Vakovlk byl přírodozpytecky popsán na začátku 19. stol.
Poslední tasmánský tygr byl odchycen v roce 1933 a zahynul v zoologické zahradě v Hobartu v roce 1936. Existující fotografie nejsou nejlepší kvality, spíše toto vačnaté zvíře známe z kreslených obrázků. Je překvapující, kolik má tento dravý vačnatec (Thylacinus cynocephalus) českých synonymických výrazů: vakovlk psohlavý, vlkovec psohlavý, vlkoun zebří, vlkoun vačnatý, tasmánský tygr – stále jedno zvíře. Před nedávnem jsem viděl v australské televizi reportáž, ve které amatérský zoolog tvrdil, že vakovlk nevymřel a ve velmi malém počtu žije na nepřístupných místech tasmánské přírody. Nepředložil ale konkrétní evidenci.
Vakovlk byl přírodozpytecky popsán na začátku 19. století a byl původně zařazován k americkým vačicím (opossum), později k vačnatým kunovcovitým (Dasyuridae). K diferenciaci napomohly moderní metody, zachovaný kousek nevyčiněné kůže vakovlka umožnil serologické srovnání s jinými vačnatými čeleděmi. Takže teprve před šedesáti lety se pro něj vytvořila čeleď vakovlkovitých (Thylacinidae) obsahující jen jeden druh – vakovlka psohlavého. To, že se pokládal za příbuzného americké vačice nebylo tak neopodstatněné, kosterně byla shledána nápadná podobnost s fosiliemi vyhynulého jihoamerického vačnatce “borhyaena“ což naznačuje, že kontinenty Austrálie a Jižní Ameriky byly kdysi spojeny. K označení vděčí tygr tvaru těla a hřbetním tmavým pruhům od kohoutku až ke konci ocasu, vlk zase pro vlčí vzhled hlavy včetně mohutných čelistí a zubů. Samec byl o něco větší než samice stejného stáří, staré záznamy ukazují, že k chovnému období docházelo v zimě, t.j. od června do září či října, přesto že vak samice byl opatřen čtyřmi bradavkami, byla v něm pouze dvě až tři mláďata. A co se týká dravosti, lovil jednotlivě či v páru podle čichu, hlavním zdrojem jeho výživy byly druhy středních a malých klokanovitých. Vakovlk žil tam, kde měl naději na kořist, v otevřeném a nepříliš hustém lese. Tasmánie byla oddělena od australské pevniny před 12 tisíci lety, před příchodem psa dingo, který vakovlka z Austrálie vytlačil. V Tasmánii se vakovlk udržel až do příchodu evropských kolonistů a zavádění chovu ovcí, které byly tomuto dravému masožravému vačnatci snadnou kořistí. Farmáři tygra pronásledovali a od druhé poloviny 19. století za jeho “skalp“ dostávali od správních úřadů peněžitou prémii – to znamenalo tygrův konec.
Úplný konec? Zoologové a biologové se nevzdávají, v muzeu v Sydney zůstal neporušený samičí fetus vakovlka konzervovaný v ethanolu v roce 1866, je tam úplná kostra tohoto zvířete a kousky usušené kůže. V muzeu v Melbourne jsou zase v alkoholu konzervovaná tři mláďata vakovlka, která neopustila mateřský vak. To dovolilo genetickými metodami mnohonásobně zmnožit DNA (deoxyribonukleová kyselina – je nositelkou genetické informace všech buněčných organismů; je pro život nezbytnou látkou, která ve své struktuře kóduje a buňkám zadává jejich program a tak předurčuje vývoj a vlastnosti celého organismu). Další fáze tohoto projektu se pokusily “okopírovat“ genetické schéma vakovlka tak, aby se mohly zkonstruovat syntetické chromosomy. Pak se uvažovalo sestavit “silniční mapu“, aby geny mohly být správně uspořádány, pomůckou by mohly být “mapy“ žijících a vakovlku příbuzných vačnatců jako mravencojed žíhaný (Myrmecobius fascinatus) nebo ďábel medvědovitý (Sarcophilus laniarius). Vyklonování vakovlka pak bude spočívat ve vložení umělých chromosomů do jádra vajíčka získaného z jednoho ze zmíněných příbuzných vačnatců. Vajíčko by se chirurgicky implantovalo do dělohy samice , příbuzné vakovlku, která by pak plod donosila. Pokud by se tento fantastický projekt podařil, mohl by to být vědecký odrazový můstek vedoucí ke “vzkříšení“ jiných vyhynulých zvířecích druhů. Výzkum v této línii byl ale z různých důvodů zrušen v roce 2005. Zůstala otázka, zda by tak vyklonovaná zvířata byla schopna normálního rozmnožování. Tyto snahy jsou provázeny jednak naprostou nedůvěrou, že něco takového bude vůbec možné a jednak obavami vytvořit jedince, který již nemá “sociální zázemí“ vlastního druhu . Civilizační vlivy minulého století i současnosti mohou také vést ke zničení přirozeného biotypu vzkříšeného druhu a stresu adaptace na nové a neznámé životní prostředí.
Zoologové na univerzitě v Melbourne a molekulární genetici na univerzitě v Texasu se nedali odradit a téměř deset let zkouší jinou cestu. Poprve vůbec přívedli k životu genetický fragment získaný z vakovlčí tkáně konzervované v alkoholu a vložený do plodu myši. Dnešní technologie takovou izolaci ze staletého DNA dovolila, tak jako přístup ke genovému obsahu chromozomů jádra buňky. Na jiných pracovištích je tento výzkum realizován se zaměřením na mamuta vyhynulého před deseti tisíci lety a na Neandrtálce, který vymřel před třiceti tisíci lety. Předpokládám, že snadnější bude vzkřísit k životu horskou kozu“bucardo“ /Capra pyrenaica pyrenaica), posledni zvíře žijící ve španělských Pyrenejích zabil padající strom před osmi lety a uhynulé tělo bylo nalezeno, zmraženo a uloženo. Navíc, dva roky před tím místní veterinář předpokládal vyhynutí tohoto druhu, odchytil tuto kozu a odebral buněčné vzorky a před vypuštěním opatřil zvíře elekronickým “stopařem“ umožňující její lokalizaci po úhynu. Vyklonování této kozy ale neobnoví oživení druhu, chybí kozel. Před 125 lety jihoafričtí farmáři zastřelili poslední kvagu (Equus quagga), byl to lichokopytník, ujídal pastvu skotu a byl pronásledován pro maso i sport.. Poslední jedinec uhynul v amsterodamské ZOO v roce 1883, uchovala se jeho vycpanina. Kvaga je blízká příbuzná africké zebry (Equus zebra), objevila se myšlenka, že pomocí zebří DNA by se mohla kvaga vyklonovat, jeji generický fond je ovšem pryč a tak i podle mého názoru naděje na vzkříšení druhu.V roce 2000 se narodilo hříbě Tracy s jakýmisi vnějšími znaky kvagy, geneticky to byla ale zebra.
V Melbourne se podařilo vyvolat funkční odpověď genu vyhynulého zvířete (vakovlka) v jiném živém organismu. Histologicky se prokázalo, že historický gen se manifestoval v kolagenní (vazivové) tkáni vyvijejícího se plodu v živé myši. Jinými slovy, první úspěšný výzkum in vivo , tedy v žijícím jedinci, jiné dosavadní byly úspěšné in vitro, ve zkumavce . Je samozřejmé, že obě tyto metody se doplňují. Prozatím došlo ke “vzkříšení“ genetického fragmentu vyhynulého genomu (genového obsahu chromozómů jádra buňky) savce. To ale ještě neznamená, že půjde vakovlka vyklonovat k životu.
Lidé z indonézského archipelágu přišli na australský světadíl před 40 tisíci lety a na jejich zachovaných skalních kresbách vidíme, jak žili. Mimo jiné zobrazovali pro ně důležitá zvířata, mezi nimi vakovlka - tygra. Před třemi tisíci lety se přestala jeho kresba objevovat, domníváme se tedy, že na australském světadílu vymizel. Tygr se do 20. století zachoval pouze na ostrovní, řídce obydlené Tasmánii s neproniknutelnými pralesy. Neodpustím si poznámku, která může být Středoevropanům poněkud nesrozumitelná: Tasmánii v polovině roku 2001 zachvátila panika,na tomto ostrově byla tehdy poprve spatřena liška, to znamená, že 80 druhů ostrovní fauny se ocitlo ve smrtelném nebezpečí.
V roce 1983 americký vydavatelský magnát nabídl odměnu 100,000 US dolarů tomu, kdo předloží autentickou zprávu o tasmánském tygrovi. Před 125 lety začal v Sydney vycházet socio-politický týdeník Bulletin, redakce k tomuto výročí v březnu 2005 oznámila odměnu 1,25 milionu dolarů tomu, kdo tasmánského tygra odchytí a živého předloží k vědeckému zkoumání. Stále se ve sdělovacích prostředcích objevují zprávy o existenci tohoto zvířete, průkazná evidence nebyla předložena. Do nedávna, tehdy dva němečtí turisté odbočili ze silnice, aby postavili stan a zůstali tam přes noc, spatřili tam bájného tasmánského tygra a pořídili dvě údajně průkazné digitální fotografie. To obnovilo neobyčejné vzrušení australské veřejnosti a zájem medií, jeden a čtvrt milionu dolarů je toho odrazem. Snímky byly předloženy specializovaným zoologům, někteří se přiklánějí k názoru, že spatřené a vyfotogafované zvíře byl skutečně tygr, jiní jsou více než skeptičtí..
V průběhu let bylo hlášeno tři tisíce spatření tohoto iluzivního vačnatce, nyní poprve se od roku 1936 údajně podařila dokumentace. Uvažuji nad tím, zda snímek je skutečně pravdivý anebo jde o dobře plánovanou akci zmíněného časopisu ke zvýšení čtenářského a zejména odběratelského zájmu, což bych pak považoval za prohřešek proti vydavatelské etice. Lochneská příšera ve skotském jezeře má obdobné pozadí ovšem s tím rozdílem, že ji nikdo nikdy neviděl, to ovšem neplatí o tasmánském tygrovi, ten do roku 1936 existoval. Londýnské noviny zaznamenaly v roce 1926, že v místní zoologické zahradě žije zvíře uváděné jako tasmánský tygr a na kleci byl nápis: Too Stupid To Tame - příliš hloupý k ochočení. Neprávem, vývojově se zajisté nevyvinul, aby sloužil ať již jakýmkoliv způsobem člověku. Nesmíme toto zvíře, tak jako všechna ostatní, posuzovat z našeho lidského stanoviska, v daném prostředí bylo účelné i když neochočitelné a člověk ho nakonec vyhubil. Paradoxně obraz vakovlka psohlavého stále žije a to nejen v přírodopisné literatuře, ale je to značka tasmánského piva, grafické označení australského televizního programu a turistických příruček. Koncem roku 2008 vydala australská pošta známku nesoucí jak podobu vakovlka, tak jeho kosterní základ.
Týdeník Bulletin, který okamžitě po vypsání odměny, zaznamenal zvýšení cirkulace, požaduje k důkazu výhry doložení živým zvířetem. V tom je háček, podle australských zákonů na ochranu přírody, odchyt a odstřel ohrožených druhů divoce žijících zvířat je přísně zakázán a pytlákovi hrozí pokuta a snad i trest na svobodě. Samozřejmě, najdou se lidé, kteří prahnou po slávě a nepochybně i po milionu a čtvrt dolarů. Tato suma by pak někomu mohla dvouměsíční vězení a pokutu bohatě kompenzovat.
Vyhubení tasmánského tygra se může zdát kruté. Samozřejmě bylo barbarské a způsobilo nenahraditelnou přírodní a kulturní ztrátu. Připomeňme si, že naši předci vytlačili z českých a moravských řek bobra, z lesů zubra, vlka, medvěda. Tasmánie je obklopena mořem, zvířata neměla možnost najít útočiště u sousedů. Ekologické podmínky nejen na Tasmánii, ale i v celé Austrálii se změnily zejména kácením a mýcením za účelem zemědělské a živočišné výroby. To se ukazuje prospěšné přistěhovalcům, nikoliv však původním obyvatelům. Civilizační vlivy se jim ukázaly osudné, první evropští přistěhovalci, většinou trestanci, se k domorodcům chovali vesměs krutě a přes pozdější snahy chránit na Tasmánii domorodé obyvatele, poslední z nich, Truganini, dcera náčelníka, zemřela v roce 1876.
Viděl jsem kostru tasmánského tygra v muzeu v Sydney (sloužila k designu známky), zvíře to nebylo vysoké, ale s ocasem 290 cm dlouhé a podle zachovaných záznamů mohlo nejen běžet a skákat, ale i vztyčit se a opírat o silný ocas, jako klokan. Mělo 46 zubů zakotvených v nápadně prodloužené čelisti a tlamu mohlo otevřít na 120 stupňů – jako krajta tygrovitá. Tygr byl masožravý vačnatec, jehňata a ovce byly pro něj snadno ulovitelnou pochoutkou. Proto ho osadníci bez lítosti hubili, ohrožoval jejich živobytí. Nezapomínejme, že Tasmánie byla původně trestaneckou kolonií s hrubými mravy a kromě nepočetné vojenské posádky tam jiní Evropané nebyli. Ostrov byl, i když řídce, obydlen původními domorodci, ti k ostudě britské koloniální správy také vymřeli, nemohli se přizpůsobit změnám, které přinesla na ostrov kolonizace a smrtelnou ránu jim zasadily přistěhovalci zavlečené infekce jako neštovice, tuberkuloza a příjice. Quakerský misionář se písemně zmínil v roce 1883 o domorodcích jak tančili kolem ohně znázorňujíce tygry ohrožující jejich děti. Uvedl také, že uhynulého tasmánského tygra, pokud byl ovšem v buši nalezen, domorodci pokryli nahusto větvemi a listím blahovičníků, aby nebyl vyvolán hněv nebes.
MVDr. Miloš Ondrášek
