Během posledních šesti let se počet ovcí zvýšil o 80 procent, na 148 tisíc kusů.
Počet ovcí stále roste, ale zdaleka nedosahuje počátku devadesátých let, kdy jich bylo více než čtyři sta tisíc. Do roku 1990 byl chov ovcí podporován uměle stanovenými výkupními cenami produktů, hlavně vlny, která byla pro trh lukrativní, sedmdesát procent ovcí bylo zastoupeno vlnařskými plemeny. Od roku 1992 do roku 1998 v rámci tržního hospodářství nedostávali lidé dotace, takže stavy výrazně klesly. Podpory byly obnoveny koncem devadesátých let. Po roce 2000 se chovy rozšířily, ale doposud je ovcí málo, stáda jsou roztříštěná, v průměru je tvoří padesát kusů, což zvyšuje režii a komplikuje odbyt. Farmy v některých evropských zemích čítají od tisíce do 5000 kusů ovcí. Průměr v Evropské unii je kolem 72 ovcí na sto hektarů, u nás to nejsou ani tři kusy.
Vlna je v současnosti prodejná za ceny, které chovateli zaplatí jen stříhání a manipulaci. Ekonomika chovu je proto postavená hlavně na produkci jatečných jehňat. Proti minulosti je 35 procent masných a 55 procent kombinovaných plemen, zbytek tvoří speciální plemena.
Mimořádně nízká je i tuzemská spotřeba masa ovcí a jehňat v porovnání s ostatními zeměmi unie. Vzhledem k vysokému podílu domácích porážek lze odhadovat spotřebu zhruba na 0,15 kilogramu na obyvatele ročně. Jehněčí a skopové maso nebývá celoročně na pultech, protože je ovcí málo. Jehňata narozená tradičně v zimě pokrývají zpravidla jarní velikonoční poptávku. Hlavní nabídka domácích chovatelů se ale vzhledem k systému chovu soustřeďuje na konec pastevního období, tedy od srpna do října. Protože by se v ČR v této době všechna produkce neprodala, řeší producenti odbyt vývozem a, během roku se dováží mražené maso, například z nového Zélandu či z Austrálie. Nižší odbyt jehněčího masa souvisí i s vyšší cenou ve srovnání s ostatními druhy masa. Význam chovu ovcí je však třeba vidět nejen v produkci vlny či masa, ale především v údržbě krajiny a spásání špatně přístupných luk a pastvin v podhorských a horských oblastech.
