Kolostrální a postvakcinační parvovirová imunita u štěňat

D. POKOROVÁ,¹ R. HOŘEJŠ,² M. DECKER,³ S. RESCHOVÁ,¹ J. HAJŠEL^4
1Výzkumný ústav veterinárního lékařství Brno
²Veterinární laboratoř Ministerstva vnitra ČR, České Budějovice
³Krchleby, Staňkov
⁴Veterinární služba Ministerstva vnitra ČR, Praha
Veterinářství 2003;53:10-11.

SOUHRN
Pokorová D., Hořejš R., Decker M., Reschová S., Hajšel J. Kolostrální a postvakcinační parvovirová imunita u štěňat. Veterinářství 2003;53:10-11.
Parvoviróza psů je vážné infekční onemocnění, ke kterému jsou vnímavá především štěňata ve věku 6 - 18 týdnů, tj. v období poklesu kolostrálních protilátek pod hladinu protektivity. Navození aktivní imunity již ve věku 6 - 9 týdnů je problematické vzhledem k perzistenci nízké hladiny protilátek, která aktivní imunitní odpověď inhibuje. U 185 štěňat německého ovčáka jsme metodou ELISA stanovili hladinu antiparvovirových protilátek v době obvykle prováděné primovakcinace a následně sledovali sérokonverzi po vakcinaci v 6. - 7. týdnu a revakcinaci v 9. týdnu. Zjistili jsme, že 75,1 % štěňat mělo hladinu protilátek nižší než 1:100 a sérokonverze u těchto štěňat se již po první vakcinaci objevila v 90,6 %. Naopak u štěňat s hladinou 1:100 a vyšší jsme sérokonverzi zaznamenali jen ve 28 %. Celkově po první vakcinaci neodpovědělo 46, tj. 24,9 % štěňat, takže celkově bylo sérokonverze jako dokladu imunitní odpovědi po první nebo druhé dávce dosaženo u 91,7 % štěňat.

SUMMARY
Pokorová D., Hořejš R., Decker M., Reschová S., Hajšel J. Kolostrální a postvakcinační parvovirová imunita u štěňat. Veterinářství 2003;53:10-11.

Parvoviróza psů je infekční onemocnění virového původu, představující riziko nákazy především pro štěňata ve věku 6 - 18 týdnů. Jedná se o chorobu systémovou, s klinickými příznaky gastroenteritidy provázené průjmem a vomitem. Původce infekce, psí parvovirus (CPV-2), byl definován na základě svých morfologických, strukturálních a biologických vlastností v roce 1978 jako samostatná nosologická jednotka.¹ V letech 1979 - 81 byl detekován nový antigenní typ, CPV-2a, v letech 1983 - 84 vznikl následnou mutací typ CPV-2b.^2,3 Všechny typy jsou však velmi podobné a vzájemně zkříženě reagují. Vykazují afinitu k rychle se dělícím buňkám, a to zejména buňkám střevního epitelu, popřípadě myokardu. Replikace viru ve vnímavých buňkách vede ke vzniku dvou hlavních forem onemocnění - intestinální a myokardiální. V současné době je myokardiální forma onemocnění takřka neznámá, protože k infekci dochází do dvou týdnů věku štěněte, tj. v období, ve kterém jsou zvířata chráněna hladinou kolostrálních protilátek.
Množství přijatých protilátek je přímo závislé na titru specifických protilátek v krvi matky, dále pak na počtu štěňat v jednotlivých vrzích, na včasnosti příjmu kolostra a jeho objemu, na velikosti štěněte a dalších vlivech. Kolostrem přijaté protilátky dosahují maximální hladiny v prvních dnech po narození. Ve 3. - 4. dnu postnatálního života dochází ke střevní uzávěře, po které se přítomnost perorálně přijatých protilátek omezuje pouze na oblast gastrointestinální, do krevního oběhu se imunoglobuliny již dále nevstřebávají. V následném postnatálním období se pasivně přijaté antiparvovirové protilátky biologicky degradují téměř lineárně, s poločasem rozpadu 9,7 dní.⁴ Hladina kolostrálních protilátek je faktor značně variabilní a určit protilátkovou výbavu v jednotlivých časových úsecích života štěněte je bez sérologického vyšetření nemožné. Pro štěně nastává kritické období v době poklesu kolostrálních protilátek pod úroveň ochranného účinku před infekcí. V této době je třeba nahradit pasivně přijaté antiparvovirové imunoglobuliny aktivní tvorbou specifických protilátek. Pro zajištění aktivní imunity je od 6. do 20. týdne věku štěněte ve dvou- až třítýdenním intervalu podávána série parvovirových vakcín. Efekt vakcinací nemusí být vždy patrný, a to z několika důvodů. Důležitým kritériem úspěšnosti vakcinace je výběr vhodné vakcíny. V současné době existuje na trhu celá řada očkovacích látek, které lze rozdělit na inaktivované a živé. Inaktivované vakcíny jsou šetrnější, a z tohoto důvodu jsou doporučovány zejména pro primovakcinaci. Obecně platí, že živé atenuované vakcíny jsou oproti inaktivovaným vakcínám účinnější, s déle trvající jak humorální, tak buněčnou imunitou.^5-7 Nejobvyklejší příčinou selhání očekávaného účinku vakcinace je přítomnost interferujících mateřských protilátek v době imunizace. Mateřské protilátky neutralizují vakcinační antigen a potlačují aktivní imunitní odpověď, nastává období tzv. imunitního okna, kdy koncentrace kolostrálních protilátek je natolik nízká, že není schopna štěně před infekcí ochránit, ale natolik vysoká, aby účinek vakcíny inhibovala.
Určit titr perzistujících kolostrálních protilátek v době imunizace je možné jen na základě sérologického vyšetření, které se zatím v praxi běžně neprovádí. Cílem naší práce bylo jednak zjistit titr kolostrálních antiparvovirových protilátek v séru štěňat v době první vakcinace, která se provádí od šestého týdne stáří štěněte, a dále pak určit imunitní odezvu po první a druhé aplikaci živé, atenuované, monovalentí vakcíny. K sérologickému vyšetření na stanovení titru specifických IgG protilátek jsme použili ELISA test, metodu s vyšší specifitou a citlivostí než je dosud používaný hemaglutinačně inhibiční test.⁸

Kolostrální protilátky
Iniciální titry antiparvovirových protilátek a specifická postvakcinační protilátková odpovědˇ byla sledována na štěňatech služebních psů plemene německý ovčák ve spolupráci s chovnými stanicemi Ministerstva vnitra České republiky. Chovné feny, od kterých štěňata pocházela, byly každoročně vakcinovány polyvalentní atenuovanou živou vakcínou. Procentuální zastoupení jednotlivých titrů kolostrálních antiparvovirových protilátek u štěňat v době primovakcinace je uvedeno v grafu 1.
V době obvyklé primovakcinace, tj. v 6. - 7. týdnu života, bylo zjištěno vysoké procentuální zastoupení štěňat s nízkými nebo nulovými ELISA titry (1:200 byl vysoký předpoklad interference vakcinačního antigenu s kolostrálními protilátkami.

Vakcinace
185 štěňat bylo imunizováno v 6. - 7. týdnu a v 9. týdnu po narození živou, lyofilizovanou vakcínou, obsahující atenuovaný psí parvovirus, patentovaný kmen 154, pomnožený na tkáňových kulturách s titrem 10^7,0 TCID50 v jedné dávce (1ml). K sérologickému vyšetření byla odebrána krev od štěňat před první a druhou vakcinací a 3 - 4 týdny po druhé vakcinaci. Titry specifických antiparvovirových protilátek byly stanoveny pomocí ELISA testu.⁹ Imunitní postvakcinační odpověď byla sledována prostřednictvím pozitivní sérokonverze, určené navýšením titru specifických antiparvovirových protilátek nejméně o jedno ředění v porovnání s titrem iniciálním. Uvedené kritérium hodnocení bylo nastaveno na základě získaných zkušeností s vyšetřováním vzorků krve, které byly součástí této práce, a dále pak vzorků, které byly součástí imunologických pokusů probíhajících na VÚVeL. V případě zvýšení titru specifických protilátek po vakcinaci pouze o jedno ředění dojde následnou vakcinací vždy k dalšímu navýšení titru protilátek, což svědčí o překonání kolostrální imunity a nástupu imunity postvakcinační.
Z tabulky I je patrná nepřímá úměrnost mezi výškou titru předvakcinačních protilátek a procentem zaznamenané sérokonverze; se vzrůstajícím titrem specifických protilátek klesá možnost aktivace tvorby postvakcinačních protilátek. U sér s ELISA titrem
Po první vakcinaci zůstává nechráněných 46 štěňat z celkového počtu 185, tj. přibližně jedna čtvrtina (24,9 %).

Revakcinace
Revakcinace byla provedena stejnou vakcínou v 9. týdnu života a byla sledována míra sérokonverze u štěňat s nulovou sérokonverzí po první vakcinaci. U štěňat, která odpověděla na první vakcinaci aktivní tvorbou protilátek, došlo po revakcinaci k navýšení stávajícího titru antiparvovirových protilátek (data nejsou uvedena). Do tab. II byla zařazena pouze štěňata bez imunitní odpovědi na první vakcinaci a současně ta, u kterých byly k dispozici údaje o titru specifických protilátek po druhé vakcinaci.
Z uvedených dat vyplývá, že při iniciálním titru kolostrálních protilátek

Závěr
Nejčastějším důvodem neúspěšnosti vakcinace proti parvoviróze psů je nedostatečná stimulace aktivní imunity vlivem přetrvávajících mateřských protilátek s inhibičním účinkem na aplikovaný antigen. Veterinární praxe řeší tento problém opakovanými aplikacemi vakcín proti psímu parvoviru ve dvou- až třítýdenních intervalech od 6. do 20. týdne věku štěněte. Sérologická vyšetření na stanovení hladiny iniciálních, popřípadě postvakcinačních antiparvovirových protilátek se běžně neprovádějí, a tudíž neexistuje kontrola účinnosti jednotlivých vakcinací. Po vyšetření 185 vzorků krve na stanovení hladiny kolostrálních protilátek v době primovakcinace bylo zjištěno, že u 15 % štěňat byly titry kolostrálních protilátek vyšší (>1:200), a z toho vyplývá malý předpoklad pro navození aktivní postvakcinační imunity. U necelých 10 % sledovaných štěňat byl detekován limitní ELISA titr (1:100), u kterého byla pravděpodobnost úspěchu vakcinace téměř padesátiprocentní. Největší zastoupení (75 %) měl ELISA titr

Literatura:
1. Appel M. J. G., Scott W. F., Carmichael L. E. Isolation and Immunization Studies of Canine Parvo-Like Virus from Dogs with Haemorrhagic Enteritis. The Veterinary Record, 1979;105:156-159.
2. Parrish C. R., O Connell P. H., Evermann J. F., Carmichael L. E. Natural Variation of Canine Parvovirus. Science 1985;230:1046-1048.
3. Parrish C. R., Have P., Foreyt W. J., Evermann J. F., Senda M., Carmichael L. E. The Global Spread of Canine Parvovirus Strain. J Gen Virol 1988;69:1111-1116.
4. Pollock R. V., Carmichael L. E. Maternally Derived Immunity to Canine Parvovirus Infection: Transfer, Decline, and Interference with Vaccination. J Am Vet Med Assoc 1982;180:37-42.
5. Appel M. J. Forty Years of Canine Vaccination. Adv Vet Med, 1999;41:309-24.
6. Hoare C. M., DeBouck P., Wiseman A. Immunogenicity of a Low-Passage, High-Titer Modified Live Canine Parvovirus Vaccine in Pups with Maternally Derived Antibodies. Vaccine 1997;15:273-275.
7. O´Brien S. E. Serologic Response of Pups to the Low-Passage, Modified-Live Canine Parvovirus-2 Component in a Combination Vaccine. J Am Vet Med Assoc 1994;204:1207-1209.
8. Mathys A., Muelle R., Pedersen S. C., Thielen G. H. Comparison of Hemagglutination and Competitive Enzyme-Linked Immunosorbent Assay Procedures for Detecting Canine Parvovirus in Feces. Am J Vet Res 1983;44:152-154.
1. Pokorová D., Franz J., Štěpánek J. The Use of Egg Yolk Immunoglobulin in the Diagnostics of Canine Parvovirus Infection. Vet Med, 2000;45:49-54.

Práce byla hrazena v rámci oboru Mze – M 03-09-01.

Adresa autora:
MVDr. Dagmar Pokorová
Výzkumný ústav veterinárního lékařství
Hudcova 70
621 32 Brno