Historky, které veterinární lékaři zažívají ve svých ordinacích, bývají zábavné jen někdy.
A mohou to být i ty, kdy je potřeba použít skalpel a posléze jehlu a niť. Veselé jsou příběhy s dobrým koncem. A dobrý konec je pointou i poučením.
Poučení prozradíme hned na počátku: Pozor na to, co se dává psovi či kočce do misky, ale i na to, co si může zvíře najít samo. Například pán, který je zvyklý nechávat po bytě ležet ponožky, by měl pro jistotu nosit jen krátké. Paninky se to týká též. Navíc je nutno dodat, že punčochy jsou ještě nebezpečnější. Byl zaznamenán případ, že jeden konec psovi již vycházel konečníkem, zatímco druhý ještě žvýkal. Z literatury je známý případ popisovaný Jamesem Herriotem, kdy koza sežrala starému pánovi (dnes bychom řekli seniorovi) podvlékačky. A případ ze současnosti? Border kolie, pes, sežral plastovou okurku ze zeleninového aranžmá, musel být operován a deset dní chodil s ochranným límcem.*
Případ, který se obešel bez operace, vyprávěla paní doktorka R.V.: Zvedla telefon a na druhém konci naříkala paní, že její labrador sežral želvu. Jak že to ví? No, želva není k nalezení. Paní doktorka jí s potlačovaným úsměvem nabídla, že pejska zrentgenuje. Majitelka to přijala a do hodiny se dostavila s podezřelým žroutem. Jenže útroby byly prázdné, želva nikde. Všem se ulevilo. A navíc paní druhý den volala, že se želvička našla.
Je tedy dobré dohlédnout, aby se domácí zvířata nemohla dostat k ničemu nebezpečnému. Hnojivy a chemikáliemi, ale i ponožkami počínaje a plastovými atrapami konče. Jak je patrné, měl by mít páníček velkou fantazii. Co všechno může zvíře sežrat... Doplň si každý sám.
Josef Duben, PR KVL
