J. KUČERA
Veterinární ošetřovna PET, Brno
Veterinářství 2007;57:142-149.
SOUHRN
Kučera J. Urátová urolitiáza u psů – retrospektivní studie.
Uráty byly zjištěny v 61 případech ze 483 analyzovaných psích urolitů, z toho u 50 pacientů jako dominantně urátová litiáza. To představuje výskyt močanové urolitiázy u psů na úrovni 10,3 %. Nejčastěji postiženým plemenem byl dalmatín (53 %), opakovaně se objevil i knírač a anglický kokršpaněl. Převažovalo postižení samčích jedinců (91,3 %) s jejich průměrným stářím 5,9 roku. Ve 29 % případech se jednalo o opakovanou epizodu urolitiázy. Dominantní lokalizací urátových kamenů byly dolní cesty močové, u 14 % psů byla urolitiázou postižena i jedna nebo obě ledviny. V diskuzi jsou rozvedeny etiopatogenetické vazby urátové litiázy a porovnány epidemiologické údaje s nálezy jiných studií urolitiázy u psů.
SUMMARY
Kučera J. Urate urolithiasis in dogs – a retrospective study.
The urates were found in 61 cases out of 483 analysed urolites in dogs, from that in 50 patients as a
dominant urate lithiasis. This presents the occurrence of uric urolithiasis in dogs at the level of 10.3 %. To the most commonly affected breed belong Dalmatin (53 %), frequently also Schnauzer and English Cocker Spaniel. Males outweigh females (91.3 %) with their average age 5.9 years. In 29 % cases, repeated incident of urolithiasis was documented. Dominant localisation of urate calculi was lower urinary tract, in 14 % dogs urolithiasis appeared in one or both kidney. Discussion conveys etiopathogenetic relationship of urate lithiasis and compares epidemiologic data with the findings of other studies of urolithiasis in dogs.
Úvod
Purinová urolitiáza představuje u psů rozhodně méně častou, i když běžnou minerální variantu urolitiázy. Ve většině případů se purinové kameny skládají z močanů (urátů): amonného, sodného či draselného. Daleko vzácněji obsahují xantin, alopurinol, oxipurinol nebo kyselinu močovou. Dlouhodobá popularita plemene dalmatín však má za následek, že urátová urolitiáza je českým veterinárním lékařům již po desítky let známým jevem. V posledních letech to však nejsou jen dalmatíni (v purinovém metabolismu tak odlišní od ostatních plemen), ale i některá další plemena, která se opakovaně objevují s urátovou urolitiázou. Cílem následujícího přehledu 18 letého sledování urolitiázy autorem pak bylo reflektovat tyto změny na základě objektivních faktů.
Metodika
Do souboru byly zařazeny případy z autorovy praxe, v době působení na I. Interní klinice VFU v Brně (1989 – 1995) a následně v privátním sektoru (1995 – 2006). Urátové kameny byly autorovi průběžně zasílány k analýze z různých veterinárních pracovišť v ČR v letech 1989 – 2006. Všechny urolity byly analyzovány fyzikálními metodami, konkrétně za pomoci infračervené spektrometrie a polarizační mikroskopie. Jako urátový urolit byl posuzován kámen, jehož minerální složení obsahovalo měřitelné množství močanu amonného, sodného, draselného či jejich libovolného komplexu. Na základě kvantity podílu urátové soli v urolitu pak byly konkrementy rozděleny do tří skupin:
A. urát představuje více než 70 % složení kamene – v tomto souboru 75 % a více,
B. urát představuje méně než 70 % smíšeného nebo složeného urolitu – v tomto souboru 5 – 50 %; tři smíšené kameny a jeden složený kámen,
C. urát představuje minoritní příměs ve struvitovém urolitu – v tomto souboru 5 – 10 %.
Smíšený urolit byl definován jako kámen, jehož žádná minerální složka nedosahuje nejméně 70 % obsahu a jenž nemá odlišitelné jádro a plášť.1 Složený urolit byl definován jako kámen s rozlišitelným jádrem a pláštěm, který má minerální složení diametrální odlišné od jádra.1
Výsledky
Za období květen 1989 až prosinec 2006 prošlo autorovou urologickou praxí přímo nebo nepřímo 483 případů urolitiázy u psů. Z nich 50 představovalo většinový urátový minerální typ kamene (skupina A); dalších 11 případů obsahovalo močan amonný, buď jako součást kamene minerálně smíšeného či složeného (skupina B) nebo jako minoritní součást většinově struvitového kamene (skupina C). Většinově urátové kameny tak tvořily 10,3 % z analyzovaných urolitů a další 2,3 % tvořily urolity s příměsí urátu. Močanové konkrementy tak byly třetím nejčastějším (po kalciumoxalátu a struvitu) minerálním typem v analyzovaném souboru 483 psích urolitů.
Z hlediska etiopatogenetického byly v dalším posuzování urátových kamenů striktně rozlišovány tři skupiny: A, B a C, přičemž v užším slova smyslu jsou v tomto textu za urátové kameny považovány typicky případy ze skupiny A, zatímco případy ze skupin B a C slouží spíše pro komparaci a diskuzi.
Plemena
Mezi 61 pacienty se objevilo celkem 18 plemen, 2 x kříženec a v jednom případě nebylo plemeno zaznamenáno.
Nejčastěji zastoupeným plemenem byl dalmatín (53 %). Vedle dalmatínů se opakovala už jen čtyři plemena: anglický kokršpaněl, knírač, briard a west highland white teriér. Poslední dvě jmenovaná plemena však představovala vždy dvě epizody stejného jedince, podobně jako u jediného křížence, který se v souboru objevil dvakrát.
Samičí pohlaví bylo zastoupeno pouze u plemen dalmatín, ruský teriér a papillon ve skupině A a u plemen jezevčík, baset a americký kokršpaněl ve skupině C.
Průměrné stáří postižených dalmatínů činilo 6,5 roku, čímž bylo o 0,7 roku vyšší než průměrné stáří litiatiků skupiny A.
Během sledované periody 18 let byla z hlediska plemenného zastoupení zjištěna dvě odlišná období: během let 1989 – 2001 představovali dalmatíni 88 % všech zachycených urátových případů; naproti tomu v letech 2002 – 2006 činil podíl dalmatínů jen 35 % případů.
Pohlaví
Pohlaví bylo zaznamenáno u celkem 57 případů a ve všech třech skupinách převažovalo postižení u samčích jedinců (tab. 2). Poměr psů k fenám (M : F) byl nejvyšší ve skupině A (tab. 2). Feny v této skupině tvořily jen 9,5 % případů.
Byl pozorována souvislost mezi postiženým pohlavím a lokalizací močanového urolitu; polovina fen ve skupině A (2/4) měla kámen lokalizovaný v ledvině a druhá polovina v močovém měchýři, přičemž žádná z nich neměla kámen umístěný v uretře. Ve skupině C měly všechny feny (3/3) urolity lokalizované v měchýři, jedna z nich však zároveň i v uretře. Naproti tomu u samců skupiny A byla renální lokalizace kamene potvrzena jen u 5 % případů.
Stáří
Věk byl zaznamenán celkem u 55 jedinců sledovaného souboru. Nejvyššího průměrného stáří (6,9 roků) dosahovali pacienti skupiny C, zejména pak jejich samčí jedinci (9 roků). Nejnižší průměrné stáří bylo zjištěno vždy u fen: 3,4 roků ve skupině C a 4,0 roků ve skupině A. Nejpočetnější subpopulace – samci skupiny A – měli průměrné stáří 5,9 roků.
Lokalizace urolitů
Umístění konkrementů bylo zaznamenáno ve všech sledovaných případech, přičemž jednoznačně převažovaly dolní cesty močové.
V ledvinách bylo odhalena urátová urolitiáza u celkem sedmi pacientů (11 % z celkového počtu, ale 14 % v rámci skupiny A), všichni patřili do skupiny A. Dva z nich byli samci, dvě feny a u dvou zbývajících nebylo pohlaví zaznamenáno. Tři z nefrolitiatiků byli dalmatíni, po jednom pak ruský teriér, knírač a jezevčík; u jednoho nebylo plemeno zaznamenáno.
Pouze v močovém měchýři byly zjištěny urolity ve 22 případech, ale tato samostatná lokalita převažovala jen u pacientů skupin B a C. Naopak obstrukce uretry urátovými konkrementy (ať už uretry samotné nebo se souběžnou cystolitiázou) byla dominantní lokalizací ve skupině A, typickou v této skupině výhradně pro samčí jedince.
Recidivy
Pořadí epizody urolitiázy bylo zaznamenáno u celkem 49 případů; ve všech skupinách převažovalo postižení první epizodou. Ve skupině A bylo 29 % recidivujících pacientů, většinou s druhou epizodou; třetí nebo čtvrtá epizoda byla pozorována jen u tří jedinců. Tito tři psi byli všichni samčího pohlaví a s lokalizací kamenů v uretře i měchýři; jednalo se o dva dalmatíny a jednoho křížence pudla. Trojnásobná recidiva byla zachycena u psa i ve skupině C, tento kokršpaněl však trpěl recidivující ureáza-pozitivní uroinfekcí a teprve ve třetí litiatické epizodě byl vedle struvitu zjištěn v kameni i minoritní podíl močanu amonného. Ostatní dvojnásobně recidivující pacienti byli opět převážně dalmatíni, vždy samci s uretrální lokalizací.
Uroinfekce
Podíl močové infekce na patogenezi stavu byl sledován jen u zlomku pacientů: u pěti ze skupiny A a u jednoho ze skupiny B. V jednom z pěti případů (20 %) skupiny A byla potvrzena bakterie Escherichia coli a v jediném případě ze skupiny B byla identifikována Klebsiella pneumoniae. Bakteriologické vyšetření moči nebylo vůbec prováděno u celkem 54 pacientů.
Diskuze
Urátová urolitiáza si v českých podmínkách udržuje stabilní, přibližně desetiprocentní podíl na urolitiáze psů.1 Tento podíl se významně nezměnil ani za posledních sedm let. Ve vyspělých zemích světa však není situace stejná – v Kanadě představují uráty 5 % psích urolitů,2 v USA 8 %,3 v Německu 6 %,4,5 ve Velké Británii 4 %6 a ve Španělsku 8 %.7 Výjimečnou vyšší četnost urátů v ČR potvrzuje i nedávná analýza 1366 psích urolitů z let 1997 – 2002,8 při níž uráty tvořily dokonce 11 % všech kamenů. V USA je výskyt urátové urolitiázy dlouhodobě na mírném vzestupu, což dokládají srovnávací údaje z jednoho pracoviště v letech 19868 a 1999,3 kdy došlo ke změně prevalence z 5 na 8 %. . V ČR byl Sosnarem8 pozorován spíše pokles podílu urátové litiázy na celkové urolitiáze: z 14,7 % v r. 1997 na 6,8 % v r. 2002. Všechna uvedená čísla se týkají urolitů většinově urátových, a v této studii odpovídají případům ze skupiny A, která představovala prevalenci urátové litiázy 10,3 %.
Mezi nejčastější plemena postižená močanovými kameny patří celosvětově dalmatín, malý knírač, yorkshire teriér, ši-tzu, anglický buldok a kokršpaněl, 2,3,4,8 v Maďarsku pak i ruský teriér.9 Všechna tato plemena se objevila i v autorem sledovaném souboru. Dominantní postavení dalmatínů mezi urátovými litiatiky je zřejmé ve všech prováděných studiích, dostupný však je pouze jediný komparativní údaj o podílu dalmatínů na urátové litiáze v čase: v r. 1986 představovali dalmatíni 55 % z 36 urátových litiatiků v USA.10 Totéž pracoviště o 13 let později uvádí podíl dalmatínů 61 % z 6144 urátových litiatiků.3 V letech 1997 – 2002 činil podíl dalmatínů na urátové litiáze v ČR 66 %.8 Pokles podílu dalmatínů po roce 2001 v autorově souboru je pro nedostatek srovnatelných dat obtížné objektivně vysvětlit, nicméně je možné, že je odrazem stoupající obliby i jiných rizikových nebo obecně nedalmatínských plemen.
U dalmatínů je jejich predispozice pro urátovou urolitiázu dobře prozkoumána: jako plemeno mají částečně nepropustnou membránu hepatocytů pro kyselinu močovou a rovněž buňky proximálního renálního tubulu reabsorbují kyselinu močovou v menší míře než se děje u nedalmatínských plemen.11 Tuto plemenně vázanou autozomálně recesivní poruchu se zcela recentně podařilo identifikovat i na úrovni zmapování příslušné mutované genové sekvence.12 Touto poruchou však trpí všichni dalmatíni, ale jen někteří z nich trpí urátovou urolitiázou. Nedávno se podařilo u dalmatínských litiatiků identifikovat další rizikové faktory: oproti zdravým dalmatínům mají litiatici snížené hodnoty Tamm-Horsefallova proteinu a glykosaminoglykanů v moči,13 což obojí jsou známé inhibitory krystalizace. V citované studii však nebyla zjištěna korelace mezi urolitiázou a močovou koncentrací dalšího inhibitoru krystalizace – nefrokalcinu, ani mezi litiázou a vylučovaným množstvím kyseliny močové.13
Nejznámější souvislostí mezi urátovými kameny a nedalmatínským plemenem je portovaskulární anomálie. Tato porucha vede k postupné těžké jaterní dysfunkci, jejímž častým důsledkem (asi 20 % případů)14 je vedle ostatní hepatální symptomatologie i vznik urátových urolitů. Biochemickým důsledkem dysfunkce je hyperurikemie, hyperamonemie, hyperurikosurie a hyperamonurie, což jsou zdroje pro vznik močanu amonného. Takový stav vzniká i při některých jiných hepatopatiích, např. při mikrovaskulární dysplazii. Platí ovšem, že o urátové litogenezi nedalmatínských plemen bez portovaskulárních anomálií je toho známo jen málo.11 V popisovaném souboru byli dva psi s prokázaným kongenitálním portovaskulárním zkratem (west highland white teriér a malý knírač), čau-čau s jaterním lymfomem a pekinéz dlouhodobě medikovaný fenobarbitalem (fenobarbitalová hepatopatie ovšem neprokazována).
Predispozice k urátové litiáze byla popsána i u anglických buldoků:15 trpí urolitiázou (obecně) asi 8 x častěji než ostatní psi bez diference plemen a urátové kameny u nich představují 46 % ze všech močových konkrementů. I ve sledovaném souboru se objevil anglický buldok.
Výrazně častější postižení urátovými kameny u samčího pohlaví je popisováno ve všech epidemiologických studiích.2,3,4,8,10,11 Pouze v jedné studii byl zjištěn signifikantně vyšší podíl samičího pohlaví na urátové litiáze.16 Tato odchylka je však dána metodikou litiatického centra v Davisu, kde za urátový urolit považují takový, který obsahuje jakékoliv detekovatelné množství urátu. Tím je pak podíl fen nadhodnocen, neboť u fen běžný struvit obsahuje často byť i jen stopová množství močanu amonného. Čistě urátové kameny tak mělo i v této kalifornské studii16 5 x více samců než fen. Převaha postižení u samčího pohlaví vyústila i v doporučení neaplikovat u fen dalmatínů s urátovou urolitiázou dlouhodobé dietní nebo medikamentózní preventivní protokoly.17 U 275 dalmatínů s urolitiázou v USA bylo zachyceno jen 14 fen (5 %),18 z nich polovina měla v urolitu různě výrazné množství struvitu. Podobně v jiné studii činil podíl samců na urátové litiáze dalmatínů 93 %.15
Co se týče renální lokalizace urolitů, nebyla potvrzena signifikantní korelace mezi lokalitou ledvin a jakýmkoliv pohlavím;19 z toho důvodu je považována zvýšená přítomnost nefrolitů u fen skupiny A za náhodnou a způsobenou statisticky nevýznamným množstvím fen v souboru. Vyšší podíl samčího pohlaví ve skupině C byl neočekávaný, neboť struvitová litiáza je typicky asociována se samičím pohlavím.
Průměrný věk samců s urátovými konkrementy představoval v kanadské studii 5,5 roků ve srovnání s 4,6 roky u fen.2 Bez rozdílu pohlaví pak v USA činil střední věk psů s urolity z močanu amonného 4,1 2,6 roků s věkovým rozmezím jeden měsíc až 17 let.11 V popisovaném souboru pozorovaný průměrný věk zcela zapadá do uvedených čísel.
Urátoví litiatici jsou považováni za náchylné k rekurenci stavu; recidiva bývá zjišťována u 33 – 50 % případů.11 Ve sledovaném souboru bylo recidivujících případů poněkud méně. Typické však bylo postižení rekurencí pouze u samčích jedinců, což ve všech případech skutečných recidiv souviselo s lokalizací kamenů v uretře. To dobře koresponduje i s výše uvedeným doporučením nenasazovat fenám dalmatínů s urátovou litiázou dlouhodobé preventivní protokoly. Míra rizika recidivy urátové litiázy u dalmatínů podle některých autorů klesá po dosažení šesti let věku.11
Velmi nízká sledovanost případné uroinfekce u urátových urolitiatiků v popisovaném souboru dobře dokládá mizivý zájem českých veterinárních praktiků o detekci bakteriální komponenty urolitiázy obecně – jen šest bakteriologicky vyšetřených močí z 61 případů (10 %) představuje opět statisticky téměř nehodnotitelný zlomek. Nicméně, jinými autory bývá přítomnost bakterií v moči urátových litiatiků prokazována relativně často, a to až na úrovni 48 % u psů a 61 % u fen.20 Při kultivaci přímo z urolitů 49 dalmatínů byl pozorován pozitivní bakteriologický záchyt u 45 % ,18 převážně se jednalo o stafylokoky a enterokoky, přičemž minerální složení s infekcí asociovaných kamenů bylo nejčastěji urát se struvitem, ale i urát samotný. Tento poslední údaj jen akcentuje správnost zahrnutí bakteriologického vyšetření moči do diagnostického managementu i tak typického plemene pro neinfekční metabolickou litogenezi jako je dalmatín.
Pacienti skupiny B byli velmi různorodí. První ši-tzu (č. 51) měl smíšený kámen převážně kalciumoxalátový, nicméně s významným podílem močanu amonného a s uroinfekcí způsobenou Klebsiella pneumoniae. Tato bakterie je schopna produkovat ureázu, čímž dochází k rozpadu močoviny na dvě molekuly amoniaku, jež reagují s vodou za vzniku iontů amonných. Nabídka kyseliny močové však musela být v tomto případě zajištěna hyperurikosurií (hepatopatie, zvýšený obsah purinů v dietě nebo idiopaticky). Kalciumoxalát a struvit jsou přibližně stejným dílem častými minerálními typy urolitiázy u plemene ši-tzu, což vysvětluje i pacienta č. 52, jehož cystolit byl složený, s většinovým struvitovým obalem a urátovým jádrem. To je situace typická pro sekundární uroinfekci ureáza-pozitivních bakterií; v tomto případě však nebyla bakteriologická kultivace prováděna. Čistě urátové jádro kamene však ponechává otázku jeho vzniku otevřenou. Rovněž pro dalmatína č. 54 platí nejpravděpodobnější hypotéza ureáza-pozitivní uroinfekce, která snížila podíl urátu v konkrementu a nahradila jej struvitem. Tuto domněnku podporuje i výše uvedené zjištění o četnosti bakterií odhalených v urolitech dalmatínů.18 Minimální příměs močanu amonného v kalciumoxalátovém kameni pacienta č. 53 lze vysvětlit prokázanou hepatopatií (jaterní lymfom).
Příměs močanu amonného ve struvitových kamenech (jak bylo pozorováno u pacientů skupiny C) je známým jevem.21 Je zpravidla vysvětlována reakcí amonných iontů (vzniklých v důsledku ureázové aktivity) se solemi kyseliny močové, jsou-li tyto v moči přítomny v dostatečné nabídce. Tato situace však nenastává v kvantitativně významném měřítku u struvitové litiázy příliš často – autor pozoruje příměs močanu amonného jen u 4 % psích struvitových litiatiků. Nicméně Ling zaznamenal u fen se struvitovou litiázou, že 76 % z nich mělo struvitový kámen s příměsí jiného minerálu, přičemž 37 % z této podskupiny mělo příměsový minerál tvořený urátem.22 Obdobně u samců zaznamenal výskyt příměsi urátu u 41 % případů struvitu s jinou minoritní minerální příměsí.22 Po přepočtu to představuje 25 – 27 % struvitových kamenů s příměsí urátu, což je výrazně více, než v autorově souboru než obvykle zmiňuje veterinární literatura. Příčinu je nutno opět hledat především v metodice analytického centra v Davisu (viz výše).
Závěr
Retrospektivní analýza prokázala, že prevalence urátové urolitiázy u psů neklesá (na rozdíl od struvitu a cystinu), a že urátové konkrementy musíme očekávat nejen u dalmatínů, ale stále častěji i u jiných plemen. To klade důraz na dodatečnou metabolickou diagnostiku zejména s důrazem na skríning hepatopatie, specificky pak portovaskulárních anomálií. Absenci bakteriologického vyšetření moči nebo urolitu je v případě urátových konkrementů nutné považovat za odborný diagnostický nedostatek, který může vyústit ve zbytečnou recidivu stavu.
Literatura
1. Kučera J. Urolitiáza. In: Nefrologie a urologie psa a kočky. Brno; Noviko, 1. vydání. 1999:112-131.
2. Houston D. M., Moore A. E., Favrin M. G., Hoff B. Canine urolithiasis: a look at over 16 000 urolith submissions to the Canadian Veterinary Urolith Centre from February 1998 to April 2003. Can Vet J 2004;45:225-230.
3. Osborne C. A. et al. Analysis of 77 000 canine uroliths. Vet Clin N Am Small Anim Pract 1999;29:17-38.
4. Brühl M. Studie zur Epidemiologie der Urolithiasis bei Hund, Katze und Kaninchen auf der Grundlage infrarotspektroskopischer Untersuchungen. Inaug. Dissert., Justus-Liebig Universität Giessen 1989:171.
5. Ruhle P. Infrarotspektroskopische Harnsteinanalysen bei Hund und Katze und Ermittlung von Korrelationen bestimmter Parameter. Inaug. Dissert. Tierärtztliche Hochschule Hannover 1989:115.
6. Markwell P. J., Stevenson A. E. Nutritional management of canine urolithiasis. Waltham Focus special edition: Advances in Clinical Nutrition, 2000;43-47.
7. Escolar E. Structure and composition of canine urinary calculi. Res Vet Sci 1990;49:327-333.
8. Sosnar M., Bulková T., Růžička M. Epidemiology of canine urolithiasis in the Czech Republic from 1997 to 2002. J Small Anim Pract 2005;46:177-184.
9. Bende B., Nemeth T. High prevalence of urate urolithiasis in the Russian Black Terrier. Vet Rec 2004;155:239-240.
10. Kruger J. M., Osborne C. A. Etiopathogenesis of uric acid and ammonium urate uroliths in non-dalmatian dogs. Vet Clin N Am Small Anim Pract 1986;16:87-126.
11. Bartges J. W., Osborne C. A., Lulich J. P., Kruger J. M., Sanderson S. L., Koehler L. A. a Ulrich L. K. Canine urate urolithiasis. Vet Clin N Am Small Anim Pract 1999;29:161-191.
12. Safra N., Schaible R. H., Bannasch D. L. Linkage analysis with an interbreed backcross maps Dalmatian hyperuricosuria to CFA03. Mamm Genome 2006;17:340-345.
13. Carvalho M., Lulich J. P., Osborne C. A., Nakagawa Y. Role of urinary inhibitors of crystallization in uric acid nephrolithiasis: Dalmatian dog model. Urology 2003;62:566-70.
14. Johnson C. A., Armstrong P. J., Hauptman J. G. Congenital portosystemic shunts in dogs: 46 cases (1979 – 1986). J Am Vet Med Assoc. 1987;191:1478-1483.
15. Bartges J. W., Osborne C. A., Lulich J. P. at all. Prevalence of cystine and urate uroliths in bulldogs and urate uroliths in dalmatians. J Am Vet Med Assoc 1994;204:1914-1918.
16. Ling G. V. Urolithiasis in dogs I: mineral prevalence and interrelations of mineral composition, age, and sex. Am J Vet Res 1998;59:624-629.
17. Albasan H., Lulich J. P., Osborne C. A., Lekcharoensuk C. Evaluation of the association between sex and risk of forming urate uroliths in Dalmatians. J Am Vet Med Assoc. 2005;227:565-569.
18. Case L. C., Ling G. V., Ruby A. L., Johnson D. L., Franti S. E., Stevens F. Urolithiasis in Dalmatians: 275 cases (1981 – 1990). J Am Vet Med Assoc 1993;203:96-100.
19. Ling G. V., Franti C. E., Johnson D. L., Ruby A. L. Urolithiasis in dogs IV: survey of interrelations among breed, mineral composition, and anatomic location of calculi, and presence of urinary tract infection. Am J Vet Res 1998;59:650-660.
20. Ling G. V., Franti C. E., Johnson D. L., Ruby A. L. Urolithiasis in dogs III: prevalence of urinary tract infection and interrelations of infection, age, sex, and mineral composition. Am J Vet Res 1998;59:643-649.
21. Osborne C. A., Klausner J. S., Polzin D. J., Griffith D. P. Etiopathogenesis of canine struvite urolithiasis. Vet Clin N Am Small Anim Pract 1986;16:67-86.
22. Ling G. V. Urinary stone disease. In: Lower urinary tract diseases of dogs and cats. St. Louis; Mosby, 1995:143-177.
Adresa autora:
MVDr. Jaroslav Kučera, CSc.
Veterinární ošetřovna PET
Běloruská 2
625 00 Brno
e-mail: kucyar@seznam.cz
