M. KUBELOVÁ, P. ŠIROKÝ
Fakulta veterinární hygieny a ekologie Veterinární a farmaceutické univerzity Brno
Veterinářství 2010;60:198-202.
SOUHRN
Kubelová M., Široký P. Výskyt a šíření psí babeziózy ve střední Evropě.
Psí babezióza je závažná, klíšťaty-přenosná choroba, která může vést ke smrti pacienta. Nejčastějším původcem onemocnění ve středoevropských podmínkách je prvok Babesia canis canis, jehož vektorem je klíště Dermacentor reticulatus. V článku jsou shrnuty informace o původci, přenašeči i o současném šíření psí babeziózy ve střední Evropě. Dále je zde stručně představen projekt, jehož cílem je odhalit faktory vnějšího prostředí, ovlivňující rozšíření psí babeziózy.
SUMMARY
M. Kubelová, P. Široký Occurrence and spreading of canine babesiosis in Central Europe. Veterinářství 2010;60:
Canine babesiosis is a serious tick-transmitted disease, which may cause fatal infection of dogs. Babesia canis canis, transmitted by Dermacentor reticulatus tick, is the most frequent etiological agent of the disease prevalent in Central Europe. This article summarizes information about causative agent, its tick vector and about spreading of canine babesiosis in Central Europe. Shortly presented project is aimed to characterize environmental conditions affecting canine babesiosis distribution.
Psí babezióza
Psí babezióza, jejímž původcem jsou intraerytrocytární protozoa rodu Babesia, patří k celosvětově rozšířeným onemocněním, splňujícím některé charakteristiky skupiny EID (emerging infectious diseases), neboli „náhle se objevujících infekčních onemocnění“. Nemoci skupiny EID se vyznačují tím, že mají vzrůstající incidenci, expandují do nových areálů výskytu, případně jsou způsobeny nedávno popsanými nebo modifikovanými patogeny, které změnily hostitelskou specifitu.1 Jedná se o jedno z nejzávažnějších klíšťaty-přenosných onemocnění psů, které při absenci terapie může vést až ke smrti pacienta. V klinických projevech dominuje obraz akutní hemolytické anemie, která se rozvíjí jeden až tři týdny po infekci a bývá doprovázena neutropénií, trombocytopénií a hyperfibrinogenémií.2 Po protilátkami zprostředkované cytotoxické destrukci erytrocytů následuje intravaskulární i extravaskulární hemolýza, rychle se rozvíjející normocytární anémie, hemoglobinúrie a ikterus.3,4 Při těžkém průběhu onemocnění, provázeném masivní parazitémií, dochází k rozvoji akutního renálního selhání, které bývá nejčastější příčinou exitu pacienta. Klinické příznaky, diagnostiku i terapii shrnuje Svobodová a Svobodová (Veterinářství 54/2004).5
Původce
Původci psí babeziózy jsou prvoci z kmene výtrusovců (Apicomplexa) a to jak zástupce tzv. malých babézií – Babesia gibsoni (velikost intraerytrocytárního stádia 1,5 – 2,5 µm), tak zástupce velkých babézií -B. canis (velikost 3 – 5 µm). Byly však popsány i případy, kdy onemocnění u psa vyvolal koňský patogen-Theileria equi, dříve řazený do rodu Babesia.6,10 Vedle B. gibsoni mohou způsobit onemocnění i některé další malé babézie, jako B. conradae 7 nebo nedávno popsaná T. annae, prvok původně označovaný jako babezie podobná B. microti.8 Je třeba podotknout, že malé babézie vyvolávají onemocnění u psů v Evropě jen velmi zřídka.9 Nejblíže naší republice byl jejich výskyt zaznamenán u psů v Maďarsku a v Chorvatsku.10,11 Druh B. canis je možné rozdělit do tří poddruhů, lišících se geografickým rozšířením, antigenními vlastnostmi a zejména specifitou vektora – jedná se o B. canis canis, B. canis vogeli a B. canis rossi.12 Ve středoevropských podmínkách se na vzniku psí babeziózy podílí především B. canis canis, jejímž definitivním hostitelem je piják lužní (Dermacentor reticulatus). Poddruh B. canis vogeli, jehož vektorem je dnes téměř kosmopolitně rozšířené klíště Rhipicephalus sanguineus, je hojně rozšířený ve středomořské oblasti. Nejblíže bylo onemocnění způsobené B. canis vogeli zachyceno ve Slovinsku9 a v Chorvatsku.11 Nejzávažnější formu psí babeziózy způsobuje B. canis rossi, kterou přenáší klíšťata rodu Haemaphysalis. V Evropě se tohoto obvykle letálního onemocnění obávat nemusíme, hlášeno je pouze z oblastí jižní Afriky.13 Není bez zajímavosti, že B. canis může údajně vyvolat infekci i u člověka.14
Úloha vektora v cyklu Babesia sp.
Klíště slouží ve vývojovém cyklu babézií nejen jako vektor, ale také jako jejich definitivní hostitel. Z infikovaných erytrocytů se v tělní dutině klíštěte uvolní pohyblivé trofozoity, které migrují do střeva. Ve střevních buňkách klíštěte dozrávají v samčí mikrogamonty a samičí makrogamonty. Pohlavní stádia splynou v pohyblivou zygotu, která se mnohonásobně dělí. Poté infikuje vnitřní orgány klíštěte, včetně vaječníků a dochází k transovariálnímu přenosu babezií na další generace klíšťat. V jejich slinných žlázách probíhá sporogonie. Při sání klíštěte se do krevního oběhu obratlovce dostávají i sporozoity babezií, které přímo pronikají do erytrocytů, kde se nepohlavně dělí. Vznikají dvojice nebo čtveřice dceřiných buněk kulatého, ovoidního nebo hruštičkovitého tvaru, které při silné parazitémii po nabarvení identifikujeme v krevním nátěru (obr. 1). Tato stádia způsobí destrukci erytrocytů a poté napadají další červené krvinky. Sáním na infikovaném obratlovci se nakazí další klíště.15,16 Nezanedbatelnou roli v epizootologii babeziózy má transovariální i transstadiální přenos infekce. Mezigeneračně může dojít ke zvýšení prevalence infekce v přírodním ohnisku, zvláště když uvážíme, že průměrný počet vajíček u klíšťat čeledi Ixodidae se pohybuje řádově v tisících.
obr. 1
Vektor B. canis canis – Dermacentor reticulatus (piják lužní)
Tento druh klíštěte (obr. 2, 3) má typicky trojhostitelský vývojový cyklus. Larvy a nymfy sají hlavně na hlodavcích, hostitelem dospělců mohou být různé druhy savců – spárkatá zvěř, divočáci, psovité šelmy. Vyhladovělý Dermacentor však nepohrdne ani člověkem, což dokládají i naše zkušenosti z terénních sběrů. Vývojový cyklus klíštěte trvá jeden až dva roky – larvy a nymfy lze pozorovat v letních měsících (červen až srpen) buď na hostiteli, nebo na vegetaci. Aktivita dospělců kulminuje do dvou vrcholů – první je na jaře od počátku března do půlky května, druhý pak na podzim od září do listopadu. Dospělci i nymfy jsou v závislosti na teplotě a množství sněhu schopni ve středoevropských podmínkách aktivovat i během zimy.17-19 D. reticulatus obývá hlavně lužní biotopy, podmáčené listnaté lesy, louky, najdeme jej v blízkosti slepých ramen řek, ale i uprostřed zemědělsky využívané krajiny - na okrajích remízků.20 Jeho výskyt je na lokalitách nepravidelný a ostrůvkovitý. Společně s D. reticulatus nacházíme syntopicky i klíště obecné (Ixodes ricinus) a klíště lužního (Haemaphysalis concinna). Piják lužní se vyskytuje na rozsáhlém území od Francie a jihozápadní Anglie až po Střední Asii, na Skandinávský poloostrov, ani do středomoří (s výjimkou jižní Francie) jeho areál výskytu již nezasahuje.21 Na území České republiky se s D. reticulatus můžeme setkat především v povodí řek Moravy a Dyje na Břeclavsku a Hodonínsku. Piják lužní je ve střední Evropě druhým nejvýznamnějším vektorem klíšťaty-přenosných chorob, mezi něž beze sporu patří tularémie,22 ricketsiózy ze skupiny purpurových horeček,23 Q horečka24 nebo právě psí babezióza.
obr. 2, 3
Expanze v Evropě (?)
Dynamika šíření psí babeziózy v Evropě, která v poslední dekádě zaznamenala výrazných změn, bývá často dávána do souvislosti s markantně se rozšiřujícím areálem výskytu jejího vektora. Zatímco v 50. letech minulého století byl D. reticulatus v Maďarsku zaznamenán jen na dvou lokalitách, dnes je toto klíště po druhu Ixodes ricinus druhým nejpočetnějším v zemi. Incidence psí babeziózy z několika sporadických případů od poloviny 70. let vzrostla natolik, že se stala pro maďarské veterináře aktuálním problémem k řešení.25 V Rakousku se setkáváme s relativním nedostatkem údajů o rozšíření vektora B. canis, které byly doplněny až v devadesátých letech minulého století.22 První klinické případy autochtonní psí babeziózy jsou dokumentovány od roku 1998.26 V Německu se za posledních 20 let D. reticulatus posunul z jižního Bavorska severně nad Berlín, do oblasti severozápadního Braniborska.19 První případy babeziózy u psů, kteří neopustili hranice Německa, byly popsány v Mnichově v roce 2000.27 Dnes jsou naši západní sousedé považováni za zemi s endemickým výskytem tohoto parazitárního onemocnění.19 Obdobný vývoj rozšiřování areálu výskytu D. reticulatus, doprovázený vzrůstající incidencí klinických případů babeziózy u psů můžeme sledovat ve Švýcarsku28,29 i v Polsku.30,31 Ve Slovinsku byly první popsané autochtonní případy babeziózy vyvolány vedle B. canis canis i poddruhem B. canis vogeli, což umožňuje výskyt klíštěte R. sanguineus ve středomořské oblasti.9
Babezióza za dveřmi
Samostatnou kapitolou je postup psí babeziózy územím sousedního Slovenska. První klinické případy začali východoslovenští veterináři zaznamenávat v okolí Michalovců od roku 1997. Dnes je onemocnění v tomto regionu již běžnou sezónní záležitostí. První popsaný případ klinické babeziózy je z května 2000, kdy onemocněl Sibiřský husky v obci Biel u Čierne nad Tisou. Po půl roce se objevily další případy přímo v Čierne nad Tisou.32 V roce 2002 následovalo potvrzení přírodního ohniska B. canis v klíšťatech D. reticulatus, získaných z okolí Čunova na jihozápadním Slovensku.33,34 V současné době nejsou klinické případy psí babeziózy zvláštností v Bratislavě a zatím nejblíže česko-slovenské hranici se babezióza u psů vyskytuje v okolí Malacek. Veterinární lékaři působící podél slovensko-maďarské hranice většinou uvádějí, že se běžně v praxi se psí babeziózou setkávají. Z nedávno publikované studie, která se zabývá distribucí vektora D. reticulatus na území Slovenska, vyplývá, že se areál výskytu tohoto klíštěte za posledních 30 let posunul o 200(!)km na sever a o 300 metrů nadmořské výšky.35
Proč se šíří?
Nárůst počtu klinických případů psí babeziózy je obvykle dáván do souvislosti s rozšiřujícím se areálem výskytu pijáka lužního. Otázkou zůstává, čím je tato expanze klíšťat umožněna. Zdaleka se nejedná pouze o druh D. reticulatus, obdobné tendence jsou popisovány například i u našeho nejrozšířenějšího druhu I. ricinus.36 Mezi jinými zde roli mohou hrát i klimatické změny. Tyto jsou podloženy faktem, že se průměrná teplota v České republice za posledních 100 let (dle údajů Českého hydrometeorologického ústavu) zvýšila o 1,1 – 1,3 0C.37 Obdobné údaje uvádějí i další středoevropské státy.17,35 Jako limitující faktor pro vývoj D. reticulatus bývá uváděna teplota zemského povrchu v době, kdy se objevují na poškození citlivá preimaginární stádia, tedy od jara do podzimu.19 Vyšší míra přežívání těchto stádií může vést k nárůstu počtu dospělců. Dalším faktorem může být i změna způsobu hospodaření po roce 1989, kdy došlo ke zmenšení plochy intenzivně využívané zemědělské půdy a výraznému omezení dříve plošného používání pesticidů. Vznikly takto plochy neobhospodařované zemědělské půdy, ideální pro ukončení vývojového cyklu klíšťat. K podobné situaci došlo i v dalších post-komunistických zemích – například v Polsku,31 bývalém NDR,19 na Slovensku.35 Také změna intenzity cestovního ruchu, vyšší hustota volně žijících zvířat – zejména hlodavců, mohou ovlivnit šíření onemocnění i zvýšení početnosti vektora B. canis.
Projekt
S ohledem k šíření psí babeziózy v okolních státech a vzhledem k přítomnosti vektora na našem území, je přinejmenším zvláštní, že je Česká republika dosud prostá této nákazy. Práce, které uvádějí klinické případy onemocnění popisují pouze importované infekce B. canis.5,38 Mezi hlavní cíle našeho projektu, podporovaného Grantovou agenturou České republiky (GAČR 524/09/0715), patří charakteristika faktorů vnějšího prostředí, limitujících výskyt B. canis. Na základě anamnestických údajů získaných od veterinárních praktiků a pomocí sběru klíšťat a následné diagnostiky B. canis, chceme vytyčit současnou hranici rozšíření v oblasti západního Slovenska a slovensko-českého pohraničí. S užitím získaných dat (ekologických, klimatických, hypsometrických, atd.) chceme vytvořit model, který definuje parametry prostředí, ovlivňující výskyt, respektive šíření B. canis. S pomocí tohoto modelu bude možné predikovat do budoucna nejohroženější oblasti z hlediska potenciálního šíření B. canis. Od širší veterinární obce uvítáme jakékoliv informace týkající se daného problému. Více o projektu na www.babesia.cz.
Literatura:
1. Daszak, P., Cunningham, A. A. Emerging infectious diseases, a key role for conservation medicine. In: Aquirre, A. A., Ostfeld, R. S., Tabor, G. M., House, C., Pearl, M. C. (eds): Conservation Medicine, Ecological Health in Practise, Oxford University Press; New York, 2002:40-61.
2. Furlanello, T., Fiorio, F., Caldin, M., Lubas, G., Solano-Gallego, L. Clinicopathological findings in naturally occurring cases of babesiosis caused by large form Babesia from dogs of northeastern Italy. Vet Parasitol 2005;134:77-85.
3. Matijatko, V., Mrljak, V., Kiš, I., Kučer, N., Foršek, J., Živičnjak, T., Romić, Ž., Šimec, Z., Ceron J. J. Evidence of an acute phase response in dogs naturely infected with Babesia canis. Vet Parasitol 2007;144:242-250.
4. Zygner, W., Gójska, O., Rapacka, G., Jaros, D., Wędrychowicz, H. Hematological changes during the course of canine babesiosis caused by large Babesia in domestic dogs in Warsaw (Poland). Vet Parasitol 2007;145:146-151
5. Svobodová, Z., Svobodová, V. Babesióza psů v České republice. Veterinářství 2004;54:76-79.
6. Criado-Fornelio, A., Martinez-Marcos, A., Buling-Saraña, A., Barba-Carretero, J. C. Molecular studies on Babesia, Theileria and Hepatozoon in southern Europe Part I. Epizootological aspects. Vet Parasitol 2003;113:189-201.
7. Kjemtrup, A. M., Wainwright, K., Miller, M., Carreno, R. A. Babesia conradae sp. Nov., a small canine Babesia identified in California. Vet Parasitol 2006;138:103-111.
8. Zahler, M., Rinder, H., Schein, E., Gothe, R. Detection of a new pathogenic Babesia microti-like species in dogs. Vet Parasitol 2000;89:241-248.
9. Duh, D., Tozon, N., Petrovec, M., Strašek, K., Avšič-Županc, T. Canine babesiosis in Slovenia: Molecular evidence of Babesia canis canis and Babesia canis vogeli. Vet Res 2004;35:363-368.
10. Farkas, R., Földvári, G., Fenyves, B., Kótai, I., Szilágyi, A., Hegedüs, Gy. T. First detection of small babesiae in two dogs in Hungary. Vet Rec 2004;154:176-178.
11. Beck, R., Vojta, L., Mrljak, V., Marinculić, A., Beck, A., Živičnjak, T., Cacciò, S. M. Diversity of Babesia and Theileria species in symptomatic and asymptomatic dogs in Croatia. Int J Parasitol 2009;39:843-848.
12. Cacciò, S. M., Antunovic, B., Moretti, A., Mangili, V., Marinculic, A., Baric, R. R., Slemenda, S. B., Pieniazek, N. J. Molecular characterisation of Babesia canis canis and Babesia canis vogeli from naturally infected European dogs. Vet Parasitol 2002;106:285-292.
13.Zahler, M., Schein, E., Rinder, H., Gothe, R. Characteristic genotypes discriminate between Babesia canis isolates of differing vector specifity and pathogenicity to dogs. Parasitol Res 1998;84:544-548.
14. Marsaudon, E., Camenen, J., Testou, D., Bourrée, P., Samson, P., Luneau, F. Une babésiose humaine a Babesia canis, responsible d'une anurie de 40 jours. Ann Med Int 1995;146:451-452.
15. Uilenberg, G. Babesia-A historical overview. Vet Parasitol 2006;138:3-10.
16. Gelfand, J. A., Callahan, M. V. Babesiosis: an update on epidemiology and treatment. Curr Infect Dis Rep 2003;5:53-58.
17. Hornok, S., Farkas, R. Influence of biotope on the distribution and peak activity of questing ixodid ticks in Hungary. Med Vet Entomol 2009;23:41–46.
18. Földvári, G., Farkas, R. Ixodid tick species attaching to dogs in Hungary, Vet Parasitol 2005;20:129:125-31.
19. Dautel, H., Dippel, C., Oehme, R., Hartelt, K., Schettler, E. Evidence for an increased geographical distribution of Dermacentor reticulatus in Germany and detection of Rickettsia sp. RpA4. Int J Med Microbiol 2006;296(S1):149–156.
20. Nosek, J., The ecology and public health importace of Dermacentor marginatus and D. reticulatus ticks in Central Europe. Folia Parasitol 1972;19:93-102
21. Estrada-Peña, A., Bouattour, A., Camicas, J.- L., Walker, A. R. Ticks of Domestic Animals in the Mediterranean Region. A Guide to Identification of Species. University of Zaragoza; Atalanta, 2004:53.
22. Hubálek, Z., Sixl, W., Halouzka, J., Mikulášková, M. Prevalence of Francisella tularensis in Dermacentor reticulatus ticks collected in adjacent areas of the Czech and Austrian Republics. Central Europ J Public Health 1997;5:199-201.
23. Stańczak, J. Detection of spotted fever group (SFG) rickettsiae in Dermacentor reticulatus (Acari: Ixodidae) in Poland. Int J Med Microbiol 2006;296(S1):144–148.
24. Špitalská, E., Kocianová, E. Detection of Coxiella burnetii in Ticks Collected in Slovakia and Hungary. Europ J Epidemiol 2003;18:263-266.
25. Sréter, T., Széll, Z., Varga, I. Spatial distribution of Dermacentor reticulatus and Ixodes ricinus in Hungary: evidence for change? Vet Parasitol 2005;128:347-351.
26. Schwendenwein, I. Hundebabesiose in Östereich – Übersichtsreferät zu Klinik, Diagnostik und Therapie an Hand von 4 Fallen. Wien Tierärztl Monatsschr 1998;76:161-164.
27. Zahler, M., Steffenz, T. H., Litz, S., Hähnel, W.- Ch., Rinder, H., Gothe, R. Babesia canis und Dermacentor reticulatus in München, ein neuer Naturherd in Deutschland. Tierärztl Prax 2000;28:116–120.
28. Pfister, K., Schwalbach, B., Chuit, P. A., Liz, J., Aeschlimann, A. Präliminäre Untersuchungen zur endemischen Ausbreitung von Babesia canis und der Zecke Dermacentor reticulatus in der Schweiz. Mitt Österr Ges Tropenmed Parasitol 1993;15:1-6.
29. Sager, H., Casati, S., Hartmeier, G., Sommer, B. Autochthonous cases of canine babesiosis in the canton Solothurn. Schweiz Arch Tierheilkd 2005;147:259-265.
30. Zygner, W., Wedrychowicz, H. Occurrence of hard ticks in dogs from Warsaw area. Annals Agri Environ Med 2006;13:355-359.
31. Welc-Faleciak, R., Rodo, A., Siński, E., Bajer, A. Babesia canis and other tick-borne infections in dogs in Central Poland. Vet Parasitol 2009;166:191-198.
32. Chandoga, P., Goldová, M., Baranová, D., Kozák, M. First cases of canine babesiosis in the Slovak Republic. Vet Rec 2002;19:82-84.
33. Duh, D., Slovák, M., Saksida, A, Strašek, K., Petrovec, M., Avšič-Županc, T. Molecular detection of Babesia canis in Dermacentor reticulatus ticks collected in Slovakia. Biologia 2006;61:231-233.
34. www.QUARK-E.sk
35. Bullová, E., Lukáň, M., Stanko, M., Peťko, B. Spatial distribution of Dermacentor reticulatus tick in Slovakia in the beginning of the 21st century. Vet Parasitol 2009;165:357-360.
36. Daniel, M., Danielová, V., Kříž, B., Jirsa, A., Nožička, J. Shift of the tick Ixodes ricinus and tick-borne encephalitis to higher altitudes in central Europe. Europ J Clinic Microbiol Infect Dis 2003;22:327-328.
37. www.chmi.cz
38. Kučera, J. Babezióza u psa. Popis importovaného případu a literární přehled. Veterinářství 1992;42(10):371-373.
Adresa autora:
MVDr. Michaela Kubelová
Ústav biologie a chorob volně žijících zvířat
FVHE VFU
Palackého 1-3
612 42 Brno
