Dlouhodobá inkontinence po chirurgické korekci ektopických ureterů je významnou komplikací, která je častější u fen. Popisovaná míra kontinence po operaci bez další terapie se pohybuje v rozmezí od 22 do 72 %.
U psů - samců byla zjištěna míra kontinence 82 %. Cystoskopicky vedená laserová ablace vede u fen k podobným výsledkům, u samců byla zaznamenána míra kontinence 100 %, nicméně v této práci byli zastoupeni pouze 4 jedinci. Pooperační doplňková léčba (fenylpropanolamin nebo estrogeny) obecně zlepšují míru kontinence.
Přetrvávání nebo rekurence inkontinence i po chirurgickém zákroku je připisována několika faktorům jako jsou infekce dolních cest močových, rekanalizace ligovaného ureteru, narušené uzavírání uretry díky reziduu intramurálního ektopického ureteru, vrozená inkompetence sfinkterového mechanismu, špatně vyvinuté trigonum močového měchýře, hypoplastický močový měchýř, vestibulovaginální stenóza, neurologické abnormality, hormonální dysbalance nebo neadekvátní chirurgický zákrok. V minulosti se několik studií zaměřilo na prognostické faktory, které ovlivňují pooperační míru kontinence. Ta není podle výsledků ovlivňována typem, stranou nebo počtem ektopických ureterů, přítomností hydroureteru nebo močové infekce. V jiné studii týkající se intramurálních ektopických ureterů nebyla kontinence ovlivněna výběrem chirurgické techniky (ligace nebo resekce distálního ureterálního segmentu).
U psů s ektopickým ureterem je doporučováno urodynamické vyšetření (uretrální tlak, cystometrie) ke zhodnocení funkce močového měchýře a uretry. Podle jedné studie mělo 67 % psů s ektopickým ureterem známky inkompetence sfinkterového mechanismu a 44 % mělo malou kapacitu močového měchýře. Vrozená inkompetence sfinkterového mechanismu je po ektopickém ureteru druhou nejčastější příčinou inkontinence u juvenilních zvířat, přibližně polovina postižených jedinců se stane kontinentními po prvním nebo druhém hárání. Získaná inkompetence sfinkterového mechanismu je nejčastější příčinou inkontinence u dospělých kastrovaných fen.
Cílem této retrospektivní studie bylo popsat klinický vývoj po chirurgické korekci ektopického ureteru u psů a identifikovat prognostické faktory pro dlouhodobou kontinenci.
Do studie byli zařazeni psi, u kterých byla v letech 1999-2016 provedena chirurgická korekce ektopického ureteru. Bylo zaznamenáno pohlaví, kastrace, nálezy zobrazovacích metod, nálezy zjištěné při chirurgickém zákroku, typ zákroku, pooperační komplikace v krátkodobém nebo dlouhodobém horizontu a přídatná léčba. Psi byli podle velikosti rozděleni do tří skupin (velká, střední, malá plemena). U psů bylo provedeno kompletní vyšetření krve (hematologie, biochemie) a vyšetření moči (chemické vyšetření, cytologie). U některých bylo provedeno měření tlaku uretry, cystometrie a endoskopie. Diagnostika pomocí zobrazovacích metod zahrnovala ultrasonografii dutiny břišní, intravenózní pyelogram kombinovaný s pneumocystografií, retrográdní uretrografii nebo retrográdní vaginouretrografii kombinovanou s cystografií. Pánevní močový měchýř byl diagnostikován tehdy, pokud alespoň 5 % délky močového měchýře bylo uloženo v pánvi. Extramurální ektopické uretery byly řešeny pomocí ureteroneocystotomie, intramurální pak pomocí neoureterostomie a disekce distální části ektopického ureteru. U psů s vážným postižením ledvin byla provedena nefroureterektomie. U některých psů bylo přistoupeno ke kolposuspenzi. Po dobu 24-48 hodiny po zákroku byl ponechán Foleyho katétr, po jeho vyjmutí byla sledována přítomnost inkontinence, hematurie, strangurie, dysurie a známek abdominálního dyskomfortu.
Do studie bylo zařazeno 47 psů, u kterých byla provedena korekce ektopického ureteru. Jednalo se o 36 fen a 11 psů s průměrným věkem 14 měsíců (rozmezí 2-91 měsíců). U všech psů se od narození objevovalo kontinuální odkapávání moči. Nejčastěji byl zastoupen zlatý retrívr (10x), labrador (7x) a beauceron (6x). Dvacet sedm psů bylo zařazeno do skupiny velkých plemen, deset do skupiny středních a deset do skupiny malých psů.
Dvacet osm psů (60 %) mělo unilaterální a 19 (40 %) bilaterální problém. Další anomálie byly detekovány u 34 psů (72 %) - jednalo se o hydrouretery (18; 27 % ureterů), hydronefrózu (16; 24 % ledvin), renální hypoplazii (6; 6 % ledvin), ureterokélu (3; 5 % ureterů) a hypospadii (1; 2 % ledvin). Pánevní močový měchýř byl zjištěn u 19 psů (40 %). Neoureterostomie byla provedena u 50 ektopických ureterů, ureteroneocystotomie u devíti a nefroureterektomie u sedmi ureterů. Kastrace byla provedena u 24 fena 8 psů. Menší pooperační komplikace se objevily u 15 psů (dysurie, polakisurie, hematurie). Větší komplikace vyžadující chirurgickou revizi se objevily u pěti psů (uroabdomen u 3 psů, vážná dysurie v důsledku kolposuspence u dvou psů). Údaje týkající se přítomnosti infekce močového traktu byly dostupné u 32 psů ještě před operací, u 9 psů v době zákroku a u 23 psů jeden měsíc po zákroku. Pozitivní kultivace moči byla zjištěna v 16, 2 a 10 případech. Inkontinence se znovu objevila u 15 psů (13 kastrovaných fen, jedna nekastrovaná fena, 1 kastrovaný pes) v průměru po 4,7 měsícíh po zákroku (rozmezí 1-12 měsíců). Sedmnáct fen dostávalo přídatnou medikaci (fenylpropanolamin, diazepam, oxybutinin nebo estriol).
Plemeno, pohlaví, typ ektopického ureteru (unilaterální/bilaterální, extramurální/intramurální), přítomnost dalších vrozených anomálií močového traktu (hydroureter, hydronefóza, renální hypoplazie, ureterokéla, hypospadie), přítomnost pánevního močového měchýře, věk při chirurgickém zákroku, typ zákroku a případná kastrace nebo kolposuspenze neměly podle výsledků této studie vliv na pooperační míru kontinence. Doplňková medikace je pozitivním prognostickým faktorem. Kvalitní míra kontinence (až 81 %) může být dosaženo pomocí chirurgické korekce ektopického ureteru. Nedostatečná souvislost mezi kastrací a pooperační inkontinencí musí být interpretována s opatrností kvůli malému počtu jedinců zařazených do této studie.
NOËL, S.M., CLAEYS, S., HAMAIDE, A.J. Surgical management of ectopic ureters in dogs: Clinical outcome and prognostic factors for long-term continence. Vet Surg 2017,doi:10.1111/vsu.12654
Z anglického originálu přeložila MVDr. Simona Kovaříková
