K. IROVÁ, L. STEHLÍK
Klinika chorob psů a koček Veterinární a farmaceutické univerzity Brno
Veterinářství 2009;59:209-216.
SOUHRN
K. Irová, L. Stehlík Rentgenologická diferenciální diagnostika onemocnění jícnu – review.
Většina onemocnění jícnu má jak podobnou klinickou symptomatologii, tak podobnou rentgenologickou manifestaci. Existují však některé příznaky, které jsou typické pro určité léze a odlišují je od jiných patologií. Z hlediska rentgenologického posouzení je nejjednodušší rozdělit nemoci jícnu na fokální a generalizované. Difuzní onemocnění většinou vyústí v generalizovanou dilataci- megaezofagus, který může být za určitých okolností i příznakem lokálně probíhajícího procesu. Mnoho patologií se na druhé straně projevuje jen segmentálním postižením. Normální jícen se na nativním rentgenovém snímku většinou nezobrazí, proto je toto vyšetření limitované jen na detekci stavů, které způsobí změnu jeho velikosti, opacity, případně deviaci periezofageálních struktur. V mnohých případech je proto nutné použití kontrastní látky, která umožní jeho vizualizaci, zejména posouzení jeho pozice vůči okolním strukturám a detekci extramurálních, murálních a intraluminálních lézí. Kontrastní skiaskopické vyšetření umožňuje navíc i posouzení jeho funkce.
SOUHRN
K. Irová, L. Stehlík Rentgenologic differential diagnostics of the oesophageal diseases – a review.
Most oesophageal diseases have both similar clinical symptomatology and similar rentgenologic manifestation. However, there are some clinical signs typical for certain lesions that distinguish them from other pathologies. From the point of rentgenologic examination is simplest to divide oesophageal diseases into focal and generalized. Diffusion diseases mostly lead in the generalized dilatation – megaesophagus that can also be in certain circumstances a sign of simultaneous local process. On the other hand, many pathologies manifest only by segmental affection. Normal oesophagus is not mostly visible in the native rentgenologic picture, that´s why this examination is limited only in the detection of states that cause a change of its size, opacity eventually a deviation of periesophageal structures. Many causes require use of the contrast substance that enables its visualization, primarily a judgement of its position against surrounding structures and detection of extramural, mural and intraluminal lesions. Moreover, contrast skiaskopic examination enables a judgement of oesophageal function.
Úvod
Pro většinu praktiků je u pacienta s podezřením na onemocnění jícnu zhotovení rentgenového snímku hned druhým diagnostickým krokem po klinickém vyšetření. Nejčastějšími indikacemi jsou dysfagie a regurgitace, bolestivost při palpaci krční oblasti, ptyalismus, kašel související s příjmem potravy a otok v oblasti krku.1
Normální jícen
Při posuzování jícnu na nativním rentgenogramu je nutné vědět, že i když se za normálních okolností většinou nezobrazí, jeho vizualizace neznamená vždy patologii. Na druhé straně, negativní rentgenový nález nevylučuje jeho onemocnění. Jícen lze v ojedinělých případech identifikovat jako neostře ohraničenou lineární opacitu měkké tkáně lokalizovanou kaudálně za srdeční siluetou, dorzálně nad zadní dutou žílou a ventrálně pod aortou.
Častěji je pozorován při maximálním inspíriu u psů s hlubokým úzkým hrudníkem na levé laterolaterální projekci (pacient leží na levém boku). Vzduch v plicích zvyšuje kontrast s jeho opacitou měkké tkáně, a protože je kaudální jícen uložený mírně vlevo, může při levostranné poloze pacienta dojít k retenci tekutiny v této oblasti a zlepšení vizualizace. V jícnu lze často pozorovat malé množství plynu, zejména v lokalizaci kaudálně za kraniálním jícnovým svěračem, v oblasti apertura thoracis cranialis anebo dorzálně nad srdeční bází. Je typickým nálezem u brachycefalických plemen psů, bývá také příznakem aerofagie u nervózních a dyspnoických pacientů. U zvířat v celkové anestézii dochází často až ke generalizované dilataci. Jícen je rovněž viditelný u pacientů s pneumomediastinem a pneumotoraxem.2,3
Kontrastní ezofagografie
K prokázání intramurálních, extramurálních a intraluminálních lézí je většinou potřebné použití kontrastní látky. Na kontrastním ezofagogramu se normální jícen psa zobrazí jako podélné lineární záhyby mukózy vyplněné bariem (obr. 2). V oblasti apertura thoracis cranialis může docházet k oddálení podélných slizničních řas. U brachycefalických plemen psů a některých plemen koček může docházet v této oblasti až k regionální dilataci a ventrální deviaci jícnu, způsobené jeho redundancí. U koček je kaudální část jícnu tvořená hladkou svalovinou a na ezofagogramu má vzhled tzv. rybí kostry.
Orofaryngeální oblast by měla být pokryta kontrastem, bez příznaků retence. Normální je nález malého množství kontrastu kaudálně za kraniálním jícnovým svěračem a malé množství kontrastu se může v jícnu nacházet až hodinu po aplikaci. Nejčastěji se používají baryové kontrastní látky ve formě pasty, 30% a 70% roztoku v dávce 5-20 ml , nebo bolu krmiva smíchaného s kontrastní látkou v poměru 3 : 1. Baryové kontrasty mají dobrou adhezi ke sliznicím a jsou vysoce radioopakní. Rentgenogramy se pořizují bezprostředně po aplikaci kontrastní látky, v LL, DV a šikmých projekcích. Pasty, díky jejich výborné adhezi ke slizničnímu povrchu, jsou ideální k detekci intramurálních slizničních lézí. V případě intraluminálních lézí a striktur může jejich použití vést k falešně negativním výsledkům, proto se preferuje použití baryového roztoku samotného nebo smíchaného s potravou. Kontraindikací použití baryového kontrastu je podezření na perforaci jícnu, protože na serózách způsobuje granulomatózní záněty. V takových případech je lepší použití jodových kontrastních látek, které však nejsou tak radioopakní a rychle dochází k jejich naředění. Na rozdíl od baryových kontrastů, lze po jejich použití provádět jiné diagnostické kroky jako endoskopie a ultrasonografické vyšetření. Preferované jsou neionické kontrasty, které nejsou osmoticky aktivní, ale nevýhodou je jejich vyšší cena. Ionické kontrasty jsou levnější, nesmí se však používat u pacientů s vysokým rizikem aspirace, protože jsou hypertonické a pokud se dostanou do dýchacích cest, způsobují plicní edém. Většinu jodových kontrastů je potřeba ředit v poměru 1 : 1 s fyziologickým roztokem, obecná dávka je 5 – 20 ml. Sedace pacienta není při provedení kontrastní ezofagografie nutná a ani se nedoporučuje, protože většina anestetik ovlivňuje motilitu jícnu. Výjimkou jsou extrémně nervózní pacienti, u kterých lze aplikovat acepromazin v dávce 0,05-0,1 mg/kg i.v.
Obecné příznaky patologie jícnu
Nejčastějšími příznaky patologie jícnu na nativním rentgenogramu jsou obecně dilatace, změna opacity, případně deviace periesofageálních struktur. Tlak dilatovaného jícnu může způsobit odtlačení trachey, nejčastěji ventrálně a jeho dilatace zase rozšíření mediastina. Neméně důležité je pátrat po nepřímých příznacích, jako jsou infiltráty v plicích v souvislosti s aspirační pneumonii, pleurální efuze, pneumomediastinum, konsolidace plic nebo pneumotorax. Dilatace jícnu může být buďto lokalizovaná, nebo generalizovaná a jeho opacita závisí od jeho obsahu.
Megaezofagus
Generalizovaná dilatace, tzv. megaezofagus, je způsobená poruchou motorické funkce jícnu. U psů je nejčastější poruchou motilita jícnu.4 Některé typy hypomotility jícnou se neprojeví megaezofagem a dají se prokázat jen pomocí skiaskopické kontrastní studie. Nejčastěji se jedná o opožděnou maturaci jícnu u mladých psů a předpokládá se, že do jednoho roku života se problémy často upraví.4,5 Existuje mnoho příčin vzniku megaezofagu, nejčastější je získaná idiopatická forma projevující se v dospělosti. Kongenitální forma se projeví už v mládí, familiární predispozice byla zjištěna u různých plemen, například německý ovčák, německá doga, labrador, šarpej nebo newfoundlandský pes a dědičná forma u hrubosrstého foxteriéra a malého knírače.3,5 Získaný megaezofagus může vznikat v souvislosti s nemocemi, které způsobují neuromuskulární dysfunkci, jako je polymyositida, myastenia gravis, SLE, svalová dystrofie, v souvislosti s endokrinními poruchami jako hypoadrenokorticismus, hypotyreóza, urémie, diabetes mellitus a hyperinsulinémie. Může být také projevem botulismu, intoxikace organofosfáty, těžkými kovy (zejména olovo), herbicidy a byl popsán i po uštknutí hadem. Další příčinou může být těžká ezofagitida, GDV nebo obstrukce distální části jícnu.2,3,5,6 Na rozdíl od psů, byl u koček považován za relativně vzácný nález, i když podle novějších studií je případů víc, než se předpokládalo.7 V souvislosti s myastenií není u koček tak pravidelným nálezem, jako u psů. Význam rentgenogramu hrudníku je i u koček opodstatněný, ale z důvodu pátrání po mediastinální mase, protože myastenie u koček souvisí v mnohých případech s thymomem.8,9 Na nativním rentgenogramu je megaezofagus relativně lehce identifikovatelný. Pokud je naplněný plynem, zobrazí se jeho stěny v kontrastu s radiolucentním obsahem, plynem v průdušnici a s okolní vzdušnou plicní tkání. Za určitých podmínek lze na laterolaterální projekci pozorovat výraznou radioopakní linii, která vzniká překrytím stěny jícnu s dorzální stěnou průdušnice a nazývá se tzv. tracheoezofageální pruh. Je spolehlivým příznakem přítomnosti plynu v jícnu.
Obtížnější je detekce jícnu naplněného tekutinou, který se zobrazí jako různě široký pruh opacity měkké tkáně v jeho obvyklé anatomické lokalizaci. Pokud je výrazně dilatovaný, nemusí být ohraničený, protože se uplatní efekt siluet s okolním mediastinem. Nepřímým příznakem bývá ventrální dislokace průdušnice.2,3 Při zobrazení jícnu se v žádném případě nedoporučuje celková anestezie, protože mnoho anestetik ovlivňuje jeho motilitu a způsobuje dilataci, imitující megaezofagus. Atelaktáza plic způsobená polohováním a nedostatečným provzdušněním plic imituje aspirační pneumonii.10
Segmentální megaesofagus
Lokalizovaná dilatace jícnu, neboli segmentální megaesofagus, se zobrazí na nativním rentgenogramu v závislosti na jeho obsahu. Nejlépe se zobrazí intraluminální plyn, který může napovídat o funkční poruše nebo mechanické obstrukci určité části jícnu. Nejčastější příčiny mechanické obstrukce jsou cizí tělesa, anomálie cévního prstence, periezofageální masy, stenózy a striktury jícnu. Funkční poruchy vznikají následkem ezofagitídy nebo lokální hypomotility jícnu. V chronických případech dochází častěji k akumulaci tekutiny, nebo heterogenního obsahu tvořeného tekutinou, potravou a plynem.2,11
Cizí tělesa
Nejčastější příčinou obstrukce jícnu jsou cizí tělesa. Mají většinou typicky hranatý tvar a větší rozměr ve srovnání s průměrem jícnu. Častá lokalizace je kraniální cervikální oblast, apertura thoracis cranialis, nad srdeční bází a kraniálně před hiatus esophageus, proto při zhotovení rentgenogramu nesmíme zapomínat na zobrazení jak celého hrudníku, tak i oblasti krku. Identifikace předmětů jako kovové háčky a jehly je většinou snadná, problematické jsou však tělesa s opacitou podobnou měkké tkáni, jako dřevo nebo žvýkací kosti (obr. 5). Nejčastějšími cizími tělesy jsou kosti, jejichž mineralizovaná opacita usnadňuje jejich vizualizaci. Neplatí to však pro rybí a kuřecí kosti, kterých opacita je nízká, často podobná opacitě měkké tkáně a které díky malé velikosti mohu být snadno přehlédnuty. Některé ptačí kosti tvaru ‚V‘ mají ideální tvar pro uvíznutí zejména v oblasti pharyngu, laryngu a proximálního jícnu, kde je jejich vizualizace ztížená superpozicí s kostěnými strukturami jazylky..2,12,13
Kontrastní ezofagografie má význam v případě neprůkaznosti nativního rentgenogramu anebo při podezření na perforaci jícnu. V místě obstrukce dochází obvykle k akumulaci kontrastu a v případě perforace k jeho úniku do mediastina. Na nativních snímcích zvyšuje podezření na perforaci nález pneumomediastina, pleurální efuze nebo zvýšení opacity a rozšíření mediastina. Působením tlaku cizího tělesa v luminu může v ojedinělých případech vzniknout tzv. divertikl jícnu (vyklenutí sliznice přes defekt v stěně jícnu) a následkem perforace tzv. ezofagobronchiální fistula. Tyto nálezy jsou raritní, vznikají i z jiných příčin, obecně v důsledku jakékoliv iritace stěny jícnu. Pro detekci je většinou nevyhnutné kontrastní vyšetření, případně endoskopie.14
Ezofageální a periezofageální masy
Další příčinou obstrukce jícnu jsou periezofageální a ezofageální masy. Primární neoplazie jsou vzácné. Výjimkou jsou sarkomy způsobené parazitem Spirocerca lupi u psů. I když je spirocerkóza onemocněním subtropických a tropických oblastí, v dnešní době zvýšené migrace jak lidí, tak zvířat, může mít opodstatnění i u nás. Zvíře se nakazí pozřením koprofágního brouka infikovaného larvami parazita, které se z žaludku dostávají přes cévy do aorty a migrují do stěny jícnu, kde vytváří cysty a granulomy. Asi čtvrtina z nich podléhá sekundární neoplastické transformaci v sarkomy. Granulomy jsou typicky lokalizované v kaudální části jícnu a v oblasti kardie, ojediněle se vykytují i léze v oblasti aorty. Typickým nálezem na rentgenogramu je zvýšená opacita, nebo masa v oblasti kaudálního jícnu. Neoplazie mohou být kalcifikované a metastazovat, nejčastěji do plic. Nekonstantním nálezem je spondylitída kaudálních hrudních obratlů, projevující se paprsčitou periostální reakcí na ventrální straně těla obratle. Vzácně jsou patrné i změny na aortě, jako aneurysma, nenápadné kalcifikace a neostře ohraničené okraje ascendentní aorty. Literatura uvádí, že nález kaudální ezofageální masy a spondylitidy je pro spirocerkózu patognomický. V endemických oblastech lze považovat za patognomický i nález samotného tumoru. Základní diagnostickou metodou je nativní rentgenogram a koprologie, které však nemusí být průkazné. Kontrastní ezofagogram je málo vypovídající, v některých případech může odhalit intramurální lézi a obstrukci jícnu. Nejspolehlivějším vyšetřením je endoskopie, zejména díky možnosti odebrání vzorků. Počítačová tomografie umožní dřívější detekci mineralizací a menších mas, určení přesného tvaru, velikosti, lokalizace a postižení okolních struktur.15,16 Z hlediska diferenciální diagnózy se může jednat o granulom a neoplazii jiného původu, například leiomyom, skvamocelulární karcinom, papilom, cystu, nebo hematom vzniklý při traumatu. Obstrukci jícnu mohou způsobovat i masy vycházející z jiných struktur než z jícnu, zejména štítné žlázy, mediastina nebo plic. Na nativním rentgenogramu může být patrná dilatace a plyn v jícnu před obstrukcí, po podání kontrastu deviace průběhu jícnu nebo zúžení lumina.2,11
Hiátové hernie a gastroezofageální intususcepce
Efekt masy na nativním rentgenogramu často vytváří i abnormality hiátu. U skluzné hiátové hernie dochází k výhřezu abdominální části jícnu, gastroezofageálního spojení a části žaludku přes zvětšený hiatus esofageus do hrudníku. Je typická pro mladé jedince, často má dynamický charakter a bývá spojená s ezofagitídou a gastroezofageálním reflexem. U statické paraezofageální hiátové hernie dochází k výhřezu žaludku, případně i dalších abdominálních orgánů, kdežto kaudální jícnový svěrač zůstává obvykle ve fyziologické pozici. U gastroezofageální intususcepce dochází k prolapsu žaludku, případně i dalších orgánů do lumina distálního jícnu. Postižení jsou většinou psi mladší tří měsíců s častějším výskytem u německých ovčáků, popsána byla však také u jiných plemen a koček. Souvisí většinou s poruchou motility jícnu, nejčastěji s megaezofagem a předpokládá se také vliv retrográdní motility při zvracení. I když patogeneze těchto abnormalit je rozdílná, jejich klinická a rentgenologická manifestace je velmi podobná. Na nativním rentgenogramu lze pozorovat masu opacity měkké tkáně, nebo jen zastínění hrudní dutiny v oblasti levého bráničního pilíře, někdy s obsahem plynu a vizualizací slizničních řas, abnormální tvar, případně kraniální posun žaludku, absence nebo abnormální tvar jeho plynové bubliny a lokální nebo generalizovanou dilataci jícnu.
U gastroezofageální intususcepce může dojít i ke kraniální dislokaci sleziny a duodena. Skluzná hernie nemusí mít žádné příznaky, proto se při podezření doporučuje zhotovit tzv. kompresní snímky. Působením tlaku na břišní dutinu může dojít k herniaci (obr. 8). Kontrastní vyšetření bývá průkaznější, u hiátové hernie může odhalit kraniální dislokaci sfinkteru, zobrazující se jako cirkulární zúžení jícnu a kraniální dislokaci kardie. Příznakem intususcepce je zejména intraluminální plnící defekt a baryem zvýrazněné slizniční řasy v kaudálním jícnu. Obvyklým nálezem bývá absence kontrastní látky v žaludku.2,3,9
Anomálie cévního prstence
U mladých jedinců jsou jednou z příčin obstrukce jícnu i vývojové anomálie cévního prstence. Z 95% se jedná o perzistentní pravostranný aortální oblouk (PRAA). Zdvojený aortální oblouk a aberantní arteria subclavia sinistra nejsou zdaleka tak časté, mohou se vyskytovat zvlášť nebo doprovází PRAA. Diagnostika u zvířat je většinou založená na nativních a kontrastních rentgenogramech, které však neposkytnou dostatečnou informaci o typu anomálie. U lidí je metodou první volby magnetická rezonance, případně angiografie nebo počítačová tomografie. Na nativním rentgenogramu je typickým nálezem rozšíření jícnu kraniálně před srdeční siluetou. Někdy je jícen dilatovaný i za strikturou a imituje kongenitální megaezofagus. Za spolehlivý příznak odlišující PRAA od megaezofagu se považuje zúžení a levostranná dislokace trachey před srdeční bází na dorzoventrální projekci. Ventrální dislokace trachey na boční projekci poukazuje více na aberantní a. subclavia sinistra, anebo na zdvojený aortální oblouk (obr. 10). Dalším příznakem může být rozšíření kraniálního mediastina a absence aortálního oblouku. Kontrastní vyšetření se provádí k potvrzení dilatace jícnu a lokalizaci striktury v oblasti srdeční báze.3,17,18
Striktury a stenózy jícnu
Málo častou příčinou obstrukce jícnu jsou striktury, které vznikají nejčastěji následkem ezofagitídy, způsobené infekčním agens, traumatem nebo iritací. Za nejčastější příčinu je považován reflux žaludečního obsahu v průběhu anestezie, důvodem může být i chronické zvracení, dráždění cizím tělesem nebo lokální ulcerace po podání léků samostatně bez vody nebo jídla.18 Nativní rentgenogramy jsou často neprůkazné, příznakem může být lokální nebo generalizovaná dilatace jícnu plynem nebo tekutinou. Nejčastější lokalizací je kaudální jícen. Kontrastní ezofagogram většinou odhalí nepravidelnosti sliznice jícnu, segmentální zúžení a prolongovanou retenci kontrastu před strikturou. Obě metody mohou vést k diagnóze, na druhé straně však nemusí odhalit žádné abnormality. Nejcitlivější diagnostickou metodou je endoskopie, jejíž výhodou je možnost posouzení sliznice. Ezofagografie zase umožní lepší vizualizaci délky a počtu striktur, proto by komplexní diagnostika měla zahrnovat obě tyto metody.20-22
Funkční poruchy jícnu
Poruchy funkce jícnu, které nezpůsobí zjevné morfologické změny mohou být diagnostikovány jen pomocí kontrastní skiaskopie, která umožní kontinuální zaznamenání polykání v určité časové sekvenci. Jedná se zejména o krikofaryngeální dysfagii, už zmíněné subklinické poruchy motlity jícnu, případně gastroezofageální reflux. Krikofaryngeální dysfagie se projevuje neschopností dopravit sousto z hltanu do jícnu a je způsobená buď deficitem v uzavření a relaxaci krikofaryngeálního sfinkteru, anebo špatnou koordinací mezi faryngální kontrakcí a krikofaryngeální relaxací. Příčiny jsou většinou neuromuskulárního původu, například svalová jizva, svalová hypertrofie, myositida, svalová atrofie, nebo neurogenní defekt, způsobující nerovnováhu mezi senzorickými a motorickými dráhami zejména n. vagus a n. glossopharyngeus. Kontrastní ezofagografie má jen omezené využití, protože nezachytí přesný moment, kdy pacient polyká. Typický nález je absence strukturálních změn jícnu a hltanu, retence plynu v proximálním jícnu, stáze kontrastu v oblasti hltanu, případně vedlejší příznaky jako aspirační pneumonie. Při skiaskopickém vyšetření je příznakem krikofaryngeální dysfagie výrazné zpoždění od začátku polknutí po otevření kraniálního sfinkteru. Za normálních okolností je sousto nejčastěji transportováno do žaludku primární peristaltikou jícnu, která vypadá jako kaudálně progredující koordinované kontrakce jícnu. Častěji, než by jsme očekávali, však dochází k přerušení polykacího reflexu, retenci bolu v kraniálním jícnu a zapojení sekundární peristaltiky.
Peristaltika je pravděpodobně iniciovaná stimulem při roztažení jícnu a dotekem sousta. Studie je nutné provádět jak s tekutým, tak tuhým soustem, protože pevné sousto vyvolá větší motorickou aktivitu, než tekuté. Většina pacientů má problémy s polykáním tuhé potravy, ale v některých případech je tomu opačně. Redukce četnosti vyvolání motorické funkce jícnu polknutím na 60% je považováno za příznak poruchy motility jícnu. Dalším příznakem dysfunkce je porušení integrity bolu, která by měla být zachována v průběhu celého transportu. Gastroezofageální reflux může u psů vznikat i za fyziologických podmínek. U zdravých jedinců je vyvolaný prodlouženou dobou relaxace sfinkteru, stimulované rychlým opakovaným polknutím. Vzápětí však dochází k jeho návratu do žaludku vlivem sekundární peristaltiky, kterou sám vyvolá. Příčinou může být fakt, že u zvířat se při polykání neuplatňuje vliv gravitace. Pokud je reflux výrazný, dochází ke vzniku ezofagitídy, která se může prezentovat lokálním ulpíváním kontrastu, nepravidelností sliznice, nebo dilatací jícnu.6,23,24
Závěr
V dnešní době rychlého rozvoje zobrazovacích metod začíná být skiagrafie a skiaskopie už zastaralou diagnostickou metodou. V diagnostice onemocnění jícnu není zdaleka nejcitlivější a v mnohém ji předběhla endoskopie, ale díky rychlosti, jednoduchosti a finanční nenáročnosti je i nadále opodstatněným vyšetřením.
Literatura:
1. Kleine, L. J., Lamb, Ch. R. Comparative organ imaging: The gastrointestinal tract. Vet Radiol 1989;30:133-141.
2. Watrous, B. J. The Esophagus. In: Thrall, D. E. Textbook of veterinary diagnostic radiology, 4th edition. Philadelphia; WB Saunders Company, 2002:329-348.
3. Dennis, R., Kirberger, R. M., Wrigley, R. H., Barr, F. J. Handbook of small animal radiological differential diagnosis. London; Harcourt Publishers Limited, 2001:153-157.
4. Bexfield, N. H., Watson P. J., Herrtage, M. E. Esophageal dDysmotility in youngd dogs. J Vet Intern Med 2006;20:1314-1318.
5. Tams, T. R. Diseases of the esophagus. In: Tams, T. R. Handbook of small animal gastroenterology, 2nd edition. St. Louis; Saunders, 2003:119-158.
6. Ryckman, L. R., Krahwinkel, D. J., Sims, M. H., Donnel, R. L., Moore, P. F., Shelton, G. D. Dysphlagia as the primary clinical abnormality in two dogs with inflammatory myopathy. J Am Vet Med Assoc 2005;226:1519-1523.
7. Moses, L., Harpster, N. K., Beck, K. A., Hartband, L. Esophageal motility dysfunction in cats; a study of 44 cases. J Am Anim Hosp Assoc 2000; 36: 309- 312.
8. Shelton, G. D., Ho, M., Kass, P. H. Risk factors for acquired myastenia gravis in cats: 105 cases (1986-1998). J Am Vet Med Assoc 2000;216:55-57.
9. Van Geffen, C., Saunders, J. H., Vandevelde, B., Van Ham, L., Hoybergs, Y., Daminet, S. Idiopathic megaesopahgus and intermittent gastro-esophageal intussusception in a cat. J Sm Anim Pract 2006;47:471-475.
10. Hall, J. A., Watrous ,B. J. Effect of Pharmaceuticals on radiographic appearance of selected examinations of the abdomen and thorax. Vet Clin North Am Small Anim Pract 2000;30:349.
11. Bree, H., De Rick, A., Vandenberghe, J. Partial esophageal obstruction by an intramural hematoma in a dog. Vet Radiol 1981;22:267-268.
12. Rendano, V. T., Zimmer, J. F., Wallach M. S., Jacobson, R., Pudalov, I. Impaction of the pharynx, larynx, and esophagus by avian bones in the dog and cat. Vet Radiol 1988;29:213-216.
13. Leib, S. M., Sartor, L. L. Esophageal foreign body obstruction caused by dental chew treat in 31 dogs (2000-2006). J Am Vet Med Assoc 2008;232:1021-1025.
14. Nawrocki, M. A., Mackin, A. J., McLaughlin, R., Cantwell, H. D. Flouroscopic and endoscopic localization of an esophagobronchial fistula in a dog. J Am Anim Hosp Assoc 2003;39:257-261.
15. Dvir, E., Kirberger, R. M., Malleczek, D. Radiographic and computed tomographic changes and clinical presentation of spirocercosis in the dog. Vet Radiol Ultrasound 2001;42:119-129.
16. Berry, W. L. Spirocerca lupi esophageal granulomas in 7 dogs: resolution after treatment with doramectin. J Vet Intern Med 2000;14:609-612.
17. Vianna, M. L., Krahwinkel, D. J. Double aortic arch in a dog. J Am Vet Med Assoc 2004;225:1222-1224.
18. Buchanan, J. W. Tracheal signs and associated vascular anomalies in dogs with persistent right aortic arch. J Vet Intern Med 2004;18:510-514.
19. Graham, J. P., Lipman, A. H., Newell, S. M., Roberts, G. D. Esophageal transit of capsules in clinically normal cats. Am J Vet Res 2000;61:655-657.
20. Adamama-Moraitou, K. K., Rallis, T. S., Prassinos, N. N., Galatos, A. D. Benign esophageal stricture in the dog and cat: A retrospective study of 20 cases. Can J Vet Res 2002;66:55-59.
21. Sooy, T. E., Adams, W. M., Pitts, R. P., Beck, K. A. Balloon catheter dilatation of alimentary tract strictures in the dog and cat. Vet Radiol 1987;28:131-137.
22. Sellon, K. R., Willard, M. D. Esophagitis and esophageal strictures. Vet Clin Small Anim Pract 2003;33:945- 967.
23. Watrous, B. J., Suter, P. F. Normal swallowing in the dog: a cineradiographic study. Vet Radiol 1979;20:99-109.
24. Watrous, B. J., Suter, P. F. Oropharyngeal dysphagias in the dog: a cinefluorographic analysis of experimentally induced and spontaneously occuring swallowing disorders. II. Cricopharyngeal stage and mixed oropharyngeal dysphagias. Vet Radiol 1983;24:11-24.
Adresa autora:
MVDr. Katarína Irová
Oddělení zobrazovacích metod
Klinika chorob psů a koček
Veterinární a farmaceutická univerzita Brno
Palackého 1 – 3
612 42 Brno
