M. SVOBODA, J. DRÁBEK
Fakulta veterinárního lékařství Veterinární a farmaceutické univerzity Brno
Veterinářství 2003;53:425-428.
SOUHRN
Svoboda M., Drábek J. Ochrana chovů prasat před šířením nákaz. Veterinářství 2003;53:425-428.
V příspěvku jsou uvedeny hlavní aspekty týkající se ochrany chovů prasat před šířením nákaz. Práce shrnuje poznatky o možnostech přenosu nákaz, faktorech ovlivňujících bezpečnost chovů před zavlečením nákaz, dozoru nad přenosem chorob uvnitř farmy a zásadách provádění dezinfekce.
V souvislosti s globalizací produkce prasat stále narůstá význam infekčních onemocnění. V ochraně chovů před šířením nákaz hraje hlavní roli terénní veterinární lékař, který je odpovědný za dodržování optimálních zásad kontroly a programů zabezpečujících prevenci v oblasti daného hospodářství.
Možnosti přenosu nákaz
Největší riziko zavlečení nákaz do chovu představují nově příchozí infikovaná prasata. Nová zvířata je zapotřebí nakupovat od ověřeného dodavatele, což je v současné epizootologické situaci velmi nesnadné. Riziko představuje také kančí semeno (PRRS, parvoviróza),1 které musí rovněž pocházet z důvěryhodného zdroje. Důležitou úlohu při šíření infekčních nemocí mohou sehrávat drobní hlodavci, mouchy a ptáci. Bylo zjištěno, že drobní hlodavci přenášejí řadu různých patogenů včetně např. salmonely, Brachyspira hyodysenteriae, leptospiry, Streptoccocus suis, viru encefalomyokarditidy prasat a Toxoplasma gondii.2,3,4
Velmi důležitým faktorem při roznášení mnoha choroboplodných zárodků je hmyz (moucha domácí, komár) a roztoči (klíště). Touto cestou může být přenášen např. virus porcinního reprodukčního a respiračního syndromu (PRRS), virus virové gastroenteritidy prasat (TGE), virus Aujeszkyho choroby a virus klasického a afrického moru prasat.3
Při rozšiřování viru TGE sehrávají důležitou roli ptáci (vrabci), mohou se na něm podílet i psi a kočky. Koronavirus, který se vylučuje výkaly infikovaných psů, může infikovat sající selata, u nichž onemocnění koronavirem psů probíhá inaparentně. Koronavirus infekční peritonitidy koček infikuje nejen selata, ale i březí prasničky. U březích prasniček probíhá infekce subklinicky, ale u novorozených selat probíhá stejně fatálně jako virová gastroenteritida prasat.1,3
Jedním z možných, často nedoceněných článků v řetězci rozšiřování nákaz jsou oděvy, obuv a různé druhy zásilek přinášené do prostoru farmy bez předchozí dezinfekce. Byl zjištěn přenos viru PRRS a TGE touto cestou.3
Uvedené cesty přenosu nákaz závisí na možnostech rozsévání a přežití patogenních zárodků v prostředí. Pokud daná nákaza takovou možnost má, pak výrazně stoupá riziko rozšiřování daného patogenu s možností nakažení jiných vnímavých prasat. Jednou z důležitých a zároveň neúplně poznaných cest rozšiřování nákaz je kapénková (aerogenní) infekce. Při hodnocení možnosti aerogenního rozšiřování patogenů v chovech prasat jsou důležité tyto faktory:
1. množství choroboplodných zárodků ve výměšcích z dýchacích cest (kašel, kýchání),
2. možnost přežívání patogenů v aerosolové suspenzi,
3. minimální dávka pro nakažení vnímavého zvířete.
Při kýchání se vylučují částice (kapénky) z nichž 75 % je o velikosti menší než 2 mikrometry. Na částice této velikosti nemá gravitační síla větší vliv, což znamená, že mohou zůstat ve vzduchu po dobu mnoha hodin. Tím výrazně rostou možnosti přenosu nákazy. Při rychlosti větru 6 m/s mohou být tak malé částice přeneseny během jedné sekundy na vzdálenost 360 m. Doba přežívání choroboplodných zárodků klesá s logaritmickou posloupností. To znamená, že v každé určité jednotce času (např. 10 minut) se počet živých zárodků zmenšuje o polovinu (např. z počtu 100 v daném objemu zůstane po 10 minutách ještě 50 zárodků živých). Vnější vlivy jako relativní vlhkost, teplota a UV záření mohou tuto dobu měnit (zkracovat).3
Některá onemocnění mohou být přenášena vzduchem až na vzdálenost několika kilometrů, jiná na pouze krátkou vzdálenost a další se nepřenášejí vzduchem vůbec. Např. virus slintavky a kulhavky může být zanesen větrem na souši na vzdálenost 20 km a přes moře na vzdálenost až 40 km.5,6 Virus Aujeszkyho choroby může být zanesen větrem na vzdálenost minimálně 9 km na souši a minimálně 40 km přes moře.7,8 Bakteriální infekce nejsou na tak velké vzdálenosti přenášeny. Mycoplasma hypnemoniae může být přenášena vzduchem na vzdálenost maximálně tří kilometrů.9 Naproti tomu u Actinobacillus pleuropneumoniae a Pasteurella multocida nejsou doklady o tom, že by byly vzduchem přenášeny na vzdálenost více než několik metrů.4,10
Faktory ovlivňující bezpečnost chovů před zavlečením nákaz
Lokalizace chovu prasat: Chov by měl být lokalizován co nejdále od jiných chovů prasat. Jaká vzdálenost mezi chovy je dostatečná? Obvykle se uvádí 3 – 8 kilometrů, ale neexistuje absolutní odpověď. Tato vzdálenost záleží na povaze terénu, funkci chovu a na místní nákazové situaci. V úvahu by se měla brát i velikost a počet sousedních chovů. Povaha terénu je důležitým faktorem. Chov, který je lokalizován v hornaté nebo ve zvlněné lesnaté krajině, je chráněn lépe než chov situovaný v rovinaté a nelesnaté oblasti.2
Silnice, železnice: Silnice, případně železnice, po kterých se převážejí hospodářská zvířata, by měly být ve vzdálenosti více než 450 m od chovu prasat, a pokud možno kryty stromy nebo kopcem. Budova stáje prasat by měla být situována raději na konci faremní cesty než na místě, kde se cesty kříží.2
Obvod farmy: Musí existovat jasné oddělení vnitřního prostoru farmy od svého okolí. V izolovaných a relativně bezpečných oblastech stačí pouze jednoduchý plot. Ve většině případech musí být plot dostatečně silný tak, aby zabránil vniku lidí a zvířat včetně zaběhlých psů, hospodářských a divokých zvířat a zvláště pak divokých prasat.2
Karanténa a adaptace: Na farmě by měly být k dispozici separované budovy pro ustájení nově příchozího chovného materiálu (prasničky, kanci) po dobu 3 – 6 týdnů, a to za účelem jeho postupné adaptace v chovu. Separované budovy v rámci farmy slouží do určité míry i jako karanténa, která je však sama o sobě nedostatečná. Skutečná karanténa by se měla provádět před adaptační fází, a to v zařízeních, která jsou umístěna v oblasti mino vlastní farmu. Délka karantény činní obvykle 3 – 4 týdny.2,11
Krmivo a ostatní dodávky: Komerční krmné směsi nepředstavují v praxi velké riziko pro přenos nákaz. Zásobníky krmiva je vhodné umístit na obvodu farmy z vnitřní strany plotu. Krmivo tak může být do zásobníků dopravováno z vnější obvodové cesty, aniž by automobily přivážející krmivo vjížděly do vnitřního prostoru farmy. Také ostatní materiály je vhodné dopravovat přes plot.
Určité nebezpečí představuje sláma. Měla by pocházet ze známého zdroje. Sláma vystavená kontaktu s ptáky může být kontaminována virem TGE, salmonelou nebo aviárními mykobakteriemi.2
Kancelář, kantýna, toalety: Kancelář by měla být umístěna na obvodu farmy blízko od nakládacího prostoru a parkoviště v místě, které je vhodné pro zastavení přijíždějících dopravních prostředků. Kancelář by měla mít přepážku (recepci), aby mohly být vyměňovány dokumenty, aniž by personál farmy vycházel ven a návštěvníci vstupovali do prostoru farmy. Farma musí být vybavena toaletami a umývárnami. Obvykle je výhodné umístit kantýnu, kancelář a převlékárny do jednoho bloku. Potraviny z vepřových produktů představují riziko šíření afrického a klasického moru prasat a vezikulární choroby prasat. Žádné potraviny pro lidský konzum se proto nesmějí dostat do vnitřního prostoru farmy.2
Likvidace výkalů: Ideální je takové řešení, kdy dopravní prostředky odvážející výkaly nemusí vstupovat do vnitřního prostoru farmy. Vhodný je systém, kdy je kejda odstraňována sáním, které se provádí z vnější strany obvodového plotu farmy. Pro pevný hnůj je zapotřebí mít k dispozici podložené hnojiště, které je umístěno vně obvodu farmy a je oploceno.
Pitva a odstraňování uhynulých prasat: Pitvy prasat by se měly provádět v zařízení umístěném vně obvodového plotu farmy. S pitevnou by měla sousedit místnost pro umístění kadáverů.2
Transport prasat: Transportní prostředky a jejich řidiči představují významné riziko přenosu infekcí. Jako příklad lze uvést vzplanutí vezikulární choroby prasat v Itálii, ke kterému došlo v souvislosti s nedostatečně dezinfikovanými kontaminovanými dopravními prostředky, které byly použity k přepravě prasat.12 Zvláště velké riziko představují vozidla, která přepravují prasata na jatky. Tato vozidla musí být řádně umyta a dezinfikována po každém návratu z jatek. Je nezbytné, aby místo, kde se provádí nakládka prasat, bylo lokalizováno na obvodu farmy blízko kanceláře. Měly by zde být k dispozici kotce, kde mohou být prasata držena před nakládkou. Tyto kotce by měly být uspořádány tak, aby mohla být prasata nakládána, aniž by řidič vstupoval do vnitřního prostoru farmy. Měla by být používána jednosměrná vrátka, aby se zabránilo opětovnému vstupu prasat do farmy, jakmile se již dostala na nakládací rampu nebo do transportního prostředku.2
Vozidla vjíždějící na terén farmy musí být přednostně umyta a vydezinfikována. Je na místě uvést informace z MIRA (the Motor Industry Research Laboratories ve Velké Britanii), které uvádějí, že ze všech dezinfekčních prostředků je nejčastěji používán Virkon S. Tento dezinfekční prostředek nezpůsobuje korozi vozidel. Všechna vozidla musí být v momentě vjezdu očištěna a vydezinfikována. Vhodným prostředkem jsou dezinfekční bazény nebo postřik dezinfekčním roztokem. Dezinfekční bazény musí být takové délky, aby dezinfikovaly celý obvod kol.13
Pracovníci a návštěvníci: Lidé vstupující na farmu se rozlišují do dvou kategorií: řádní pracovníci a občasní návštěvníci. Řádní pracovníci jsou lidé, kteří pracují na farmě denně. Musí být seznámeni s principy ochrany před zavlečením nákaz a mimo farmu nesmí přicházet do styku s jinými prasaty. Pracovníci by se měli před vstupem na farmu osprchovat a kompletně si vyměnit oblečení. Sprchy a převlékárny by měly být lokalizovány na obvodu farmy. Zda se řádní pracovníci musí sprchovat pokaždé, když vstupují na farmu, závisí na tom, kde bydlí, jakou jinou práci vykonávají, na současné nákazové situaci v oblasti a na funkci chovu (např. šlechtitelský chov versus výkrm). Vstup jiných návštěvníku by se měl omezit na minimum. Tito návštěvníci by se měli pokaždé osprchovat a vyměnit si kompletně oblečení. Vstup těchto návštěvníků na farmu by se neměl povolit, pokud byli v předchozích třech dnech v kontaktu s jinými prasaty.2
Za účelem prevence mechanického přenosu patogenů mezi skupinami prasat na farmě by si měli pracovníci dezinfikovat holínky průchodem přes dezinfekční rohože. Dezinfekční rohože jsou však v praxi často špatně udržovány a v nich obsažený dezinfekční roztok bývá do značné míry kontaminován organickým materiálem. Lidé do nich často vůbec nevstupují nebo do nich pouze našlápnou, aniž by se zastavili a očistili si boty. Na velkých farmách by měly být nové dezinfekční roztoky připravovány denně a pokaždé, kdy jsou viditelně znečištěné. Zásadní význam pro účinnost dezinfekce má mechanické odstranění nečistot. Bylo například zjištěno, že bez předchozího očištění organického materiálu z holínek není použitím roztoku Virkonu S dosaženo dezinfekčního účinku. Po odstranění viditelných nečistot pomocí hadice a kartáče je namočením čistých holínek do 1% roztoku Virkonu S dezinfekčního účinku již dosahováno.14,15,16
Dozor nad přenosem chorob uvnitř farmy
Jedná se zvláště o zoonózy, např. salmonelózy. Za tímto účelem je potřeba:
a) Kontrola přístupu do hospodářství a přemisťování personálu v jeho objektech.
b) Osobní hygiena – mytí a dezinfekce rukou při přecházení z jedné budovy do druhé. Špinavé oblečení se musí před vchodem do jiného sektoru vyměnit, především je to důležité při vstupu do porodny (např. přenos PRRS).
c) Umístit dezinfekční rohože před vchodem do farmy, před vchodem do každé budovy a rovněž musí být umístěné i poblíž rampy.
d) Doprava – všechny dopravní prostředky (i používané mezi budovami na farmě) musí být umývány a dezinfikovány. Všechny transporty (přesuny) by se měly minimalizovat.
e) Vnitřní komunikace – je nutno dezinfikovat cesty i terén v okolí budov a zabezpečit je před znečištěním hnojem, aby se snížilo rozšiřování choroboplodných zárodků.
f) Dezinfekce vody – znečištěná voda o snížené jakosti zapříčiňuje snížení produkce a rozšiřování chorob. V případě snížené jakosti vody je nutno dezinfikovat Virkonem S v roztoku 1 : 1000 (0,1%), v případě propuknutí choroby v roztoku 1 : 400 (0,25%).
g) Dezinfekce vzduchu – rozptýlení dezinfekčního aerosolu nad zvířaty snižuje riziko infekcí dýchacího aparátu. To má velký význam v případě odchovu selat, ale i ve výkrmu. Dezinfekce vzduchu také snižuje riziko transmise chorob mezi okolními farmami.
h) Potkani a myši mohou roznášet choroby v rámci hospodářství i mezi farmami, proto je nutná jejich komplexní kontrola. Analogickou roli mohou sehrát mouchy a komáři.13
Zásady provádění dezinfekce
Dezinfekce je neoddělitelnou součástí veterinárních opatření k likvidaci infekčních chorob zvířat. Při výběru dezinfekčního prostředku musí být vzato v úvahu:
- druh choroby a citlivost (odolnost) původce;
- objekt určený k dezinfekci (stáje, dopravní prostředky, hnůj apod.);
- účinek dezinfekčního prostředku na zvířata (možnost otravy);
- účinek dezinfekčního prostředku na různé předměty (možnost jejich poškození nebo zničení);
Účinek dezinfekce záleží na:
- baktericidních vlastnostech dezinfekčního prostředku;
- na použité koncentraci dezinfekčního prostředku;
- na vlastnostech prostředí (pH, přítomnost organických nečistot);
- teplotě dezinfekčního roztoku;
- množství použitého preparátu na 1 m2;
- času působení;
- způsobu použití (polévání, rozprašování, plynování).
Dezinfekční prostředek vykazující silný baktericidní účinek in vitro nemusí vykazovat tento účinek v podmínkách praxe. Mikroorganismy jsou v prostředí často obklopeny různými organickými substancemi, které nejen mechanicky ztěžují přístup dezinfekčního prostředku do bakteriálních buněk, ale často snižují nebo eliminují dezinfekční účinky. Objekty určené k dezinfekci je proto nezbytné před dezinfekcí důkladně mechanicky očistit.
Dezinfekční prostředky obsahující chlor (s výjimkou chloraminu), přípravky jodové nebo preparáty na bázi kvartérních amoniových solí (zásad) ztrácí účinnost ve spojení s organickými substancemi. Prostředky založené na bázi fenolu, formalínu, chloraminu nebo preparáty na bázi chlorhexidinu jsou organickými substancemi inaktivovány pouze v malém stupni. Baktericidní účinky prostředků na bázi fenolu, chloru, chloraminu nebo jódu jsou silnější v prostředí kyselém než v zásaditém. Roztoky těchto prostředků by se neměly používat v prostředí alkalickém.
Důležitým činitelem v procesu dezinfekce je teplota. Při nízké teplotě se snižuje disociace mnoha látek, a to snižuje jejich schopnost difundovat do buněk bakterií. Některé dezinfekční prostředky ztrácejí při teplotě 0 °C svoji účinnost. Vzestup teploty o 10 °C zvýší pak jejich efektivnost 2 – 3krát.
Roztoky dezinfekčních prostředků, které jsou účinné při vyšší teplotě, se musí zahřívat do 70 –80 °C, protože při styku s povrchem, který se dezinfikuje, dochází k jejich značnému ochlazení. V případě používání preparátů, které účinkují bez ohřívání (preparáty jodoforové, chlorové vápno, formalín), má lepší efekt jejich použití ve formě rozprašování než pouhé polévání. Naproti tomu dezinfekční prostředky, jejichž roztoky působí teprve po ohřátí (soda), je potřeba používat ve formě polévání (zejména v zimě), protože rozptýlené částečky se ve studeném vzduchu rychle ochladí a jejich baktericidní účinek se ztrácí.
Aby efekt dezinfekčních prostředků byl skutečný, je nutno postupovat přesně v následujících etapách:
1. etapa – z místa, které bude dezinfikováno, odstranit zvířata, věci, nářadí, případně výkaly. Velmi důležité je důkladně odstranit organické nečistoty, především výkaly z kanálů, jejich přítomnost by snížila účinek dezinfekce.
2. etapa – mytí a vstupní dezinfekce s cílem omezení počtu patogenních organismů.
Prostředky použité v této etapě musí obsahovat detergenty.
3. etapa – dezinfekce celého vodního systému. Dezinfekci podléhají nádrže na vodu, potrubí i napáječky. V procesu čištění a dezinfekce vodních systémů může dojít ke snížení průtočnosti nebo dokonce k zablokování napáječek (v důsledku znečišťujících látek). Proto je nutno po provedené dezinfekci opět obnovit funkci napáječek.
4. etapa zahrnuje mytí a dezinfekci nástrojů a věcí využívaných ve stáji. Tyto věci musí být umývané a dezinfikované v prostoru mimo stáj.
5. etapa je dezinfekce celé stáje. Základem je důkladné pokrytí celého povrchu stáje dezinfekčním prostředkem.
6. etapa – dezinfekce vzduchu ve stáji (mlžením – aerosolem). Po dezinfekci stáje (provedené v 5. etapě) je nutno dát dovnitř vybavení a teprve poté vytvořit ve stáji aerosol. Dávkování jednotlivých dezinfekčních prostředků se různí, je třeba se řídit podle doporučení výrobců.
Uvedený program dezinfekce garantuje její efektivnost a tím snižuje výskyt chorob a snižuje náklady na léčení. Náklady na dezinfekci se tak několikrát vrátí.17
Literatura:
1. Dubanský V., Drábek J. Zdravotní problematika prasat. I. Virové choroby. VFU Brno, 2001:169.
2. Harris D. L., Alexander T. J. L. Herd biosecurity. In: Diseases of swine (Ed. Straw et al.) Iowa, Ames, 1999:1096-1100.
3. Tarasiuk K. Drogi szerzenia sie wybranych zakazeň świń a mozlivosti ich ograniczania poprez systém bioasekuracji fermy. Magazyn Weterynaryjny Suplement-Świnie 2003:53-56.
4. Drábek J., Dubanský V. Zdravotní problematika prasat. II. Bakteriální choroby. VFU Brno 2001:241.
5. Gloster J., Blackall R. M., Sellers R. F., Donaldson A. I. Forecasting the airborne spread of foot-and-mouth disease. Vet Rec 1981;108:376.
6. Gloster J., Sellers R. F., Donaldson A. I. Long distance transport of foot-and-mouth disease virus over sea. Vet Rec 1982;100:47-52.
7. Christensen L. S., Mousing J., Mortensen S. et al. Evidence of long distance airborne transmission of Aujeszky´s disease (pseudorabies) virus. Vet Rec 1990;127:471-474.
8. Christensen L. S., Sorensen K. J., Strandbygaard B. S., Henriksen C. A., Andersen J. B. Evidence of long distance airborne transmission of Aujeszky´s disease virus. 1. Identification of emerging strains. Proc Int Pig Vet Soc 1990;11:206.
9. Goodwin R. F. W. Apparent reinfection of enzootic-pneumonia-free pig herds: Search for possible causes. Vet Rec 1985;116:690-694.
10. Taylor D. J. Actinobacillus pleuropneuminae. In. Diseases of swine (Ed. Straw et al.) Iowa, Ames, 1999:343-354.
11. Alexander T. J. L. Methods of disease control. In. Diseases of swine (Ed. Leman et al.) Iowa, Ames, 1981:969-700.
12. Jeřábek J. Vezikulární choroba prasat. Veterinářství 2001;9:433-435.
13. Waddilove J. Zapewnienie bezpieczeństwa biologicznego i rola lekarza weterynarii praktyka w miedzynarodowej kontroli chorób trzody chlewnej. Magazyn Weterynaryjny Suplement-Świnie 2003:7-9.
14. Amass S. Practical biosecurity. Pig Progress 2002;18:12-14.
15. Amass S. F., Vyverberg B., Ragland D. et al. Evaluating the efficacy of boot bath in biosecurity protocols. Swine Health and Production 2000;8:169-173.
16. Amass S. F., Fagland D., Spicer P. Evaluation of the efficacy of a peroxygen compound, Virkon® S, as a boot desinfectant. Journal of Swine Health and Production 2001;9:121-123.
17. Pejsak Z. Zasady prowadzenia dezynfekcji. In. Choroby świń (Ed. Pejsak), Poznań, 2002:327-329.
Adresa autora:
MVDr. Martin Svoboda, PhD.
Klinika chorob prasat VFU Brno
Palackého 1 – 3
612 42 Brno
Kompletní text včetně obrazového materiálu naleznete ve Veterinářství 2003;53:425-428.
