B. LENSKÁ, V. SVOBODOVÁ1
Veterinární klinika Paprsek, Praha
1Fakulta veterinárního lékařství Veterinární a farmaceutické univerzity Brno
Veterinářství 2003;53:53-57
SOUHRN
Lenská B., Svobodová V. Detekce koproantigenů tasemnic rodu Echinococcus u psů v České republice. Veterinářství 2003;53:53-57.
V období 2000 – 2001 byly metodou ELISA (komerční kit: CHEKIT – Echinotest) vyšetřeny vzorky trusu psů, kteří pocházeli z oblastí s vysokým výskytem pozitivních lišek, na přítomnost specifického koproantigenu Echinococcus spp. Z celkového počtu 186 vyšetřených vzorků byly koproantigeny detekovány u 15 (8,1 %) psů. Epidemiologický význam výsledků vzhledem k nákaze tasemnicemi rodu Echinococcus je diskutován.
SUMMARY
Lenská B., Svobodová V. Identification of Echinococcus sp. Coproantigens in dogs in Czech Republic. Veterinářství 2003;53:53-57.
During a period of 2000 – 2001 samples of dog faeces were tested for presence of Echinococcus spp. coproantigens by a method of ELISA (CHEKIT – Echinotest, Bommeli, Switzerland). Dogs had been coming from areas of Czech Republic with a significant presence of foxes. Fifteen (8,1%) samples out of total 186 checked were found to be positive for the coproantigens. The article is discussing the epidemiological relevance of this study to real incidence of echinococcosis.
Parazitózy se zoonotickým potenciálem představují v současné době závažný světový zdravotní problém. Mezi zoonózy patří i onemocnění vyvolaná tasemnicemi rodu Echinococcus. Z hlediska výskytu pohlavně zralých stadií je v České republice doposud dokumentován pouze druh Echinococcus multilocularis (dále jen EM) z čeledi Taeniidae.1 Výskyt tohoto parazita je na našem území vázán především na lišku obecnou (Vulpes vulpes)2 jako definitivního hostitele. Tím však mohou být i psi (Canis familiaris)3 a kočky (Felis catus f. domestica).4 Mezihostiteli jsou drobní hlodavci, na našem území pravděpodobně zejména hraboš polní (Microtus arvalis),2 kteří se nakazí pozřením vajíček tasemnic. Larvální stadium (metacestod) se vyvíjí jako alveolární cysta primárně v játrech hostitele. Příležitostně se mohou vajíčky nakazit i člověk, pes, prase i liška a onemocnění nazýváme alveolární hydatidóza (nebo echinokokóza, dále jen AE). Potenciální zdroj onemocnění pro člověka představují zejména psi a kočky, kteří mají možnost lovu myšovitých hlodavců, pohybují se v oblastech, kde probíhá životní cyklus EM, a žijí v těsném kontaktu s člověkem. Experimentální studie prokazují vyšší vnímavost k infekci EM u psů než u koček.5-7
K infekci definitivních hostitelů dochází především při lovu. Mezihostitelé (včetně člověka) se nakazí vajíčky per os. U člověka je hodnocen jako vysoce rizikový přímý kontakt s infikovanými masožravci, kdy daný jedinec může být naráz infikován velkým množstvím vajíček. Možným zdrojem nákazy pro člověka může být fekálně kontaminovaná půda, voda či lesní plodiny. I přes vysoké hodnoty prevalence tasemnicemi u masožravců, které jsou zjišťovány v některých hyperendemických oblastech Evropy, zůstávají však doposud hodnoty incidence nákazy člověka na nízké úrovni (ve střední Evropě se prevalence pohybuje mezi 0,03 – 1,2 na 100.000 obyvatel/rok).8 Bylo zjištěno, že i při konzumaci lesních plodů kontaminovaných vajíčky EM vylučovanými definitivním hostitelem, nemusí vždy dojít k rozvoji onemocnění. Zdá se, že primárním faktorem, který umožní rozvoj onemocnění je imunitní stav daného jedince.
Dospělá tasemnice dosahuje délky 1,2 – 3,7 mm (zřídka 6 mm). Žije převážně v kaudální třetině tenkého střeva definitivního hostitele. Její tělo je složeno z 5 (2 – 6) článků; poslední článek obsahuje vajíčka (200 – 300 ks), která se buď uvolňují do lumen střeva, nebo odcházejí s celými články s trusem do zevního prostředí. Vajíčko je silnostěnné, má sférický až elipsoidní tvar, velikost 30 - 39 x 28 - 33 μm a morfologicky odpovídá vajíčkům typu Taenia spp. Obsahuje larvu (onkosféru), která se uvolňuje v gastrointestinálním traktu mezihostitele a posléze se po penetraci střevní mukózy dostává do krevního oběhu, kterým migruje primárně do jater, kde se vyvíjí. Zdrojem růstu jsou tzv. zárodečné buňky, z nichž vznikají jednak zárodky tasemnic (protoskolexy) a jednak tzv. laminární membrána, která slouží ochraně parazita. Kolem parazitárního útvaru se postupem času vyvíjí fibrotická membrána, která je produktem imunitní reakce hostitele. Fibrotická membrána je u EM většinou tenká a nebrání exogennímu pučení parazita. Jaterní léze se pak může chovat jako maligní nádor - neomezeně proliferuje a ve 2 % případů dokonce může metastazovat i do mozku a plic. V některých případech dochází ke spontánnímu úhynu parazitů, vznikají inaktivní (tzv. abortivní) léze, které časem zvápenatí.
Inkubační doba AE se liší v závislosti na délce života mezihostitele. Zatímco u hlodavců se larvální vývoj pohybuje mezi týdny a měsíci, u člověka je podstatně delší (v průměru 5 až 15 let). AE se může rozvinout i u psů, kteří následně přicházejí s nespecifickými symptomy, jako je např. inapetence, ztráta hmotnosti, abdominální distenze, vomitus, diarhoe, ascites atd. Léze bývají lokalizovány především v játrech, vyskytly se však i případy s lézemi na omentu, podkoží, svalové tkáni toraxu a na plicích.9-11 Bývají vyplněny viskózní tekutinou s nekrotickým materiálem a velkým množstvím transparentních cyst o velkosti 2 - 5 mm, které jsou zřetelně ohraničeny laminární membránou. V některých případech není vyloučena současná nákaza jak pohlavně zralými tasemnicemi, tak i metacestody. Vedle lišek byly takové nálezy prokázány např. u psů.12 Podle některých autorů může k takovému typu infekce dojít poté, co se psi s rozvinutou AE nakazí pozřením infikovaných hlodavců, není však vyloučena ani možnost autoinfekce, ke které by mohlo dojít proliferací lézí do žlučovodů, následným uvolněním protoskolexů a jejich transportem žlučí přes ductus choledochus do tenkého střeva. U psů není doposud známa inkubační doba ani faktory, které vedou ke vzniku onemocnění. Diagnostika AE je možná pomocí zobrazovacích metod (ultrasonografie, CT) a také mikroskopickým vyšetřením histologicky zpracovaného bioptátu po obarvení hematoxylinem-eosinem nebo PAS metodou, kterou se intenzivně barví laminární membrána obsahující velké množství sacharidů.
Vzhledem k závažnosti infekcí vyvolaných EM a ke skutečnosti, že na našem území byly v některých oblastech prokázány vysoké prevalence tasemnicemi u lišek, bylo cílem naší práce zjistit prevalenci EM u psů žijících a pohybujících se v oblastech s prokázaným výskytem EM.
Materiál a metody
V letech 2000 a 2001 bylo ve spolupráci s praktickými veterinárními lékaři a majiteli psů shromážděno celkem 186 vzorků trusu psů z předem vytipovaných lokalit. Výběr lokalit vycházel z údajů epidemiologického mapování výskytu EM u lišek, který byl uskutečněn v předchozích letech2,3,13 a z údajů získaných u některých okresních veterinárních správ (OVS). Lokality se lišily údaji o prevalenci EM u lišek: okolí Sušice a Klatov (v období 1997 – 1999 63,3 %);3 Cheb (v roce 1997 28,6 %),2 Teplice (v období 1994 – 1996 25 % a v roce 1998 28,6 %),2 Šumperk (v letech 1996 a 1999 0 %; OVS Šumperk), Třinec (v roce 1999 0 %; OVS Frýdek – Místek), Jindřichův Hradec (v období 1994 – 1996 byla prevalence 6,1 % a v roce 1997 6,9 %).2 Do souboru byli také zahrnuti psi, kteří se pohybovali v lokalitě Dolní Bělá, ve které doposud nebylo žádné vyšetření na EM prováděno.
Vyšetřovaní psi byli vybírání striktně na základě cílené anamnézy potvrzující predátorské sklony a možnost volného pohybu v přírodě s tendencí k lovu hlodavců. Od každého psa byl získán vzorek trusu sebraný majitelem nebo odebraný veterinárním lékařem pomocí skleněné tyčky, který byl okamžitě zmražen při teplotě -20 °C, při které byl skladován až do doby přepravení vzorků do vyšetřující laboratoře VFU Brno. V laboratoři byl materiál následně uskladněn při teplotě -70 °C. Po nashromáždění požadovaného množství byly vzorky trusu psů vyšetřeny metodou ELISA na přítomnost koproantigenů Echinococcus spp. s využitím setu CHEKIT – Echinotest (specifita testu 95 – 99 %, senzitivita testu 80 %). Žádné vyšetření nebylo prováděno se vzorky, které nebyly nejméně po dobu 4 dnů zmraženy při teplotě -70 °C; uvedená teplota vede k inaktivaci infekčních vajíček.
Výsledky
Z celkového počtu 186 vyšetřených byly koproantigeny Echinococcus spp. detekovány v 15 (8,1 %) vzorcích trusu. Nejvíce pozitivních vzorků bylo zjištěno v Jindřichově Hradci (25 %), naopak v Dolní Bělé a Šumperku nebyl detekován ani jeden pozitivní pes.
Diskuse a závěr
V Evropě je výskyt dospělců EM vázán především na lišku obecnou (V. vulpes) jako definitivního hostitele; v některých oblastech může prevalence tasemnic přesahovat i 50 %.14 V ČR byl od roku 1994 do roku 1998 vyšetřen gastrointestinální trakt 1528 odstřelených lišek z 657 lokalit (29 okresů pěti krajů). EM byl detekován ve všech krajích (Severočeský, Západočeský, Středočeský, Jihočeský a Jihomoravský) s průměrnou prevalencí v rozsahu od 2,5 % do 12,5 %.2
Poměrně zřídka jsou tyto tasemnice nalézány i u psů a koček; ve Francii bylo diagnostikováno 5,6 % pozitivních psů,15 ve Švýcarsku byly u psů zjištěny hodnoty v rozmezí od 0,3 do 9 %16-18 a u koček v rozsahu od 0,4 % do 3 %;17,18 v Německu bylo zjištěno 1,4 % pozitivních psů a 0,5 - 3,4 % pozitivních koček.19 V ČR je zatím dokumentován jeden nález pozitivní kočky. Masivní infekce EM v tenkém střevě byla zjištěna u uhynulého dvouměsíčního kotěte, pocházejícího z lokality Orlov – Přimda, okres Tachov.4 Metodou PCR byla EM specifická DNA detekována u 1 (1,8 %) z 55 vyšetřovaných vzorků trusu psů v oblasti Hartmanic (okres Klatovy).3
EM představuje závažné infekční agens. K jeho průkazu je třeba přistupovat zvlášť citlivými metodami. Je možné použít postmortální detekci dospělců EM ve střevě pomocí parazitologické pitvy, u které jsou popsány dva postupy, a to metoda sedimentační (SCT) nebo metoda seškrabu sliznice střevní (IST). Metodami intravitálními lze detekovat anti-Em2 protilátky v séru zvířat; nevýhodou této metody je však nedostatečná korelace mezi hladinou protilátek a stupněm parazitární infekce. Další metody umožňují detekci specifických antigenů ELISA metodou či parazitární DNA pomocí PCR v trusu. Na rozdíl od DNA lze vyšetření na přítomnost koproantigenů prokazovat pomocí komerčních kitů, které lze získat prostřednictvím autorizovaných distribučních firem. V předložené studii byly vzorky vyšetřeny na přítomnost specifických koproantigenů metodou ELISA pomocí komerčního kitu CHEKIT – Echinotest.
Diagnostika echinokokózy na základě detekce koproantigenů je vhodná pro hromadný screening výskytu parazitární invaze u DH. Touto metodou však nelze 100% určit, zda se jedná o jedince EM či nikoliv, neboť v mikrotitračních destičkách jsou navázány protilátky proti antigenům EM i E. granulosus. I když na našem území nebyl dosud zaznamenán výskyt E. granulosus u masožravců a vzorky pocházely z oblastí s prokázaným výskytem EM, je nezbytné u pozitivních případů tyto dvě tasemnice dále rozlišit. Druhová determinace bude dokončena metodou PCR, která vykazuje 100% specifitu. Diagnostika s využitím nejběžnější parazitologické vyšetřovací metody - flotační - je nedostatečná, protože vede pouze k průkazu vajíček typu Taenia spp. Značný rozdíl je i v citlivosti metody. Zatímco flotační metoda je citlivá pouze v období patentní periody (vylučování trusem je však intermitentní), metodou ELISA zachytíme pozitivní výsledek nejen v patentní periodě, ale i v průběhu periody prepatentní.
Námi zjištěná prevalence 8,1 % (rozmezí 0 – 25 %) se zdá ve srovnání s údaji v ostatních zemích poměrně vysoká, ale je nutné brát úvahu, že vzorky trusu byly vybrány cíleně a pocházely od psů žijících v endemických oblastech, u kterých byla majiteli udávána možnost lovu hlodavců. Tím se samozřejmě zvyšuje pravděpodobnost záchytu pozitivních výsledků. Navíc z některých oblastí jsme měly k dispozici malé množství vzorků, a tak i jeden pozitivní nález může vyvolat dojem vysoké pozitivity (např. Jindřichův Hradec – 1 pozitivní vzorek ze 4). Pokud bychom vyšetřovaly také psy s minimální možností lovu hlodavců a psy pocházející z neendemických oblastí, byla by hodnota prevalence s nejvyšší pravděpodobností nižší. Z těchto výsledků je zřejmé, že v naší republice se s tímto parazitem můžeme u psů setkat, i když prevalence bude pravděpodobně velmi rozdílná.
V současné době máme nejvíce údajů o výskytu EM z okresu Klatovy. V tomto okrese byly opakovaně vyšetřovány lišky, a to jednak v období od června do září 1997, kdy bylo nalezeno 5 pozitivních zvířat z 10 (prevalence 50 %),13 a také v období od června 1997 do dubna 1999, kdy byla u lišek zjištěna prevalence 66,3 % (29 pozitivních zvířat z 46 vyšetřovaných).3 Při vyšetřování vzorků trusu psů jsme zjistily průměrnou prevalenci 6,3 % (Klatovy 6,8 %, Sušice 5,8 %). Vyšetřováním trusu psů metodou PCR byl diagnostikován jeden pozitivní vzorek z celkových 55 (prevalence 1,8 %).3 Larvální cysty EM zde byly diagnostikovány u norníka rudého (Clethrionomys glareolus) (0,44 %).13 V neposlední řadě je nutné připomenout, že z tohoto okresu pochází u nás doposud jediný popsaný případ alveolární echinokokózy u člověka.20 Při vyšetřování vzorků trusu z této lokality jsme v sedmičlenné skupině psů patřících jednomu majiteli zjistily 2 pozitivní případy. Vyšetření jsme provedly opakovaně, opět s pozitivním nálezem koproantigenů Echinococcus spp. Vzhledem k riziku nákazy člověka, bylo majitelům doporučeno podrobit se vyšetření krevního séra na přítomnost protilátek. U všech členů rodiny byl diagnostikován negativní výsledek (L. Kolářová, ústní sdělení).
Protože vyšetření trusu psů na přítomnost koproantigenů je poměrně finančně náročné, bylo by vhodné zvážit, zda by se v endemických oblastech u exponovaných skupin psů neměla provádět pravidelná dehelmintizace podle schématu: praziquantel v dávce 5 mg/kg ž. hm. per os, popř. 5,7 mg/kg ž. hm. i. m.,21 nebo epsiprantel v dávce 5,5 mg/kg ž. hm. per os po dobu 2 dnů.22 Tato terapie byla doporučena také u psů, u nichž bylo vyšetření trusu pozitivní na přítomnost koproantigenů Echinococcus spp. Vzhledem k zoonotickému potenciálu je v některých zemích zvažována plošná dehelmintizace lišek, která se provádí každé 3 měsíce (50 mg praziquantelu v 1 balíčku, přičemž na 1 km2 je nutné použít 20 balíčků).21
U psů se mohou vyvíjet i larvální stadia tasemnic,9-11 která vytvářejí cystické léze v játrech a ostatních vnitřních orgánech. Na rozdíl od nákaz vyvolaných dospělými tasemnicemi se AE diagnostikuje na základě histologického vyšetření bioptátu získaného tenkojehelnou aspirační biopsií z lézí za současného krytí pacienta benzimidazolovými preparáty, popř. sérologicky stanovením titru protilátek proti EM. V případě pozitivního nálezu je možné zvolit u psů, u nichž to zdravotní a výživný stav dovoluje, kompletní nebo inkompletní resekci lézí s následnou dlohodobou terapií benzimidazolovými preparáty (albendazol 10 mg/kg ž. hm. denně per os).21 Pokud je léze inoperabilní je možné zvolit pouze paliativní terapii benzimidazoly.
I když byly v ČR u masožravců zdokumentovány pouze nákazy dospělými stadii tasemnic, je třeba vzít v úvahu, že zejména v oblastech s vysokou prevalenci EM se mohou u definitivních hostitelů vyvíjet i larvální stadia tasemnic. Proto při detekci dospělých stadií by mělo být vzato v úvahu i další možné vyšetření, které by vyloučilo možnost nákazy metacestody, jež může mít daleko závažnější průběh. Skutečnost, že na našem území byly zjištěny oblasti s vysokým výskytem u lišek pozitivních na EM tuto nezbytnost jenom podtrhuje.
Literatura:
1. Kolářová L., Pavlásek I., Chalupský J. Echinococcus multilocularis Leuckart, 1873 in the Czech Republic. Helminthologia 1996;33(2):59-65.
2. Pavlásek I. Aktuální situace ve výskytu měchožila větveného Echinococcus multilocularis u lišek v Evropě a v České republice. Klinická mikrobiologie 1998;2:233-240.
3. Martínek K., Kolářová L., Červený J. Echinococcus multilocularis in carnivores from the Klatovy district of the Czech Republic. Journal of Helminthology 2001;75:61–66.
4. Čada F., Martínek K., Kolářová L. Kočka (Felis catus f. domestica) jako definitivní hostitel tasemnic druhu Echinococcus multilocularis. Veterinářství 1999;49(1):6–7.
5. Crellin J. R., Marchiondo A. A., Andersen F. L. Comparison of suitability dogs and cats as hosts of Echinococcus multilocularis. Am. Journal of Veterinary Research 1981;42:1980-1981.
6. Kamiya M., Ooi Hong – Kean, Oku Y., Yagi K., Ohbayashi M. Growth and Development of Echinococcus multilocularis in Experimentally Infected Cats. Jpn. Journal of Veterinary Research 1985;33:135–140.
7. Kamiya M., Ooi Hong – Kean, Ohbayashi M. Susceptibility of Cats to the Hokkaido Isolate of Echinococcus multilocularis. Nippon Juigaku Zasski 1986;4:763–767.
8. Eckert J. and Deplazes P. Alveolar Echinococcosis in Humans: The current situation in central Europe and the need for countermeasures. Parasitology Today 1999;15:315–319.
9. Losson B. J. and Coignoul F. Larval Echinoccus multilocularis infection in a dog. Veterinary Records 1997;141:49–50.
10. Geisel O., Barutzki D., Minkus G., Hermanns W. and Löscher T. Hunde als Finnenträger (Intermediärwirt) von Echinococcus multilocularis. Kleintierpraxis 1990;35:275.
11. Schuster R., Wittstatt U., Aue A., Schőffel I., Braune G. Unusual location of Echinococcus multilocularis metacestodes in dogs. In: 18th World Association for the Advancement of Veterinary Parasitology (WAAVP), 26. – 30. 8. 2001. Stresa, Itálie, 2001:177.
12. Deplazes P., Arnold P., Kaser-Hotz B., Gardelle O., Guscetti F., Haller M., Eckert J. Concurrent infections of the liver and the intestine with Echinococcus multilocularis in dogs. In: Deplazes P., Eckert J. Veterinary aspects of alveolar echinococcosis – a zoonosis of public health signigicance. Veterinary Parasitology 2001;98: 80-83
13. Martínek K., Kolářová L., Červený J. and Andreas M. Echinococcus multilocularis (Cestoda: Taeniidae) in the Czech Republic: The first detection of metacestodes in naturally infected rodent. Folia Parasitologica 1998;45:332–333.
14. Schantz P. M., Chai J., Craig P. S., Eckert J., Jenkins D. J., Macpherson C. N. L. and Thakur A. Epidemiology and Control of Hydatid Disease. In: Thompson R. C. A and Lymbery A. J. Echinococcus and Hydatid Disease. CAB International 1995:274–291.
15. Schantz P. M., Chai J., Craig P. S., Eckert J., Jenkins D. J., Macpherson C. N. L. and Thakur A. Epidemiology and Control of Hydatid Disease. In: Thompson R. C. A and Lymbery A. J. Echinococcus and Hydatid Disease. CAB International 1995:278.
16. Deplazes P., Hofer S., Gloor S., Gottstein B., Eckert J. Urbaner Zyklus von Echinococcus multilocularis und Untersuchungen zur epidemiologischen Rolle von Hunden und Katzen als Endwirte. In: Roming T., Bilger B., Dinkel A., Merli M., Mackenstedt U. Echinococcus multilocularis in animal hosts: new data from western Europe. Helminthologia 1999;36:185-191.
17. Deplazes P., Alther P., Tanner I., Thompson R. C. A., Eckert J. Echinococcus multilocularis coproantigen detection by enzyme-linked immunosorbent assay in fox, dog and cat populations. Journal of Parasitology 1999;85:115–121.
18. Deplazes P., Eckert J. Veterinary aspects of alveolar echinococcosis – a zoonosis of public health significance. Veterinary Parasitology 2001;98:65-87.
19. Schantz P. M., Chai J., Craig P. S., Eckert J., Jenkins D. J., Macpherson C. N. L. and Thakur A. Epidemiology and Control of Hydatid Disease. In: Thompson R. C. A and Lymbery A. J. Echinococcus and Hydatid Disease. CAB International 1995:279.
20. Šlais J., Mádle A., Vanka K., Jelínek F., Černík V., Průchová M., Jindra J. Alveolar hydatidosis (echinococcosis) diagnosted by liver puncture biopsy. Čas. lék. čes. 1979;118:472–475.
21. Deplazes P., Eckert J. Veterinary aspects of alveolar echinococcosis – a zoonosis of public health significance. Veterinary Parasitology 2001;98:65–87.
22. Vernerová E., Svobodová V. Terapie endoparazitóz psů a koček. Veterinářství 2002;52(1):16-20.
Tento projekt byl realizován s podporou grantu FRVŠ MŠMT č. 1267/2001. Autoři děkují MVDr. Ládrovi, MVDr. Sobotovi a MVDr. Staroveskému z OVS za poskytnutí výsledků vyšetření lišek; privátním veterinárním lékařům MVDr. Bojkové, MVDr. Beranové, MVDr. Engelthalerovi, MVDr. Mikoškovi, MVDr. Řiháčkovi, MVDr. Straškrabovi, MVDr. Valouchovi a MVDr. Vitáskovi za cílený výběr vzorků trusu psů a RNDr. Kolářové, CSc., za vyšetření krevních sér.
Adresa autora:
MVDr. Barbara Lenská
Pražského 609
152 00 Praha 5
Kompletní text včetně obrazového materiálu naleznete ve Veterinářství 2003;53:53-57.
