Oliveira S., Pijoan C. Be exact with H. parasuis. Respiratory Diseases Pig Progress 2002:22-25.
Haemophilus parasuis představuje závažný problém pro velké množství producentů vepřového masa. Úhyny způsobené H. parasuis samotným nebo v kombinaci s jinými patogeny, jako jsou Streptococcus suis nebo virus PRRS, mohou zvýšit mortalitu selat po odstavu až o 10 %. Onemocnění se objevuje nejdříve u prasat od druhého týdne stáří a nejpozději na počátku výkrmu a vrcholí nejčastěji mezi 4. - 6. týdnem stáří zvířat.
Mikroorganismus běžně kolonizuje horní dýchací trakt zdravých prasat. Často se izoluje z dutiny nosní, mandlí, přední části trachey, kde však nevytváří žádné patoanatomické léze. Některé kmeny této bakterie mají schopnost narušit obranné imunitní mechanismy horního respiračního aparátu a mohou u vnímavých jedinců způsobit systémové infekce. Tyto kmeny, které jsou potenciálně patogenní, jsou schopny vyvolat léze charakteristické pro Glässerovu chorobu, tj. fibrinózní polyserositidy, artritidy a meningitidy. Mikroorganismus se příležitostně spolupodílí na vytváření pneumotických ložisek. Klinické příznaky spojené s infekcí H. parasuis jsou obvykle nespecifické. Pro celkové onemocnění je charakteristická vysoká horečka, apatie, inapetence, dyspnoe, oteklé klouby, zarudnutí koncových částí těla a nervové příznaky jako jsou plovací pohyby končetin a chvění. Poměrně časté jsou i náhlé úhyny, které jsou doprovázeny absencí makroskopických změn.
Jednou z diagnostických metod hemofilové infekce je izolace mikroorganismu ze zvířat vykazujících klinické příznaky a charakteristické patoanatomické změny. Jelikož H. parasuis je citlivá bakterie, bývá kultivace velice často neúspěšná. Pokud však při odběru vzorků dodržíme několik základních pravidel, značně zvýšíme možnost záchytu. Úspěšné izolace můžeme dosáhnout odběrem vzorků od utracených neléčených zvířat, která vykazovala klinické příznaky. Vzorky je potřeba uchovávat v ledničce a urychleně zpracovat. V nedávné době byla pro diagnostiku tohoto onemocnění vyvinuta PCR metoda. V porovnání s tradiční mikrobiologií má PCR test hned několik výhod. Není potřebná náročná kultivace a biochemická identifikace izolátů a mohou být detekovány i odumřelé bakterie.
Ačkoliv PCR je velice prospěšná metoda, kultivace je nezbytná pro výrobu autogenních vakcín. Jelikož je H. parasuis běžným komenzálem horní dýchací trubice, nemá izolace nebo PCR ze vzorků odebraných z nosní dutiny, tonsil nebo trachey žádný diagnostický význam. Pokud chceme potvrdit systémovou infekci, je potřeba odebrat vzorky z pleury, perikardu, peritonea, kloubů a mozkových plen. Vhodnými vzorky pro kultivaci a PCR jsou tkáně nebo stěry z postižených orgánů.
Haemophilus parasuis kolonizuje selata několik hodin po narození. Bylo provedeno srovnání kmenů izolovaných z nosních dutin prasnic a kmenů, které byly původci systémového onemocnění, a zjistilo se, že prevalence potenciálně patogenních kmenů je u prasnic velmi nízká. Z toho vyplývá, že v době, kdy jsou selata chráněna mateřskými protilátkami, je pouze malá skupina zvířat kolonizována potenciálně patogenními kmeny. Tato prasata jako klinicky zdraví nosiči patogenních kmenů mohou po odstavu nakazit vnímavé jedince. K významnému poklesu mateřských protilátek dochází okolo 5. - 6. týdne stáří selat. Toto období koresponduje s nejčastějším nástupem onemocnění. Vnímavá zvířata, která již nejsou chráněna mateřskými protilátkami, snadno podléhají onemocnění způsobenému patogenními kmeny přenesenými od dříve nakažených jedinců.
Pro získání hodnotných informací sloužících jako podklad pro vakcinační strategii je nezbytná izolace mikroorganismu a jeho další typizace. H. parasuis je charakterizován profily proteinu vnější membrány (outer membrane protein - OMP), sérotypizací nebo genotypizací. V současnosti jsou popsány dva hlavní typy OMP a 15 sérovarových skupin. V poslední době nabývá na významu genotypizace, která se vyznačuje vysokou rozlišovací silou a schopností charakterizovat jakýkoliv izolát bez ohledu na sérovarovou skupinu. S úspěchem se využívá metoda rep-PCR, která umožňuje diagnostikovat kmeny v daném chovu a jejich srovnání s předchozími izoláty, vakcinačními kmeny a kmeny izolovanými v dodavatelském chovu.
Kontrola hemofilové infekce zahrnuje vakcinaci a medikaci. V zahraničí je na trhu k dispozici několik komerčních vakcín, některé z nich obsahují specifické sérovary, jiné se skládají z netypizovaných kmenů. Ke kontrole onemocnění se také používají autogenní vakcíny, které obsahují izoláty získané v konkrétním chovu. Ačkoliv oba druhy očkovacích látek snižují morbiditu a mortalitu, je dosahováno poněkud lepších výsledků při použití autogenních vakcín. Bylo zjištěno, že chráněnost mezi jednotlivými sérovary je sporadická a rozporuplná. Vakcína obsahující sérovary 4 a 5 je schopna omezit vznik lézí po čelenži sérovary 13 a 14, ale nevykazuje žádnou ochranu proti sérovarům 2 a 12. Bylo provedeno několik dalších studií, z nichž vyplynulo, že očkovací látky obvykle působí proti homologním a jsou neúčinné proti heterogenním kmenům. To vysvětluje i fakt, že účinnost komerčních vakcín je v jednotlivých chovech rozdílná. V případech neúčinnosti komerčních vakcín je vhodné použít vakcíny autogenní. Autogenní imunopreparát je nezbytné často aktualizovat, provádět kontrolní odběry u nových úhynů a srovnávat izolované kmeny s vakcinačními.
Dalším důležitým faktorem je načasování imunoprofylaxe. Bylo potvrzeno, že vakcinace prasnic dva týdny před porodem ochrání selata až do odstavu. Ještě lepších výsledků bylo dosaženo vakcinací selat po odstavu s revakcinací o dva týdny později. Při současné vakcinaci prasnic a potomstva může dojít k interferenci mateřských protilátek s vytvářením specifické imunitní odpovědi u selat, a proto je nutné přesně načasovat iniciální vakcinaci selat.
Faktory, jako jsou přesná charakterizace kmenů v chovu, identifikace vrcholu infekce a přizpůsobení doby vakcinace, jsou zásadní pro úspěšnou kontrolu tohoto onemocnění v chovech prasat.
MVDr. Linda Svobodová
