Při prvním udělování Nobelových cen před sto lety, 10. prosince 1901, byli ve Stockholmu norským a švédským králem Oskarem II. vyznamenáni také dva němečtí vědci, jejichž práce měly rozhodující význam pro pokrok v lékařství. Vedle všeobecně známějšího mnichovského profesora W. C. Röntgena, který cenu za fyziku získal svým objevem paprsků X, obdržel vůbec první Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství hygienik a sérolog Emil Adolf von Behring z univerzity v Marburgu. Důvodem pro udělení ceny byly jeho bakteriologické a sérologické objevy a především jejich využití proti záškrtu.
Užití protizáškrtového séra umožnilo čelit obávané infekční nemoci. Díky Behringovu objevu přestalo být toto onemocnění smrtelnou hrozbou zejména pro tisíce dětí, které mu každoročně podlehly.
Emil Adolf Behring se narodil 15. března 1854 v rodině venkovského učitele v pruské obci Hansdorf. Již od gymnaziálních let si přál stát se lékařem, a proto požádal o místo stipendisty na berlínské Vojenské lékařské akademii. Po ukončení studia byl odvelen do Hygienického ústavu v Berlíně, kde poznal jeho tehdejšího ředitele, již slavného objevitele původce antraxu, tuberkulózy, cholery a dalších infekčních chorob, bakteriologa Roberta Kocha (1843-1910). Od roku 1888 se stal jeho asistentem, v roce 1893 byl jmenován profesorem v Ústavu pro infekční choroby v Berlíně, odkud odešel o dva roky později natrvalo do Marburgu, kde byl ředitelem ústavu hygieny zdejší univerzity.
Mladý Behring již během své práce v Kochově laboratoři začal studovat účinky jodoformu, kterého se hojně používalo jako dezinfekčního prostředku. Během svých experimentů zjistil, že tato látka ničí jedovaté produkty bakterií způsobující hnisavá onemocnění, tzv. toxiny. Začal se věnovat jejich studiu a učinil důležitý objev. V séru očkovaných zvířat našel ochranné protilátky (antitoxiny) vytvořené proti choroboplodným mikrobům, kterými zvířata infikoval. Tím byl učiněn důležitý krok k vysvětlení podstaty imunity. Společně s dalším Kochovým žákem, japonským lékařem a později významným bakteriologem své doby Šibasaburo Kitasatem (1856-1931), se věnoval výzkumu záškrtových a tetanových toxinů a antitoxinů. Epochálním objevem tvorby protilátek položili oba lékaři základy séroterapie a moderní imunologie. Zjistili, že sérum získané ze zvířat imunních proti danému onemocnění lze vstříknout do nemocného organismu (aktivní imunizace) nebo do organismu ohroženého (pasivní imunizace). Výsledky svého výzkumu oznámil Behring na londýnském hygienickém kongresu 1891 a již v roce 1892 byla v Německu a o několik let později také ve Francii, Velké Británii a ve Spojených státech zahájena průmyslová výroba antitoxinů záškrtu.
Sérová terapie se zpočátku užívala hlavně při léčení záškrtu, tetanu, botulismu a proti hadímu jedu. Úspěch mělo podávání séra proti tetanu u německých vojáků v první světové válce. Behring v roce 1893 také poprvé použil pojem „přecitlivělost“ pro reakci organismu (později nazvanou anafylaxe), se kterou se při svých pokusech setkával.
Současně s udělením Nobelovy ceny byl Behring povýšen do šlechtického stavu. Vývoj a výroba léčivých sér a očkovacích látek mu přinesly značné jmění. Stinnou stránkou posledních let jeho plodného života byla skutečnost, že v roce 1914 patřil mezi 93 osobností německého kulturního života, které tím, že podepsaly „Provolání ke kulturnímu světu“, v němž bylo ospravedlněno vyhlášení války Německem jako jediné možné východisko ze stávající mezinárodněpolitické situace, daly svou pověst do služeb válečné propagandy. Zemřel v Marburgu před skončením první světové války 31. března 1917.
