H. ŽERTOVÁ,1 V. ŽERT2
1Etologická poradna Fillova 14, Brno
2Gymnázium Vídeňská 47, Brno
Veterinářství 2008;58:479-483.
SOUHRN
Žertová H., Žert V. Zajímavé aspekty dominantní agrese psů vůči členům rodiny.
Agrese psů vůči členům rodiny je druhým nejčastějším důvodem vyhledání odborné pomoci v naší poradně (na prvním místě je separační úzkost), ale vzhledem k možným následkům ji považujeme za nejzávažnější poruchu chování psů. Cílem naší práce bylo vybrat z chorobopisů pacientů z období posledních tří let (2005–2007) psy, jejichž majitelé kontaktovali naši poradnu z důvodu agrese psa vůči členům rodiny, pokusit se definovat rizikové faktory a pravděpodobné příčiny tohoto jevu a zformulovat základní zásady prevence. Hlavními rizikovými faktory se ukázaly být především samčí pohlaví, plemenná příslušnost a nedostatečná výchova a výcvik psa. Pravděpodobnou příčinou častého výskytu tohoto problému je, že lidé neznají a nerespektují přirozené chování psů a nepřihlížejí k zásadám života v psí smečce, to znamená že se nechovají jako vysoko postavení jedinci. Přistupují ke psům většinou jako ke kamarádům nebo k dětem, nesprávně s nimi komunikují, nejsou ve svém jednání ke psům důslední, poskytují jim privilegia, která patří ve smečce pouze vysoko postaveným jedincům, nevěnují se řádné výchově psů a nemají na ně dostatek času. Za důležitá preventivní opatření považujeme správný výběr štěněte a důsledné dodržování jednoduchých zásad výchovy.
SUMMARY
Žertová H., Žert V. Interesting aspects of dominant dogs aggression against family members.
Dogs aggression against all family members is the second most frequent reason for professional help seeking in our animal´s clinic (the first place fills separation anxiety) but owing to possible consequences ranks to the most severe impairment of dog´s behaviour. The aim of our work was to choose dogs from case records during the years 2005 – 2007, which had aggression history against family members, set a definition of risk factors and possible causes of this problem as well as formulate the basic principles of prevention. The main risk factors presented especially male gender, breed predisposition, inadequate eduacation and dog training. Probable cause of frequent occurrence of this problem is ignorance and irrespective behaviour of the owners against natural temper of dogs, including life principles in kennels, it means that people do not behave as a highly distinguished. People usually come up to dogs as to friends or children and non-properly communicate without consequentiality, people gives the dogs privilege that have only distinguished individuals in kennels, they do not devote to proper education and have not enough time for dogs. Important preventive measurements involve proper choose of a pup and observance of simple education principles.
Úvod
Od doby, kdy psi začali žít spolu s lidmi (zhruba před 14 000 lety), hledali lidé způsoby, jak s nimi komunikovat a jak je ovládat. Psi se stali postupem času užitečnými pomocníky pro mnohá odvětví lidské činnosti od lovu kořisti přes hlídání majetku či stád a boj s nepřáteli až po velmi specifické úkony, například jemné pachové práce nebo asistenci tělesně postiženým. Takto široké využití bylo možné především díky cílenému šlechtění psů zaměřenému na upevnění přirozených vloh pro určité úkony. To vedlo ke vzniku řady vzhledově i povahově rozdílných psích plemen a v rámci plemen i k liniím se zvláštními pracovními dispozicemi.1 Takovéto psy si většinou pořizovali/pořizují lidé, kteří v daném oboru pracovali/pracují a psa využívali/využívají jako pracovní nástroj, popřípadě partnera pro kynologické sportovní disciplíny. Dnes však velká většina psů plní především roli společníka. A nejsou to vždy psi patřící mezi tzv. společenská plemena, ale často právě psi vyšlechtění k celodenní tvrdé práci.
Zatímco dříve (a v některých částech světa dodnes) si potěšení z přítomnosti psích společníků mohli dopřát zpravidla jen zámožní lidé s vysokým postavením, nyní si v ekonomicky vyspělých zemích může dovolit vlastnit psa téměř každý. V České republice žije podle hrubého odhadu 1,4 milionu psů,2 znamená to tedy, že psa má u nás přibližně každá třetí rodina. Pes jako společník má velký význam zvláště pro děti. Učí je zodpovědnosti, soucitu, empatii, správné komunikaci a umění vycházet s ostatními.3 Druhou velkou skupinou lidí, kteří si pořizují psa jako společníka, jsou osamělí starší lidé. Pro ty je pes pojítkem s okolním světem, udržuje je v dobré duševní i fyzické kondici a dává jim pocit užitečnosti. Někdy si psa jako společníka pořizují mladé páry, které ještě nechtějí mít děti, ale chtějí si vyzkoušet, zda mají dost trpělivosti a odpovědnosti se o někoho společně postarat. Pes také často dělá společnost lidem žijícím samostatně a s vysokým pracovním nasazením.1
Psi se přestěhovali s lidmi z venkova do městského bytu, do ložnice nebo dokonce do postele a majitelé jim dopřávají nebývalý luxus – pořizují jim speciální stravu přizpůsobenou plemeni, věkové kategorii i případnému sportovnímu zatížení a zdravotnímu stavu, dbají o jejich čistotu, zdraví a pohodlí a nevyžadují od nich za to téměř nic. Mnoho lidí je přesvědčeno, že když dopřejí svému psu bezstarostný a jednoduchý život mezi postelí a plnou miskou, bude jim oplácet láskou, přízní a vzorným chováním. Ale takovýto způsob života není pro psy přirozený a řada lidí pak zažívá zklamání ze svého soužití se psem.4-6
Cílem naší práce bylo vybrat z chorobopisů pacientů Etologické poradny v Brně v letech 2005–2007 záznamy psů, u kterých byla diagnostikována dominantní agrese, vytipovat v nich údaje významné pro rozvoj této poruchy chování, pokusit se stanovit rizikové faktory a na jejich základě definovat základní pravidla prevence.
Charakteristika problému
Agrese psa zaměřená proti majiteli a jeho rodině, která se obecně nazývá dominantní agrese, je chování, které souvisí s přirozeným společenským způsobem života psů ve smečce, a které někteří psi projevují i v rámci lidské rodiny. Jde o součást normálního repertoáru chování psů. Míru uplatnění této agrese ovlivňuje prostředí, učení a genetické dispozice každého jedince.
V psí smečce vládne přísné hierarchické uspořádání, které určuje přístup k veškerým příjemnostem života – k potravě, k místu na odpočinek, k sexuálnímu partnerovi atd. Čím vyšší postavení jedinec získá, tím více má požitků. Proto psi využijí každou příležitost k vylepšení svého hierarchického postavení. Dalším důležitým předpokladem správné funkce psí smečky je dobrá vzájemná komunikace. V každém okamžiku by měli všichni vědět, na čem jsou a co se od nich žádá. Nedůslednost nebo nejasná komunikace vede k nedorozumění a k nejistotě. Od nejistoty pak není daleko ke strachu a k agresi.
V soužití lidí a psů musí být beze všech pochybností nejvýše postaveným jedincem člověk a musí o tom psa zcela jasně a neustále informovat. Vysoké postavení však nespočívá v tělesné převaze a tedy ani v demonstraci síly pomocí fyzických trestů nebo podrobovacích chvatů. Dobrý vůdce smečky přesvědčí ostatní o svých kvalitách tím, že je rozhodný, vypočitatelný a důsledný, to znamená, že v určitých situacích se chová vždy stejně. Pro malé štěně je vysoko postaveným členem smečky bez jakékoli pochybnosti člověk, protože má stále neomezený přístup ke všemu, co pes k životu potřebuje. Ale lidé tento vzorec obvykle brzy poruší. Pes bez jakéhokoli přičinění dostane všechno, co potřebuje a co je mu příjemné – potravu, pohodlné místo, pozornost, hračky, pamlsky, procházky. To mu dává pocit, že je vysoko postavený. Začne tedy zkoušet uplatňovat vzorce chování spojené s vysokým hierarchickým postavením a majitel často dlouho nevnímá, že dochází k výměně pozic. Někteří psi začínají s nátlakovým chováním už jako štěňata. Nechtějí spát jinde než v posteli, loudí o jídlo, vynucují si pozornost skákáním, brání se jakékoli manipulaci (česání, zvedání, chůzi na vodítku), nereagují na přivolání. Nátlakové nebo dokonce agresivní chování malého štěněte většina majitelů toleruje tak dlouho, až se stane samozřejmostí, a u dospívajících a dospělých psů už je nebezpečné. Vzniká obvykle v situacích, kdy lidé chtějí psa připravit o nějaký požitek – o kost, o hračku, o pozornost sociálního partnera, vyhnat jej z oblíbeného místa – nebo se k takovémuto požitku jen přiblíží. Častá je také v případě mazlení, umývání tlapek, připevňování obojku, míjení se v těsném prostoru nebo při kárání či při pokusu o fyzické potrestání psa nebo o jeho podrobení nadřazenými gesty (položení na záda, přitlačení k zemi, uchopení za zátylek).7,8
Dominantně agresivní pes obvykle již zdálky hrozí tak, že se k němu všichni bojí přiblížit – zaujme strnulý postoj, naježí srst, fixuje na protivníka upřený pohled s široce roztaženými zornicemi, stáhne pysky, ukáže zuby, vrčí nebo krátce vyštěkává s náznakem chňapání. Někdy však majitelé uvádějí, že je pes pokousal bez jakéhokoli varování. Kousnutí bývají většinou velmi vážná. Po útoku vykazuje pes obvykle smířlivá gesta, popřípadě strach. Toto chování pes vykazuje především vůči členům rodiny, kteří se chovají jako nízko postavení jedinci, to znamená, že věnují psovi mnoho pozornosti, vyhoví každému jeho přání, chovají jej, mazlí se s ním, spí s ním v posteli, často jej krmí i ze svého talíře nebo z ruky. Bývají to většinou ženy, děti nebo staří lidé. Někdy pes zaměří svou agresi proti členům rodiny, kteří se doma vyskytují jen sporadicky (odrostlé děti, muž pracující přes týden mimo domov), a to v situacích, kdy na sebe tito lidé poutají pozornost osoby, ke které má pes silnou sociální vazbu. Agresivní chování psa pak bývá častou příčinou jeho utracení nebo odložení do útulku.4-9
Materiál a metodika
a) Výběr pacientů
V kartotéce Etologické poradny byly z chorobopisů pacientů z celé České republiky, kteří zde byli ošetřeni v průběhu let 2005 – 2007, vybráni psi předvedení s dominantní agresí, byl stanoven jejich počet a určen procentuální podíl těchto pacientů z celkově vyšetřených.
b) Stanovení zkoumaných kritérií
Podle dotazníků vyplněných s klienty při prvním vyšetření jsme vybrali kritéria, která jsme považovali za důležitá v souvislosti s poruchou.
PES: U psů to byl jejich věk, pohlaví a plemenná příslušnost. Zaznamenávali jsme také způsob chovu psa, to znamená zda žije s majitelem v bytě nebo v domě, a nebo trvale na dvoře či v kotci. Také nás zajímala úroveň výchovy a výcviku, aby bylo možné posoudit, zda je od psů očekáváno plnění nějakých úkolů.
MAJITEL: V případě majitele jsme zjišťovali, zda osobou, která se nejvíce věnuje psovi, je muž nebo žena. Druhým sledovaným kritériem byla přibližná doba, po kterou se majitelé plně věnují denně psovi (výchova, výcvik, hry). Za důležité jsme považovali i to, zda problémový pes je prvním psem majitele, nebo zda již dříve nějakého psa vlastnil.
PORUCHA: Při zkoumání okolností vzniku poruchy jsme se zaměřili na věk psa, ve kterém se porucha poprvé vyskytla, na frekvenci výskytu poruchy a na způsob, jakým se majitelé snažili problém řešit.
c) Vyhodnocení získaných údajů
Získané údaje jsme zpracovali do tabulek 1 – 12 a výsledky jsme porovnali se sděleními jiných autorů. Na základě průkazných výsledků jsme vybrali nejvýznamnější rizikové faktory dominantní agrese. V závěru jsme je shrnuli a zformulovali několik obecných preventivních doporučení.
Výsledky
V letech 2005-2007 bylo v Etologické poradně v Brně vyšetřeno celkem 412 psů z celé ČR, z toho 99 (24,03 %) s dominantní agresí.
Ve všech sledovaných letech výrazně převažovali mladí psi do tří let věku. Pokud jde o pohlaví, šlo většinou o nekastrované samce. Touto poruchou byli postiženi psi celkem 50 plemen včetně kříženců, kteří byli rozděleni na malé, střední a velké.
Nejvíce byli zastoupeni angličtí kokršpanělé (7), poté následovali jezevčíci, jorkšírští teriéři a němečtí pinčové (5), dále angličtí bulteriéři, čivavy, francouzští buldočci, malí a střední kříženci (4). Častější výskyt této poruchy byl zaznamenán ještě u hovawartů, německých ovčáků a zlatých retrívrů (3), ostatní plemena byla zastoupena jedním nebo dvěma pacienty. Psi byli chováni většinou v bytě (tab. 5). Šlo převážně o psy, kteří neměli žádný výcvik.
V 84 případech (84,84 %) byla osobou odpovědnou za psa žena, pouze v 15 případech (15,15 %) muž. Doba, po kterou se majitelé plně věnovali svým psům, nečinila ani jednu celou hodinu denně. V 62,62 % případů byl problémový pes prvním psem svého majitele.
Dominantní agrese se u většiny vyšetřovaných psů vyskytla již v prvním roce života (tab. 10) a pes vykazoval poruchu zpravidla jedenkrát až několikrát denně. Majitelé se nejčastěji snažili řešit problém fyzickými tresty. Jen velmi malá část z nich hledala pomoc u profesionálního cvičitele nebo u veterináře.
Diskuse
Dominantní agrese byla diagnostikována u 99 (24,03 %) psů ze 412 vyšetřených pro poruchu chování. Společně se separační úzkostí, která je nejčastější poruchou, se kterou se klienti na etologickou poradnu obracejí (112 psů, tj. 27,18 %), tvoří více než polovinu případů poruch chování psů prezentovaných na našem pracovišti. Odpovídá to zhruba údajům z USA a Německa, kde jsou tyto dva problémy také nejčastější.4-8, 10-11 Obě poruchy se vyskytují nejčastěji u mladých psů do tří let věku (tab. 2). V tomto ukazateli se naše zkušenosti shodují se zahraničními údaji.8,10 Ovšem řada majitelů (72,7 %) udává, že problém se poprvé vyskytl již ve štěněcím věku, to znamená do jednoho roku stáří psa (tab. 10). V literatuře se nejčastěji uvádí první výskyt tohoto problému ve věku 12 – 36 měsíců.8,10 Vysoký výskyt dominantní agrese ve štěněcím věku svědčí o nesprávném přístupu k výchově psů u nás a o špatné informovanosti majitelů o možnosti vzniku takovéto poruchy a o způsobech jejího řešení.
Počet psů samčího pohlaví ve sledovaném souboru zhruba odpovídá zahraničním zjištěním,4-7 v Německu uvádí Askew až 91% zastoupení samců.11 Výsledky však mohou být zkresleny tím, že samčí pohlaví je oblíbenější, a proto je zastoupeno četněji než samičí. K této domněnce však chybějí objektivní údaje. V americké literatuře je udáván mnohem větší podíl samčích kastrátů, což souvisí s tím, že tento zákrok je tam využíván častěji a spíše jako prevence nechtěného rozmnožování, než jako součást řešení problémového chování.
Široké spektrum plemen s výskytem dominantní agrese ukazuje, že jsou sice plemena, u kterých je pravděpodobnost výskytu problému vyšší, ale postiženi mohou být psi všech plemen (viz např. zlatí retrívři, tab. 4). To poněkud odporuje teorii o tom, že chování psa je předurčeno především jeho tělesnou stavbou.9 Kromě vrozených dispozic se na vzniku poruchy podílí velkou měrou také prostředí a přístup majitele.7,12 Je zajímavé, že mezi dominantně agresivními psy nejsou kromě čtyř bulteriérů, z nichž tři byli příbuzní a měli ještě další poruchy chování, a jednoho pitbula (původem z útulku) žádní příslušníci tzv. bojových plemen. Zato jsou zde vedle kokršpanělů a jezevčíků poměrně často jorkšírští teriéři, čivavy, němečtí pinčové a francouzští buldočci, u kterých se tato porucha běžně nepředpokládá. Protože američtí autoři uvádějí obecnější a poněkud odlišné spektrum plemen (španělé, teriéři, lhasa-apso, rotvajleři),7,8 je pravděpodobné, že se zde odráží momentální větší oblíbenost některých plemen v konkrétní zemi. Podle Světa psů13 jsou u nás nejčastěji chovanými plemeny německý ovčák, jezevčík, jorkšírský teriér, labradorský retrívr, zlatý retrívr, malý knírač, čivava. Naprostá většina psů ze sledovaného souboru byla chována v bytě (tab. 5), tedy v těsném kontaktu s lidmi.
Mezi osobami odpovědnými za psa výrazně převažovaly ženy (tab. 6) Je možné, že psy mystifikuje mateřský přístup majitelek a necítí z vystupování žen potřebnou autoritu, ovšem údaje mohou být zkresleny jednak tím, že ženy v rodině automaticky přebírají odpovědnost za psy podobně jako za děti a také tím, že ženy jsou častěji než muži ochotny řešit problém s odborníkem. V souboru psů s dominantní agresí převažovali jedinci, kteří neměli vůbec žádný výcvik (tab. 7). To svědčí jednak o tom, že majitelé nemají čas se výchově a výcviku svého psa věnovat, jak je zřejmé i z tabulky 8, ale také o tom, že lidé výchovu a výcvik psů podceňují. Přitom jasná demonstrace vysokého hierarchického postavení majitele za použití správných komunikačních prostředků, her a cvičení je pro prevenci i úspěšné řešení této poruchy nejdůležitější.4-7 Nedostatek času a chuti se psovi denně naplno věnovat mu vynahrazují majitelé materiálními požitky, podobně jako je tomu v případě dětí.3 Více než polovina dominantně agresivních psů byla prvním psem svého majitele (tab. 9). V zahraniční literatuře bývá nezkušenost majitele považována za jeden z nejdůležitějších aspektů a tento ukazatel bývá ještě vyšší.8,11
Je s podivem, že majitelé zpravidla problémy neřeší hned, když vzniknou (tab. 10), ale někdy až po několika letech trvání a až když se problém vyskytuje i několikrát denně (tab. 11). Nejčastějším nápravným opatřením, ke kterému se majitelé nejen agresivních psů odhodlají, je fyzické násilí (tab. 12), přestože všichni uvádění autoři4-8,10,11 se shodují v tom, že fyzické tresty problém zhoršují a vedou k dalším nedorozuměním. V dotaznících jsme zaznamenali bití novinami, vodítkem, řemenem, latí, převracení psa na záda, vytahání za kůži na krku, škrcení na stahovacím obojku, používání ostnatého nebo elektrického obojku. Žádné z těchto opatření nebylo účinné, naopak většina z nich agresi zvyšovala, přesto je majitelé používali opakovaně. To svědčí o tom, že se lidé většinou snaží vyřešit dlouhotrvající problém rychle a rázně, aniž by mu věnovali potřebný čas a trpělivost. Mnoho majitelů také kapitulovalo a problém neřešilo vůbec, nebo dělali to, co chtěl pes (nechali mu např. k užívání své křeslo, postel nebo celou místnost).
Závěr
K rizikovým faktorům sledované poruchy chování psů se podle námi zjištěných výsledků řadí především samčí pohlaví, příslušnost k určitému plemeni (kokršpanělé, jezevčíci, jorkšírští teriéři, němečtí pinčové), těsné soužití se psem v bytě, nedostatek výcviku a času věnovaného psovi, nezkušenost majitele, žena jako hlavní osoba odpovědná za psa, používání fyzických trestů. Zatímco s některými z těchto faktorů mnoho dělat nelze (psi v bytě, ženy jako majitelky), jiným se dá vyhnout nebo na ně alespoň při výběru psa brát zřetel a počítat s možností, že pes bude mít k poruše predispozici. Získané poznatky je možné shrnout do následujících stručných doporučení pro potenciální majitele psů, kteří se chtějí vyhnout diskutovanému problému: Dát přednost feně před psem; nevybírat plemena s nejčastějším výskytem dominantní agrese; odmalička se věnovat správné a důsledné výchově a výcviku psa; nepoužívat při výchově a při nápravě problémů fyzické tresty ani pomůcky, které způsobují psovi bolest; všechny problémy s chováním řešit včas s odborníkem.
Literatura:
1. Kholová, H. Historie psího rodu. Práce, Praha, 1987:326.
2. Redakční článek Magazín Dnes 2008;XV:8.
3. Bergler, R. Warum Kinder Tiere brauchen. Verlag Herder Freiburg Breisgau, 1994:186.
4. Fisher, J. Proč můj pes...? BB/art s.r.o., Praha, 2004:252.
5. Tennant, C. Zlozvyky psů. Slovart, s. r. o., Bratislava, 2003:205.
6. Dodman, N. H. Zvěrolékař a vaši miláčci. Příběhy o domácích mazlíčcích a jejich lidech. Baronet Praha, 2003:294.
7. Dodman, N. H. Wer ist hier der Boss? Vom Umgang mit eigenwilligen Hunden. Hoffmann und Campe Hamburg, 1997:334.
8. Horwitz, D. F., Neilson, J. C. Canine & Feline Behavior. Blackwell´s Five-Minute Veterinary Consult, Clinical Companion. Blackwell Publishing Ames, 2007:595.
9. Aldington, E. H. W. O psí duši. Povaha, psychologie a chování psa. DONA České Budějovice, 1999:354.
10. Schmidt, W. D. Verhaltenstherapie des Hundes. Schlutersche Hannover, 2005:176.
11. Askew, H. R. Behandlung von Verhaltensproblemen bei Hund und Katze. Ein Leitfaden fur die Tierarztliche Praxis. Parey Buchverlag Berlin, 1997:372.
12. Mikulica, V. Poznej svého psa. Základy etologie a psychologie psa. Státní zemědělské nakladatelství Praha, 1985:267.
13. Redakční článek. Žebříček plemen v ČR – počty štěňat narozených u nás v loňském roce. Svět psů , 2006;9:15.
Adresa autorky:
MVDr. Hana Žertová
Drobného 64
602 00 Brno
poruchy@chovani.info
