Problematika lamovitých a ovcí

T. Husáková přítomným sdělila cenné informace ze své několikaleté praxe s lamovitými na Novém Zélandu a v Rakousku. Vývoz lamovitých z Jižní Ameriky byl dlouhodobě zakázán, až do roku 1980, potom se jejich chov rozšířil zejména v USA, Austrálii a na Novém Zélandě. V naší republice žije v současné době okolo 1 000 lam a alpak, jejich registrace není povinná.

Když zjistíte klinické příznaky onemocnění, jejich zdravotní stav je již velmi vážný, při terapii neoddělujte pacienta od stáda. Nejčastějším zdravotním problémem je výživa v důsledku nadbytku lehce stravitelných sacharidů (jádro, pečivo), protože trávicí systém lamovitých není na lehce využitelné zdroje přizpůsoben, dále nedostatek fosforu (osteomalacie březích a kojících samiček), zinku, selenu aj. makro a mikroprvků a nedostatek vitamínu D. Lamovití mají speciální kokcidie a vši. Jedním z nejvýznamnějších parazitů tenkého střeva je Lamanema chavezi, který byl příčinou velkých problémů v Jižní Americe.

Úhyny i u dospělých lam představuje vysoce patogenní kokcidie E. macusaniensis. Velké kožní potíže způsobuje Chorioptes sp. V našich podmínkách se stále častěji setkáváme s trichuriázou. Dále byly uvedeny zajímavé anatomické a fyziologické zvláštnosti lamovitých, jejich reprodukční systém, terapie a prevence k predispozičním onemocněním, včetně podávání léků (pro lamy a alpaky nejsou schválena žádná léčiva). Lamovití jsou vysoce citliví na stres, který je vyvolán častou neznalostí jejich chovu.Odpolední program patřil R. Axmannovi, specializovanému veterinárnímu lékaři pro řešení zdravotních problémů v chovech ovcí. V první části se věnoval dvěma nejrozšířenějším a v podmínkách České republiky i ekonomicky nejvýznamnějším infekcím – enterotoxémii ovcí a pasterelóze jehňat. Tyto dvě infekce jsou v podmínkách našich chovů ovcí suverénně největšími zabijáky jehňat ve věku 2 až 9 měsíců. Původce enterotoxémie je v současné době přítomen v asi 90 % stád ovcí v České republice, původce pasterelózy v asi 15 % stád; obě infekce jsou ale přítomny bohužel především v geneticky vyspělých chovech, které stojí na vrcholu šlechtitelské pyramidy a ze kterých se šíří do dalších chovů. Vzhledem k tomuto stavu se nákazová situace pasterelózy ovcí každoročně zhoršuje a během následujících pěti let by původci této infekce měly postupně proinfikovat většinu chovů s otevřeným obratem stáda, obdobně, jako jsme toho byli svědky před asi 10 lety v případě enterotoxémie ovcí. Obě infekce se v chovech ovcí prezentují jako vysoce nakažlivé aktutní až perakutní infekce jehňat, případně i ovcí, charakterizované náhlou ztrátou zájmu
o okolí, křečemi a dalšími nervovými příznaky, možným profúzním průjmem (enterotoxémie) nebo respiratorními obtížemi (pasterelóza) a rychlým úhynem. Průběhy jsou často fatální – morbidita dosahuje až 100 %, mortalita až 70 %, v extrémních případech mohou dokonce jehňata hynout bez jakýchkoli klinických příznaků. U obou infekcí neexistuje žádná účinná a efektivní léčba, jedinou možnou obranou je správný management stáda
a především preventivní vakcinace.Přednáška z praxe autora byla dokumentována širokou fotografií, především pitevních nálezů obou infekcí, porovnáním vakcín k řešení preventivní vakcinace, zásadami vakcinačního programu a zmíněním nejčastějších chyb v preventivních vakcinačních programech.Ve svém druhém příspěvku se Dr. Axmann věnoval neméně aktuálnímu tématu – endoparazitózám ovcí, s důrazem na kokcidiózu jehňat, invazi tasemnicemi, gastrointestinálními hlísticemi a plicnivkami ovcí. Celá oblast zvládnutí problému endoparazitóz představuje v podmínkách našich chovů velmi významnou oblast preventivní veterinární medicíny, která může velmi výrazně ovlivnit ekonomiku chovů. Ve většině případů není problém endoparazitóz v našich podmínkách dostatečně diagnostikován – vzhledem k tomu se autor příspěvku velmi podrobně věnoval zásadám parazitologického vyšetření, a to od možností empirických – v případě posouzení barvy spojivky zvířat, až k možnostem objektivním, spočívajícím v kvantitativní koprologii. Výsledky parazitologického vyšetření pak dají uspokojivou odpověď na otázku kdy a čím odčervit. V další části pak autor seznámil přítomné s členěním jednotlivých skupin anthelmintik a s jejich účinností, a to především z pohledu veterinárního praktika. Specifikem podmínek českých chovů ovcí je skutečnost, že v 99 % chovů existuje koexistence několika parazitárních skupin, nejčastěji moniezií a GIT nematod nebo moniezií, GIT nematod a plicnivek, která vylučuje možnost použití ivermektinů nebo avermektinů a vyžaduje použití buď benzimidazolů nebo kombinací, nejčastěji levamizol a praziquantel nebo ivermektin a benzimidazol. Situace je ale komplikována malým počtem registrovaných anthelmintik a fenoménem albendazolu, který byl uplynulých 25 letech anthelmintikem první volby, se všemi přínosy i zápory, které jeho plošné využívání přineslo. Samostatným tématem byly otázky vývoje antihelmintické rezistence a opatření proti jejímu vzniku.