Jak už z názvu vyplývá, hlavním posláním lékaře je léčit. K tomu je školený, to při absolutoriu slibuje. A proto se také dále vzdělává - aby mohl jak svým zvířecím pacientům, tak jejich chovatelům ulevit.
Ovšem někdy nastává situace, kdy je veterinární lékař postaven před volbu, zda dále prodlužovat utrpení zvířete. Tehdy, když není naděje na vyléčení. To ostatně také upravuje zákon na ochranu zvířat proti týrání. Tam je řečeno, že zvíře je možno utratit, aby se zabránilo jeho dalšímu utrpení. Utracení je ovšem také možné, když zvíře ohrožuje život či zdraví člověka.
Občas však bývá veterinární lékař majitelem zvířete nebo jím pověřenou osobou vyzýván, aby utratil zdravé zvíře. A přitom k tomu není z odborného hlediska důvod. S takovými případy se praktičtí veterináři čas od času opravdu setkávají. Podezřelé bývá, že jde často o zákazníka, který k danému veterináři do ordinace nechodí - je to tzv. zákazník z ulice. Podle ustanovení zákona na ochranu zvířat proti týrání ovšem zdravé zvíře utratit nelze. Pokud tedy nejde o ohrožení zdraví či života lidí (například opakované napadení dětí apod.). Pak je utracení zvířete přípustné. Ovšem na základě věrohodných informací.
Prezident Komory veterinárních lékařů k tomu říká: důvodem k usmrcení zvířete je nejčastěji jeho slabost, nevyléčitelná nemoc, těžké poranění, genetická nebo vrozená vada, celkové vyčerpání nebo stáří a je-li další přežívání spojeno s trvalým utrpením. Ale samozřejmě také bezprostřední ohrožení člověka zvířetem.
A dodává: potenciální zákazníci si ovšem musí uvědomit, že pokud by za určitých okolností došlo k utracení klinicky zdravého zvířete, aniž by bylo možno prokázat, že bezprostředně ohrožovalo člověka, stává se držitel zvířete, který si utracení z tohoto důvodu vyžádal, přímým spoluviníkem.
Zkrátka, kdo by se chtěl jednoduše zbavit své odpovědnosti za chované zvíře s tím, že „si zajde za veterinářem“, a ten to vyřeší za něj, tak nechť s takovouto možností nepočítá.*
Josef Duben
PR KVL ČR
