologicko-anatomického nálezu.
Každý chovatel je povinen podle §13 odst. 1 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, zvířeti v zájmovém chovu zajistit přiměřené podmínky pro zachování jeho fyziologických funkcí a zajištění biologických potřeb. Podle teoretických poznatků i praktických zkušeností by dospělý zdravý pes měl mít trvalý přístup k napájecí vodě, měl by být venčen minimálně po 8 - 10 hodinách a měl by mu být umožněn dostatek pohybu ve volnosti. Z etologického pohledu je třeba vnímat, že pes je zvířetem smečkovým a na situace, kdy je osamocen, je třeba jej postupně přivykat a vyloučit pokud možno dráždivé podněty (např. zvuků z okolí). Tak je možné i omezit štěkání osamoceného psa.
Sousedské vztahy jsou kapitola sama pro sebe a obecně lze říci asi tolik, že nejúčinnější je v případě rozporů snažit se domluvit a navzájem se pochopit.
