Velmi emotivní úsilí zakázat chov kožešinových zvířat přineslo kýžený efekt a chovy jsou opravdu zakázány. Má to však jistá rizika a s těmi je potřeba počítat. Nemluvě o razantním zásahu do způsobu soukromého podnikání jde o riziko týrání zvířat.
Již bylo slyšet o případech, kdy zklamaný chovatel vypustil chované lišky či norky nebo pesce do volné přírody, a to nelze posuzovat, ale musí se posuzovat jako týrání zvířat. Ano, podle zákona na ochranu zvířat proti týrání, protože opustit, to znamená v tomto případě vypustit hospodářské nebo doma chované zvíře do volné přírody, se nesmí. Někdo se zeptá proč. Inu proto, že jak jednotlivec, tak skupina vypuštěných zvířat, chovaných v podmínkách, kdy se nemusejí starat o krmení
a „ubytování“ ve volné přírodě strádá, vyhledává různá prostředí připomínající původní podmínky, ve kterých vyrostla, a z toho mohou plynout problémy. Stanou se obětí dopravních nehod, devastují doma chovanou drůbež apod.
Navíc alibistické pseudoútlocitné rozhodnutí nechovat kožešinová zvířata poškodilo české chovatele a pomohlo cizím chovatelům, neboť jim ubyla konkurence, jde například o chovatele v Dánsku nebo u našich severních sousedů.
Navíc je třeba zmínit i případy jednání tzv. ochránců zvířat, kteří násilím vniknou do chovů
a zvířata vypustí do „volné přírody“. A může jít jak o kožešinová zvířata, tak o drůbež či ovce,
o nichž si „ochránce“ myslí, že trpí.
Podle Komory veterinárních lékařů je třeba nejdříve myslet, a někdy možná raději trochu déle, než se „dobrý úmysl“ uskuteční.*
Josef Duben
PR KVL
