Zatímco u lidí je přirozené, že si pomáhají, u zvířat je podobné chování vzácné. Mnozí vědci proto považovali nezištné čili altruistické jednání za lidskou výsadu. Experimenty však prokázaly, že mladí šimpanzi pomáhají svým druhům i tehdy, pokud z toho nemají žádný prospěch.
Antropoložka Joan Silková z University of California v Los Angeles a její tým zkoušeli před dvěma lety toto chování u našich nejbližších příbuzných z živočišné říše v experimentu, při kterém dostali lidoopi na vybranou. Zatažením za jednu páku si šimpanz zajistil oblíbenou pochoutku, zatažením za druhou páku zajistil pochoutku i druhému šimpanzovi sedícímu za skleněnou přepážkou. Výsledky ukázaly, že šimpanzovi je úplně jedno, za kterou páku zatáhne. Rozhodující pro něj je, co se děje na jeho straně přepážky. Osud druhého šimpanze ho nezajímá a nepřistrčí mu potravu, ani když o ni druhý šimpanz prosí posunkem.
Nejnovější výzkum ale naznačuje, že nezištné čili altruistické jednání se šimpanzi nejspíš sdílíme. První hmatatelný důkaz šimpanzího altruismus získali v loňském roce vědci z lipského Ústavu Maxe Plancka pro evoluční antropologii, když přistihli šimpanze, jak podal ošetřovateli spadlou tužku. Byla to akce, při které šimpanz pomohl druhému a sám z ní žádný bezprostřední zisk neměl. Zpráva o tomto chování publikovaná v prestižním vědeckém týdeníku Science nastolila otázku, zda šimpanzi nejsou nezištnější, než si myslíme.
Tým Felixe Warnekena z Lipska proto provedl cílený experiment. Zavřeli šimpanze za dveře, které nemohl sám otevřít. Šimpanz ale věděl, že za dveřmi je banán, a tak se za ně dobýval. Jiný šimpanz neviděl banán, ale viděl šimpanze marně se potýkajícího s dveřmi, které měl možnost dveře otevřít. Kdyby měla pravdu Joan Silková, tak by dveře neměl potřebu otevírat. Pokusní šimpanzi však otevřeli dveře v osmdesáti procentech případů. V dalších pokusech prokázali šimpanzi schopnost nezištné pomoci i neznámým lidem.
Joan Silková není výsledky lipských vědců úplně přesvědčená. Zajímá ji, jak byli šimpanzi vychováni po odchytu v přírodě a zda nemohl svou roli sehrát i věk. Silková totiž používala k pokusům starší šimpanze a domnívá se, že mladí šimpanzi mohou nezištně pomáhat druhým z „mladické naivity“ a s postupujícím věkem se mohou začít chovat vypočítavěji.
