L. HLUBEK
student 5. ročníku Fakulty veterinárního lékařství Veterinární a farmaceutické univerzity Brno
Veterinářství 2001;51:255-257
SOUHRN
Hlubek L. Sklípkani – manipulace, nebezpečnost a nemoci. Veterinářství 2001;51:255-257.
Cílem tohoto článku je poskytnout stručné informace o manipulaci se sklípkany, o potenciální nebezpečnosti nejběžněji chovaných druhů a o jejich nejčastějších zdravotních problémech.
SUMMARY
Hlubek L. Bird spiders – handling, risks, and diseases. Veterinářství 2001;51:255-257.
Brief information on handling of bird spiders, risks associated with raising, and most important diseases is presented.
V posledních letech, v souvislosti s velkým rozvojem chovu exotického hmyzu a terarijních zvířat vůbec, nabývá tato oblast veterinární medicíny značného významu. Terarijní zvířata v současné době tvoří poměrně velkou, především však různorodou, skupinu pacientů v ordinacích veterinárních lékařů malých zvířat. Z hlediska problematiky exotického hmyzu stojí za povšimnutí zejména chov sklípkanů, protože jsou to zvířata dlouhověká a nezřídka dosti cenná.
Vzhledem k rozsahu a zaměření tohoto článku není na místě seznámení s metodikou chovu a reprodukce sklípkanů, nebo pojednání o pestré systematice a druhové mnohotvárnosti čeledi. Tyto informace jsou však jistě zásadní pro komplexní porozumění problematice chovu sklípkanů.
Český název sklípkan označuje pavouky čeledi Theratopsidae, mezi něž patří i největší pavouk světa Theraphosa blondii dosahující v rozpětí nohou 25-30 centimetrů. Většina slípkanů dosahuje velikosti 15–20 cm v rozpětí nohou a jejich velikost v těle se obvykle pohybuje mezi 5 a 10 cm. Jedná se tedy o zvířata relativně velká (na obvyklé poměry v říši hmyzu), ale především rychlá. Zvláště některé stromové druhy vynikají ohromnou hbitostí a až třiceticentimetrovými skoky.
Manipulace
Značný počet druhů ze skupiny stromových sklípkanů na naši intervenci reaguje velice prudkou útěkovou reakcí, zvláště pokud je naše počínání neopatrné. Zvlášť citlivě tato zvířata reagují na otřesy a vibrace, které jsou pro ně také největším zdrojem informací o okolí. Z toho pochopitelně pramení značné obtíže při manipulaci, zvláště s jedovatými druhy.
U rychle běhajících sklípkanů je poměrně vysoké riziko útěku chovance. V takovém případě je vhodné nejdříve opatrně prohledat okolí terária a nalezeného sklípkana pak přiklopit větší plastovou krabičkou. Vhodné způsoby manipulace, zajišťující bezpečnost pro chovatele i pavouka, jsou pro práci se sklípkany zásadní. Volba správného postupu předejde přílišnému stresu, a to na obou stranách. U mírných zemních druhů (rody Brachypelma, Grammostola) můžeme pro jejich přemístění použít pouhé nahnání sklípkana na nastavenou ruku. Postupujeme tak, že se nejdříve sklípkana několikrát zlehka dotkneme na zadečku, abychom na sebe upozornili, nastavíme druhou ruku a lehkým postrčením ho na ni nasměrujeme. Můžeme ho pak snadno kamkoli přemístit. Nesmíme se však leknout a sklípkana upustit, pád z větší výšky pro něj znamená smrtelné nebezpečí. Není vhodné nechat pavouka lézt po šatech, může se snadno zachytit drápky. Pokud jsou tito pavouci podráždění, a také v případě nebezpečí, brání se pouze vyčesáváním žahavých chloupků ze zadečku posledním párem končetin. Tyto chloupky se mohou zapíchat do kůže nebo být vdechnuty a způsobit mírné podráždění. Další možností odchytu použitelnou u živějších druhů je chycení sklípkana do ruky. Zkušení chovatelé tuto metodu s úspěchem používají i u poměrně agresivních kousavých druhů, avšak to rozhodně nemohu doporučit. Přitiskneme (poměrně razantně) pavouka ukazováčkem k podkladu a pak ho uchopíme palcem a prostředníčkem ze stran mezi druhým a třetím párem končetin. Pavouk sklopí končetiny nad tělo a je takovýmto uchopením dostatečně fixován. U agresivních druhů přichází v úvahu odchyt do krabičky. Na pavouka přiklopíme průhlednou plastovou krabičku a pak pod ni podsuneme víčko. Tento způsob odchytu je málo stresující a především bezpečný. U některých svých pavouků držím přitom krabičku v dlouhé pinzetě a několikrát jsem po bleskovém útoku na cizí pohybující se objekt této své obezřetnosti děkoval. Vždy je vhodné volit způsoby manipulace podle druhu, tedy předpokládané míry agresivity, velikosti a potenciální toxicity pavouka.
Nebezpečnost a toxicita
Kousnutí sklípkanem je komplikace, která se sice může přihodit, ale při dostatku opatrnosti se jí dá relativně snadno předejít.
Agresivnější druhy sklípkanů (rody Aphonopelma, Ceratogyrus, Cyclosternum, Lasiodora, Megaphobema, Theraphosa a další) se v ohrožení často brání kousnutím. To je vždy velice bolestivé, vzhledem k velikosti pavouka vede k poměrně značnému mechanickému poškození tkání chelicerami a časté je zanesení infekce do poměrně hluboké rány. Skutečně agresivní jsou pavouci rodů Haplopelma, Hysterocrates nebo Phormictopus.
Sklípkani do rány vždy vstřikují jed, který je tvořen zčásti trávicími enzymy, ale také toxiny. Síla a mechanismus účinku jedu u jednotlivých druhů se velice různí. Z tohoto hlediska si zvláštní pozornost zaslouží skupina agresivnějších stromových druhů, sklípkani rodů Pterinochilus, Stromatopelma, Poecilotheria, Heteroscodra, Psalmopoeus nebo Tapinauchenius. Hlavně rody Pterinochilus, Stromatopelma a Poecilotheria zahrnují toxicky významné pavouky. Jed příslušníků rodu Pterinochilus působí inhibičně na dechové centrum a mohl by být nebezpečný pro malé děti, starší osoby nebo alergiky. Druhy rodu Poecilotheria mají zase ve svém jedu množství proteináz a jejich jed prostupuje velice rychle tkáněmi a působí zejména angiotoxicky. Jednou z nepříjemných vlastností toxinů těchto živočichů je schopnost vyvolávat poměrně silné křeče příčně pruhovaného svalstva. Je však třeba zdůraznit, že doposud i přes řadu kousnutí chovatelů nebyl zaznamenán žádný případ úmrtí. Množství jedu u dospělé samice (ty bývají větší a robustnější) je mnohem větší než u subadultního jedince a také míra naplnění jedových váčků hraje významnou roli. Vždy tedy závažnost situace posuzujeme především podle druhu, ale také velikosti sklípkana.
Mnohými autory je popisován fenomén postupné senzibilizace, který spočívá v tom, že se do vzduchu permanentně uvolňují drobné kapénky jedu nebo kousky chloupků, se kterými přichází, zejména prostřednictvím plic, imunitní systém chovatele dlouhodobě do styku a může se vytvářet senzibilizace organismu vůči těmto antigenům. Tím pádem mohou být dlouholetí chovatelé těchto zvířat na jejich jed citlivější. V tomto směru však zatím nebyly učiněny žádné průkazné studie a jedná se tedy o teorii v podstatě spekulativní, ne však neopodstatněnou! Zde bych chtěl zdůraznit, že případy kousnutí zkušenějších chovatelů jsou ve velké míře důsledkem jejich přílišné sebedůvěry a jistoty. Nedostatek ostražitosti a opatrnosti při manipulaci s jedovatějšími druhy považuji za zbytečnou lehkomyslnost a určitě není projevem velké zkušenosti chovatele.
Při kousnutí toxickými druhy pavouků, zejména z rodů Poecilotheria, Stromatopelma, Pterinochilus a dalších, je zapotřebí neodkladně poskytnout ošetření ve smyslu výplachu a dezinfekce rány, téměř nezbytné je podání analgetik a vhodná je aplikace antihistaminik a infuzní terapie k urychlení exkrece toxinu. Velice vhodná je aplikace antibiotik, jelikož se jedná o hlubší infikovanou ránu a sepse je tedy dosti pravděpodobná. Takové ošetření vyžadují jen druhy skutečně jedovaté, avšak na důkladný výplach a dezinfekci rány by se nemělo zapomínat nikdy. Je nutné varovat před požitím jakéhokoliv alkoholu za účelem tlumení bolesti po kousnutí. Vzniká tak obrovské riziko značného poškození jater.
Choroby sklípkanů
Jedná se o problematiku v podstatě velmi jednoduchou (vzhledem k nedostatku hlubších poznatků a okrajovému medicínskému významu této skupiny živočichů). Zásadní jsou vyhovující chovatelské podmínky. Především vlhkost prostředí významně ovlivňuje kondici a tedy i zdraví pavouka. Nároky jednotlivých skupin sklípkanů se různí, ale nikdy bychom neměli dopustit přeschnutí substrátu. Významnou roli hraje ochrana před přímým slunečním zářením. Pavouci jsou v podstatě stínomilní, přímé ostré světlo je jim nepříjemné. Vystavení terária na slunce může při delší expozici snadno způsobit jejich úhyn, je zde pravděpodobné i výrazné přehřátí. Dostatek potravy má také svůj význam, i když pavouk vydrží bez problémů velice dlouho hladovět. Daleko nebezpečnější je naopak překrmování, hrozí pád sklípkana a ruptura přeplněného zadečku. Zároveň také jsou překrmení sklípkani neaktivní, flegmatičtí a ve velice špatné kondici. Často se pak na dlouhé týdny ukryjí a tráví. Překrmená a flegmatická zvířata jeví také daleko menší ochotu k páření a rozmnožování vůbec. Teplota vhodná pro většinu druhů by se měla pohybovat mezi 22-26 °C.
Mezi nejčastější problémy patří napadení sklípkana plísněmi. Onemocnění se projevuje šedavým nebo bělavým nárůstem plísní především na zadečku pavouka, plísně se pomalu rozrůstají, sklípkan se stává málo aktivním a hyne. Je nezbytné přemístit pavouka do čistého, suchého terária a nabídnout mu misku s vodou. Doporučuje se jemné otření postiženého místa tampónem s naředěným manganistanem draselným. Velice vhodný je také ředěný roztok Betadine. To ošetření však u většiny druhů bývá velmi nesnadné pro obtíže spojené s manipulací. Je vhodné pečlivě hlídat, kdy se pavouk svlékne, a plesnivou kutikulu neprodleně po svleku odstranit. Jen co pavoukova nová kutikula dostatečně ztuhne, doporučuji ho přemístit do čistého prostředí.
Dalším méně častým problémem je hniloba zadečku neboli takzvaná rakovina sklípkanů. Jedná se o bakteriální onemocnění, které se projevuje zduřením zadečku a mokvavým změknutím kutikuly na něm. Kauzální terapie není známa a pavouk většinou hyne.
Z problémů neinfekčního charakteru se jedná zejména o potíže se svlékáním. Ty jsou ve valné většině případů způsobeny nevyhovující nízkou vlhkostí v insektáriu. Pokud se sklípkanovi nepodaří vytáhnout z kutikuly více končetin a ty v ní pro nedostatek exuviální tekutiny zaschnou, je prognóza infaustní. Jedná-li se pouze o jednu, dvě, nejvýše tři končetiny, můžeme se pokusit exuvii rozvlhčit vodou a pak ji pinzetou velice opatrně odstranit. Nedaří-li se to, přichází v úvahu amputace končetiny. Ta se provádí tak, že v nejbližším kloubu končetinu odřízneme skalpelem. Je možné na pahýl, ze kterého vytéká menší množství hemolymfy, kápnout kapičku sekundového lepidla. Před zákrokem je vhodné dát pavouka zchladit do lednice. Musí se však ještě pomalu pohybovat, v okamžiku kdy přestane, je už přechlazen a přešli jsme tak v nejlepší způsob eutanazie. Sklípkana je možno usmrtit nejrůznějším způsobem, ale tento si dovoluji výrazně upřednostnit. Co se týče dalších způsobů imobilizace bezobratlých, přichází v úvahu použití chloroformu. Pro nedostatek osobních zkušeností s touto metodou však o ní nemohu erudovaně pojednat.
Amputace končetin bývají nezbytné také v souvislosti s různými traumaty, především zlomeninami končetin. Pokud je pavouk ve velkém stresu, může si sám divokým pohybem přivodit zlomeninu o vybavení terária. Jelikož větší prasklina v kutikule je dlouhodobou příčinou ztrát hemolymfy, doporučuje se amputace. U menších traumat je možné zalepit prasklinku sekundovým lepidlem. Stejně tak drobné praskliny zadečku je možné ošetřit tímto způsobem. S dalším svlekem se pavouk kutikuly s lepidlem zbaví. Pokud se jedná o větší traumatické ruptury zadečku, je jediným východiskem eutanazie.
U sklípkanů, kteří pocházejí z importu z přírody, jsou aktuální parazitární infestace. Často jsou tito sklípkani v různé míře napadeni roztoči. Ti se vyskytují převážně na spodní straně těla mezi chloupky a bystré oko je bez potíží nalezne. Doporučuje se parazity pravidelně odstraňovat jemným štětečkem a vůbec nejlepší je přenesení pavouka do čistého terária ihned po svleku. Akaricidní přípravky jsou z pochopitelných důvodů nepoužitelné. Sklípkani jsou v přírodě hostitelé larev tropických lumků, ale především vosiček a vos. Občas se stává, že se z cenného, avšak chřadnoucího exempláře z importu za několik týdnů vyklube půvabný blanokřídlý hmyz. Tento ohromný biologický úkaz však jistě není arachnologovým cílem.
Závěr
Pohlížet na problematiku chovu bezobratlých s despektem je neuvážené. Tito zajímaví živočichové již mají své místo v teráriích chovatelů a měli by jej tedy mít i v našem povědomí. Nezapomeňme však, že čím více obezřetnosti při manipulaci s těmito rychlými tvory, tím lépe.
Literatura:
1. Kovařík F. Sklípkani. Jihlava;Madagaskar, 1998:119.
2. Klaas P. Vogelspinnen im Terrarium. Berlin;Verlag Eugen Ulmer, 1989:148.
3. Pocock R. I. The fauna of British India, including Ceylon and Burma. Arachnida. London;Taylor and Francis, 1900:279.
4. Smith A. Baboon spiders. Tarantulas of Africa and The Middle East. London;Fitzg. Publ., 1990:142.
5. Smith A. Tarantulas of the U.S.A. and Mexico. London;Fitzg. Publ., 1994:196.
6. Schmidt G. Vogelspinnen. Hannover;Landbuch - Verlag GmbH, 1993:150.
7. Foelix R. F. Biologie der Spinnen. New York;Georg Thieme Verlag Stuttgard, 1992:331.
Adresa autora:
MVC. Lukáš Hlubek
Mojmírovců 40
709 00 Ostrava – Mariánské Hory
Email: hlubeklukas@email.cz
Kompletní text včetně obrazového materiálu naleznete ve Veterinářství 2001;51:255-257