Co mi řekli O KRMIVECH kolegové v Hradci
Mít vlastní propagační stánek při výroční konferenci České asociace veterinárních lékařů malých zvířat je pro mne a moji malou firmu morální povinnost? Nebo příležitost? Nebo nezbytnost? Nebo radost? Nebo skvělá každoroční zkušenost? Asi od všeho trochu a dohromady význačná událost, která velmi ovlivňuje sortiment i celou obchodní politiku firmy v následujících měsících. Od kolegů, co se zastaví na kousek řeči, se totiž člověk docela dost dozví, když chce poslouchat. Tak i letos jsem poslouchala přes výstavní pult. Zde několik konkrétních případů:
„O kvalitní krmivo pro kočky vůbec není zájem, vozte raději nějaké laciné, vybarvené, to bych snad ještě prodala. A jen v malém balení, do kila“, tvrdila vážně jedna kolegyně. Za hodinku mi druhá z vysvětlovala : „Ne abyste opustili strategii vysoké kvality bez konzervace a barviv! Zodpovědní majitelé koček už pochopili, že navoněné a ochucené není zdravé. Jo a nechejte to nasypat do větších pytlů, chovatele si to žádají, aspoň desetikilové chovatelské balení, to malé lidi nechtějí.“ A teď , babo, raď. Nejspíše budeme stále muset mít kočičí NUTRAM malý i velký. Proč si raději nechodí ty kočky vybírat značku a pytel samy, asi by s nimi byla lepší domluva.
„To se vám bude dařit, když hygienici zakázali prodávat syrové mražené maso, to zas budou kšefty!“, sdělil mi k mému překvapení brněnsky kolega. „To přece vůbec není žádná novinka“, opravil později jiný, „jenom se začalo důsledně kontrolovat a trvat na už déle platných nařízeních o zpracování a balení jatečných odpadů i krmného masa.“ Kde je pravda? Bude třeba nastudovat.
„Už mne tou soutěží neštvi a nekomplikuj mi život.“ (Řekl to ještě maloučko ostřeji.) „To jsou pořád jakési kupony, plno práce a nic z toho!“ Tak tenhle kolega si ještě po dvou letech soutěží CANDY a při svém poměrně vysokém prodeji nestačil všimnout, že sám sebe a své spolupracovníky připravil o řadu nárokových výher pro prodejce. Prostě si o ně nenapsal. Ještěže mi několik dalších řeklo, jak by ty soutěže pro hravý národ český vylepšili, rozšířili a zjednodušili - naštěstí podobně, jak jsme to ve firmě připravili pro rok 2002. Bez práce se zvláštními kupony, s ještě lepším výběrem cen pro prodejce. A navíc s dárkem pro klienta ke každému zakoupenému balení. Vždyť to znáte, jak se každému člověku rozzáří oči, když dostane něco, co má na první pohled zřejmou značnou hodnotu, zadarmo. Rád se pak vrací, dokonce i do ordinace.
„Ty ses musela zbláznit.“ To jsem slyšela hned několikrát nad vzorky vegetariánského krmiva pro masožravce, které máme pro zpestření sortimentu čerstvě v nabídce. „Pes a vegetarián? A to říkáš zrovna ty, zapřísáhlý kritik sóji ve výživě psů?“ No ano, svůj masožravý názor neměním, ale v Kanadě se tento VEGGIEPET prodává na tuny a počet vegetariánů, a zejména přísnějších veganů, kteří chtějí krmit i psa k obrazu svému, roste. Není pak lepší nabídnout jim něco v rámci možností opravdu kompletního, než koukat na krkolomné zeleninové pokusy hraničící s týráním zvířat? Podle mé malé statistiky z Hradce každý šestý kolega řekl ano, setkal jsem se v ordinaci s tímto požadavkem, mám pro to klienta. (Jeden dokonce vtipně upřesnil – má jednoho psa vegetariána z tisícové klientely.) Díru do světa tudy asi neuděláme, ale názory byly ke slyšení zajímavé. Možná byste nevěřili, kolik kolegů dospělo ve vztahu ke své vlastní stravě k nenásilnému pojetí vegetariánství. S názorem „Ani já už maso k životu nepotřebuji, snad někdy rybu“ jsem se za ty dva dny setkala více než desetkrát. Dost šokující zjištění ve skupině lidí, školených ještě poměrně nedávno v pojetí veterinární medicíny jako technologie výroby masa, vědě o konverzi živin, zpestřené semestrem balady o hřebíku.
„Zvěrolékař by u ordinace neměl prodávat krmiva.“ Tak to jsem za poslední roky slyšela mockrát, včetně argumentu, jak v některých státech prodej neumožňují pravidla pro vykonávání praxe. Metody, jak ta pravidla tamní praktici obcházejí, jsou samozřejmě dobře vypracovány. U nás, jak malé hradecké diskusní forum vyznělo, je to otázka etiky, poctivosti vůči klientovi a otázka ochrany vlastní odborné pověsti lékaře. Kolegové o tom začali v posledních měsících přemýšlet na základě podnětu těžkého kalibru: jejich profesní organizace jen za peníze, bez jakéhokoliv odborného vyhodnocení nebo porovnávání, zveřejňuje v reklamách své doporučení, tedy dělá to, co oni sami udělat nesmí. Zvěrolékař, zcela závislý na tom, jestli ho klient vyhledá znovu, doporučuje a nabízí jen to, co má vyzkoušeno, porovnáno, za co se může zaručit. Dobrý zvěrolékař se úspěšně veze na paradoxu: není a nemůže být obchodník, protože jeho práce má jiný cíl a motivaci, a přesto na některých produktech může „vydělat“ více než obchodníci. On totiž všemu, co podá a doporučí klientovi, zvyšuje hodnotu svou radou, svým názorem, svým komentářem. Kruh skvělého propojení ekonomiky s erudicí ovšem funguje jen tehdy, je-li podložen profesní poctivostí ze strany jedné a důvěrou ze strany druhé. Množství krmiv prodaných prostřednictvím veterinárních pracovišť je úctyhodné, je to ročně v objemu několika stovek milionů korun. Možná proto kolegové nelení a i když přijedou na velmi odborné semináře o speciální problematice, vždy se rádi nechají o přestávkách informovat a vtáhnout do diskuse o problematice všedního pracovního dne, o krmivech.
Dojmy a znalosti z konference, seminářů i kuloárů už si teď třídíme každý po svém, při své každodenní práci. Těším se, až zase za rok proklepneme novinky.
MVDr. Zdenka Dvořáková
zdena@candy.cz
