Před sto padesáti lety změřili dva němečtí lékaři poprvé elektrický potenciál srdce žáby. Když se pak měřicí technika zlepšila natolik, že se daly registrovat i nepatrné proudové impulsy, mohl roku 1887 londýnský lékař Augustus D. Waller provést pokus, který vstoupil do historie.
Waller postavil svého psa do čtyř nádob se slanou vodou a nádoby pak propojil galvanometrem, který zaznamenal rytmické proudy. Záznam mimo jiné dokazoval, že elektrické impulsy srdce jsou vedeny až do končetin. Pohyb „ručičky" galvanometru (byla jí rtuť pohybující se v tenké trubičce) Waller dokonce zkusil zaznamenat na fotografickou desku. Vznikl tak náznak časové křivky, kterou Waller nazval elektrokardiogram (EKG). Postup však byl příliš nepohodlný, křivka nesrozumitelná a navíc nebyl na další výzkum pro běžnou práci čas.
K praktické použitelnosti EKG dovedl profesor leidenské univerzity Willem Einthoven. Proti Wallerovi měl dvě výhody - byl profesionální vědec a uměl skvěle i fyziku a matematiku. Fyziku využil při konstrukci mimořádně citlivého galvanometru (byla to strunka mezi póly silného magnetu, která pod proudovými impulsy kmitala), matematiku pak při analýze sejmutých křivek.
Poprvé byl elektrokardiograf použit před sto lety, 3. srpna 1903. Za svůj život Einthoven natočil a vyhodnotil na 5000 elektrokardiogramů! Od roku 1906 pak začal svůj přístroj využívat nejen k výzkumu, ale i k diagnostice. Trvalo však ještě dvacet let, než se EKG ve světě trochu prosadil. Hlavní zásluhu na tom zřejmě měla Nobelova cena, kterou Einthoven dostal tři roky před smrtí, v roce 1924.
