Dilatace a dislokace slezu u skotu

O. BEČVÁŘ, J. ILLEK, M. MATĚJÍČEK
Fakulta veterinárního lékařství Veterinární a farmaceutické univerzity Brno
Veterinářství 2001;51:515-523

SOUHRN
Bečvář O., Illek J., Matějíček M. Dilatace a dislokace slezu u skotu. Veterinářství 2001;51:515-523.
Článek se zabývá stále diskutovanějším onemocněním v chovech skotu, kterým je dislokace slezu. Je přehledně pojednáno o historii, incidenci, etiologii a patogenezi tohoto relativně nového onemocnění. Jsou zmíněny terapeutické možnosti a na příkladu 80 operovaných dojnic je detailně popsána jedna z chirurgických metod řešení dislokace slezu. Na konkrétním souboru operovaných dojnic je demonstrována vhodnost použité metody, metabolický profil operovaných dojnic a zkušenosti s nejčastějšími komplikacemi.

SUMMARY
Bečvář O, Illek J, Matějíček M. Surgical treatment of abomasal dilatation and displacement in cattle. Veterinářství 2001;51:515-523.
General data on aetiology, pathogenesis, diagnostics, and treatment of abomasal dilatation and displacement in cattle is reviewed and results of surgical treatment of 80 patients, showing signs of serious metabolic disorders, by right-side laparotomy and fixation of abomasum by omentopexis into the surgical wound are reported. The surgical procedure is described in full detail. Relapses were observed in four patients; all the affected patients were re-treated successfully. Eight animals developed serious health disorders (liver dystrophy, abomasal ulceration, sole ulcers, and other) during the post-surgical 5-month period and had to be emergency slaughtered.

Slez je u dospělého skotu orgán hruškovitého tvaru, který je umístěn na dně břišní dutiny.¹ Fundus se nachází z větší části nalevo od mediální linie. Pylorus přesahuje střední linii napravo a stoupá mezi knihu a ventrální bachorový vak. Slez je na svém začátku relativně pevně uchycen prostřednictvím svého napojení na knihu, fundus a tělo je volně fixováno pomocí velké a malé opony. Pylorus a kraniální část duodena jsou relativně pevně uchyceny, avšak s velkou možností změny polohy. Jsou známé dvě patologické změny polohy slezu. Pokud se slez přesouvá ze své polohy na levou stranu mezi stěnu břišní a bachor, mluvíme o dilataci a levostranné dislokaci. V případě přesunutí slezu na pravou stranu mezi stěnu břišní a mezenteriální desku směrem k pravé jámě hladové, mluvíme o dilataci a pravostranné dislokaci. U pravostranné dislokace dochází kromě změny polohy k jeho větší či menší torzi, a to kolem své podélné osy doprava nebo doleva až o 450°.
Rozšíření a levostranné přemístění slezu nebo pravostranné přemístění a otočení slezu bylo už v roce 1961 označeno Dirksenem jako typicky civilizační onemocnění mléčných krav. Kromě toho se dislokace slezu vyskytuje i u telat a výjimečně u býků.¹ Dislokace slezu se stává i v České Republice u vysokoužitkových dojnic zdravotním problémem se stále vzrůstající významností.² První informace o levostranné dislokaci slezu pocházejí z Anglie z roku 1950.³ V roce 1954 publikoval kolektiv autorů Moor, Riley, Westcott a Conner o výskytu dislokace slezu v USA již od roku 1948.⁴ Vysoce pravděpodobný výskyt dislokace slezu byl popsán již v 19. století (Saake 1878) který popsal tzv. chronický katar slezu u skotu.
Důvodem nárůstu incidence tohoto onemocnění je intenzifikace chovu mléčného skotu. Došlo ke změně výživy dojnic, změně plemenné skladby stád, změnil se rámec zvířat a tím bylo dosaženo obrovského zvýšení užitkovosti dojnic. Není možné opomenout i to, že se u nás v posledních letech výrazně zvýšila diagnostická erudice veterinárních lékařů působících v chovech skotu, což také přispělo k častějšímu stanovení diagnózy dislokace slezu.
Přibližně od 70. let jsou v odborné literatuře zmínky o nárůstu incidence dislokace slezu. Nottebrock a Frerking (1997) informovali o incidenci dislokace slezu v Německu, kde se pohybovala okolo 3,9 % a v některých sledovaných stájích až 5-8 %.^5,6 V Dánsku byla zjištěna incidence podle regionu 0,12-1,9 %, v Izraeli 1,7 % a v USA 2,2 %.^7-9 Výskyt levostranné dislokace je ve srovnání s pravostrannou vyšší, přibližně v poměru 10 : 1, stejně jako uvádí Coppok je levostranná dislokace častější 80-90 %.^10,11 Jen Espersen z Dánska informoval o vyšším výskytu pravostranných dislokací 92 % v poměru k levostranným.¹²
Pro chovatele znamená dojnice postižená dislokací slezu ve všech případech ztrátu produkce, eventuelně úplnou ztrátu dojnice.

Etiologie a patogeneze
Dislokace slezu je polyfaktoriální onemocnění, na jehož vzniku se podílí několik predispozičních faktorů.¹³ Hlavní příčinou a patogenetickým mechanismem levostranné a pravostranné dislokace slezu je hypo- nebo atonie stěny slezu, následná distenze plynem a tekutinou.^1,14,15 Pro vznik levostranné dislokace je důležitá i ta skutečnost, že otvor omaso-abomasikum není na vrcholu fundální části, ale do slezu ústí ze strany, a tak plyn přicházející do slezu s potravou nemůže unikat zpět do knihy a hromadí se proto ve výduti slezu. Tato plynová bublina je výchozím bodem pro vznik dislokace slezu, kdy se fundus slezu dostává pod čepec na levou stranu a stoupá nahoru mezi bachor a levou stěnu břišní. Avšak pokusy vyvolat dislokaci napouštěním plynu do slezu nebyly bez současné atonie slezu úspěšné. Nejdůležitějším patogenetickým předpokladem je zmnožení plynu ve slezu, spolu s jeho dilatací. Tato dilatace je kromě jiného umožněna i tím, že stěna fundu obsahuje jen málo muskulatury a hodně volné pojivové tkáně s malou pohybovou aktivitou.
Způsob vzniku atonie a dilatace nejsou dosud zcela známé. Stejně tak zůstává neobjasněná otázka, do jaké míry je pro vznik dislokace důležitý přísun nadměrného množství plynu z předžaludků.
Podrobně jsou studovány faktory, které se podílejí na vzniku stavu atonie stěny slezu, potažmo vzniku dislokace. Jsou to především faktory výživy a metabolismu,^1,14,16-19 faktory užitkovosti,^1,18 faktor věku dojnic,^1,20 hormonální faktory,^15,21 sezónní faktory a mechanické vlivy.^12,15,22 Z těchto vyjmenovaných faktorů se za 40 let prováděného výzkumu, jako nejdůležitější faktor podmiňující vznik dislokace slezu, jeví vliv výživy a poruch metabolismu. K dosažení vysoké mléčné produkce bylo dojnicím zásadně změněno složení krmné dávky. Byl významně zvýšen podíl jadrných krmiv na úkor strukturovaného objemného krmiva. Velké množství jádra (10 až 12 kg/kus/den), které zvyšuje produkci plynu a volných těkavých mastných kyselin v předžaludcích, kukuřičná siláž místo sena, která snížila podíl hrubé vlákniny, současná eliminace pastvy dojnic a minerální disbalance, působí negativně na motilitu trávicího traktu.

Klinické příznaky a diagnostika
Klinické stanovení diagnózy nečiní zvláště velké problémy. Zakládá se především na anamnestických údajích a na auskultačním vyšetření dutiny břišní.²³
Prvním příznakem doprovázejícím obě formy dislokace je střídavý apetit nebo jeho absolutní ztráta. Narušení bachorové motoriky a pozvolná nebo náhlá ztráta mléčné produkce. Nejčastěji jsou postiženy dojnice na začátku laktace (první až šestý týden laktace). S rozvojem inapetence se mění množství a charakter trusu. Při rektálním vyšetření se kromě málo naplněného bachoru zjišťuje menší množství pastovitého, tmavěji zabarveného trusu, který se střídá s charakteristicky kysele zapáchajícím vodnatým průjmem. Přímé vypalpování dislokovaného slezu při rektáním vyšetření většinou není možné. Tělesná teplota je normální nebo subnormální. Podle závažnosti, zvláště pak při pravostranné dislokaci s výraznou torzí, se rozvíjí různý stupeň dehydratace. Velice často je přítomna tachykardie.
Dochází k narušení celkového zdravotního stavu, dojnice se stává apatická. V případech pravostranné dislokace s torzí se rozvíjí kolikové příznaky a může dojít k náhlému úhynu. Dojnice s DS, u které nedojde ke spontánnímu návratu dislokovaného slezu a k obnovení funkce nebo není proveden chirurgický zákrok a delší dobu trpí parciální neprůchodností trávicího traktu, během několika týdnů výrazně zhubne.
Vyšetřením moče zjistíme různý stupeň ketourie, jako příznak lipomobilizace. Při déle trvajících problémech, při chronické dislokaci slezu, se pH moče pohybuje okolo 5-6. Biochemickým vyšetřením krve se stanoví různě závažné postižení funkce jater, jako následek hepatosteatózy, mírná nebo výrazná hypokalcemie, hypokalemie a hypochloremie.
Při dislokaci slezu dochází k typickým změnám v acidobazické rovnováze. Toto ovlivnění ABR není tolik závislé na směru přesunutí slezu, jako na místě a stupni torze nebo jeho uskřinutí. Pro jednoduchou dislokaci (bez torze nebo jiných překážek v pasáži ingesty) je typický rozvoj metabolické alkalózy.²⁴ Tato metabolická alkalóza je způsobená snížením sekrece kyseliny chlorovodíkové ve slezu a její sníženou nebo úplně zastavenou pasáží do střeva. Důvodem většinou mírné nebo jen střední alkalózy, přes výrazný klinický obraz onemocnění, je současný rozvoj acidózního stavu, jako následek oběhových poruch a buněčného „hladovění“.²⁵ K těmto oboustranným metabolickým poruchám dochází především při pravostranné dislokaci slezu.²⁶
Při déle trvajícím porušení pasáže ingesty může nahromaděný kyselý obsah slezu téci zpět do předžaludků a ještě prohlubovat příznaky onemocnění.²⁷ Toto takzvané vnitřní zvracení způsobuje únik velkého množství tělesných tekutin do hypertonického předžaludku (únik tekutin do tzv. třetího prostoru), dehydratace se prohlubuje, dochází k velké zátěži srdce, cirkulačního aparátu a ledvin. Doprovázející hypokalemie a hypochloremie způsobují slabost a apatii.²⁸ Navzdory v krvi zjištěné metabolickou alkalóze je moč, zvláště při chronických dislokacích, silně kyselá (pH 5-6). Jedná se v případě metabolické alkalózi o tzv. paradoxní hypokalemickou acidurii.²⁹
Vyšetřením bachorové tekutiny se většinou neodhalí nic specifického pro dislokaci slezu. Hodnota pH a hodnota celkové acidity je ve fyziologických mezích.³⁰ Pokles pH, vzestup celkové acidity a současný vzestup hodnoty chloridů v bachorové tekutině je přisuzován abomasálnímu rafluxu.³¹ Hodnoty močoviny a amoniaku se při krátce trvající dislokaci slezu v bachorové tekutině také výrazně nemění. Dochází k poklesu těkavých mastných kyselin.³⁰
Jak již bylo výše zmíněno, diagnóza se stanoví poměrně snadno na základě klinického vyšetření.
Rosenberger a Dirksen v roce 1957 první popsali vysoké, jasně znějící tóny, které spontánně vycházejí z plynem a tekutinou naplněného slezu, při auskultaci dutiny břišní, jako patognomické příznaky dislokace slezu. Tyto jasně zvonivé tóny je možné vyprovokovat i takzvanou perkusí - auskultací nebo balotáží - auskultací.^32,33

Terapie
Od doby prvního popsání tohoto onemocnění v roce 1950 bylo vypracováno několik terapeutických možností. Grauerholz a kol. v roce 1982 popsal v jedné studii až 41% úspěšnost spontánního vyléčení dislokace slezu, kdy byla u postižených pacientů provedena čistě symptomatická léčba nebo léčba doprovodných onemocnění.³⁴ Metodou válení je možné téměř ve všech případech levostranné dislokace slezu dosáhnout repozice dislokovaného slezu, avšak u této metody je velice neuspokojivé procento recidiv, od 75 % až do 80 %.^35-37 Někteří autoři uvádějí až 87% úspěšnost při použití této metody, doplněné vyvázáním pravé pánevní končetiny.³⁸
Proto, aby byla snížena pravděpodobnost recidiv, a aby byly následky dislokace jistě a rychle vyřešeny, byly vyvinuty metody fixace slezu do vhodné polohy. Nejpoužívanějšími metodami fixace jsou po otevření dutiny břišní metoda omentopexe z pravé jámy hladové a metoda z levé jámy hladové a ventrální omentopexe.^1,39,40 Americká metoda laparotomie z levé strany a ventrální abomasopexe se v Evropě mnoho nepoužívá.⁴¹ Fixace slezu, po jeho repozici z levostranné dislokace, je možné dosáhnout i tzv. perkutánní abomasopexí buď metodou „ Blind stitch“ nebo metodou „Bar suture“.^42,43 Zcela nově vypracované laparoskopické metody se jeví být v mnoha ohledech výhodné a začínají být s úspěchem využívány.⁴⁴
Při všech metodách kauzální terapie dislokace slezu je nutné dojnici celkově ošetřit, případně ošetřit doprovodná onemocnění (endometritida, mastitida). Celkové ošetření je zaměřeno především na nápravu hydratačního a acidobazického stavu, léčbu ketózy a ochrannou léčbu jater. Pro podporu motility trávicího traktu je možné kromě podání kalciových preparátů aplikovat stimulátory peristaltiky.

Vlastní sledování
Naše práce byla zaměřena na sledování výskytu DS, diagnostiku, vliv na produkci mléka, metabolický profil a na zhodnocení využitelnosti jedné z chirurgických metod léčby dojnic postižených dislokací slezu.
Pro individuální zvládnutí dislokace slezu bylo doposud vypracováno mnoho metod. Existují konzervativní a chirurgické metody léčby. Při srovnávání jednotlivých metod léčby se vždy musí kriticky posoudit dvě kritéria. Těmi kritérii je bezpečnost pro pacienta (metodická vhodnost, proveditelnost) a úspěšnost použité metody. Zvolili jsme metodu laparotomickou z pravé strany s omentopexí do operační rány. Tato metoda je někdy nazývána metodou podle Dirksena nebo jako Hannoverská metoda. Fixace se provádí všitím vhodné části omenta do operační rány, později začala být používána metoda fixace omenta pomocí perlonové destičky a perlonového knoflíku.^1,37 Po laparotomii a dekompresi slezu je slez reponován do své fyziologické polohy a je zde zafixován prostřednictvím velké opony, přibližně na dlaň od pyloru. Úspěšnost se pohybuje nad 90 %.¹⁰
Tato metoda nabízí několik podstatných výhod při ošetření DS. Je jednou z možných metod řešení levostranné dislokace slezu a skýtá jediný možný přístup při řešení pravostranné dislokace slezu. Výhodou provedené laparotomie je kromě přesného určení polohy slezu, stavu stěny a charakteru jeho náplně, revize dutiny břišní. Z toho důvodu, že se s dislokací setkáváme především v poporodním období, je vhodné provést přímé palpační vyšetření dělohy a v případě přítomnosti patologické náplně (častý nález endometritidy) je možné se pokusit o manuální evakuaci obsahu. Dále je možné vyšetřit náplň a tonus čepce, knihy (zapískování předžaludků, zapečení knihy), odhalit případné následky traumatických procesů v dutině břišní, zaoblení jaterních laloků, náplň žlučového měchýře, stav slepého střeva, charakter a množství peritoneální tekutiny. Tímto vyšetřením získáme důležité informace ovlivňující průběh pooperační léčby.
Do sledování bylo zařazeno 80 chirurgicky ošetřených dojnic s dislokací slezu, z celkem 18 zemědělských podniků. V 61případech se jednalo o levostrannou dislokaci a v 19 případech o dislokaci pravostrannou.
Popis chirurgické metody repozice slezu a jeho fixace omentopexí do ventrální komisury operační rány:
1. Pro zajištění anestezie místa incize byl proveden paravertebrální periferní blok (metoda podle Magdy),45 který byl doplněn infiltrační anestezií přímo v místě incize. Byl použit 2% roztok prokainu. Pokud to chování pacienta umožňovalo, nebyla provedena sedace.
2. Operační pole bylo připraveno v rozsahu 10 cm ventrálně od prvního bederního obratle po kyčelní hrbol a 5 cm ventrálně pod předkolení řasu. Po vyholení operačního pole elektrickým strojkem bylo pro desinfekci použito 10% desinfekční mýdlo (Betadine) a 10% desinfekční roztok (Betadine).
3. Řez byl veden, jednu dlaň od linie vedené vertikálně od kyčelního hrbolu a dvě dlaně ventrálně od transversálních výběžků bederní páteře. Incize byla dlouhá 10–15 cm při operaci levostranné dislokace a 15–20 cm při pravostranné dislokaci. Pro lepší manipulaci s vnitřním šikmým svalem byl směr incize veden mírně kraniálně.
4. Kůže, podkoží a m. obliqus abdominis externus byly incidovány ostře, m. obliqus abdominis internus byl prostoupen tupou preparací, m. transversus abdominis a peritoneum byli pomocí chirurgických kleští nadzvednuti a ostrou incizí byla otevřena dutina břišní.
5. Následovala explorace dutiny břišní, při které byly evidovány následující údaje: lokalizace dislokovaného slezu a jeho náplň, náplň bachoru, konzistence a obsah knihy a čepce, velikost a zaoblení jaterních laloků, náplň žlučového měchýře, velikost případně náplň negravidní dělohy, množství a charakter peritoneální tekutiny.
6. Při levostranné dislokaci byl dekompresní hadičkou vypuštěn z dislokovaného slezu plyn. Při pravostranných dislokacích slezu bylo v několika případech nutno vypustit kromě plynu až 25 litrů tekutiny. Vypuštění nahromaděné, často krev obsahující tekutiny se provádí hadicí o průměru alespoň 15 mm. Hadice se zavádí, pokud možno, do fundální části slezu po jejím vybavení z rány, kde je nutné slez provizorně zafixovat. Stěna slezu je pro zavedení hadice opatrně incidována. Po vypuštění tekutiny se místo incize uzavře ve třech vrstvách dlouhodobě vstřebatelným šicím materiálem.
7. Dále byl slez reponován do fyziologické polohy bez použití tahu za oponu slezu.
8. Po repozici slezu byl identifikován pylorus, jehož část, pokud to náplň slezu umožňovala, byla vybavena do operační rány.
9. Část velké opony, ve vzdálenosti přibližně 1,5 dlaně od pyloru, byla fixována pomocí horizontálního U stehu (Silon 8) do ventrální komisury uzávěru peritonea a m. transversus abdominis.
10. Peritoneum a m. transversus bylo uzavřeno z ventrální komisury, pomocí matracového stehu (Vicryl 5).
11. Dutina břišní byla ošetřena antibiotiky (Norostrep).
12. Zbývající vrstvy břišní stěny (m. obliqus internus, externus abdominis) a podkoží byly uzavřeny zvlášť, pomocí jednoduchého pokračovacího stehu (Vicryl 5). Kožní incize byla adaptovaná pokračovacím U stehem a vzniklý hřeben jednoduchým pokračovacím stehem (Vicryl 5).
13. Po dokončení sutury kůže bylo místo incize ošetřeno antibiotickým sprejem (Aureomycin G. V. spray).
14. Pokud nenastaly komplikace, bylo pokračováno s antibiotickou terapií 5 dní po operaci, aktuální zdravotní stav byl kontrolován denně a byla provedena potřebná léčba doprovodných komplikací.

Zhodnocení výsledků
Výsledky sledovaných kritérií operovaných dojnic s dislokací slezu uvádí tab. I. Ve všech případech operovaných dojnic byla zvolená metoda operace proveditelná. Z celkového počtu 80 dojnic došlo ve čtyřech případech do jednoho týdne k utržení fixovaného omenta a k recidivě. Dojnice byly reoperovány a byly zařazeny do sledování. Ve všech případech byla reoperace úspěšná. Úspěšnost terapie byla zhodnocena po pěti měsících po operačním zákroku na základě příjmu krmiva a užitkovosti.
V osmi případech došlo v době pětiměsíčního sledování k závažným komplikacím zdravotního stavu a tyto dojnice byly poraženy. Tabulka II uvádí příčiny ztrát operovaných dojnic.
Jak bylo výše uvedeno, u dojnic postižených dislokací slezu dochází k závažným metabolickým poruchám. Tabulka III uvádí typický posun hodnot vybraných biochemických parametrů krve. Vybrané parametry svědčí o typickém narušení homeostázy. Pro zobecnění jsme vyšli z preoperačních hodnot desíti dojnic postižených LDS a z hodnot pěti dojnic postižených PDS (tab. IV).
Vyšetřením ABR jsme u sledovaných dojnic zjistili posun jak na stranu alkalózy tak acidózy. Zatím co v metabolické alkalóze se nacházely dojnice s anamnézou krátkodobě trvajících zdravotních problémů, někdy již v silně acidózním stavu se nacházely dojnice v pokročilém stadiu onemocnění (několik týdnů). Současný nález ketolátek v moči mimo jiné svědčí o převaze katabolických procesů které hlavní měrou přispívají ke vzniku již zmíněné acidózy.
Tabulka V uvádí preoperační hodnoty ABR dojnic na počátku onemocnění a tabulka VI uvádí preoperační hodnoty ABR dojnic dlouhodobě přežívajících s dislokací slezu.
Vyšetření moče jsme prováděli skriningovými papírky a téměř u všech vyšetřených pacientů jsme zjistili ketonurii a acidurii.
Součástí našeho sledování bylo vyhodnocení vývoje užitkovosti dojnic postižených dislokací slezu. Z uvedených hodnot měsíčních nádojů desíti sledovaných krav je zřejmý pokles užitkovosti při onemocnění a její pozvolný návrat po operačním zákroku.
V šesti chovech s průměrnou užitkovostí nad 7000 litrů mléka byl v průběhu půl roku zaznamenáván výskyt obou forem dislokace slezu (tab. VII).

Závěr
Dislokace slezu je onemocnění, které se nepochybně dá zařadit mezi produkční choroby skotu. V našem sledování jsme se setkali, v závislosti na úrovni výživy, plemeni a systému chovu, s různou prevalencí dislokací slezu a to od 0 % do 9,7 %. Na základě hlubší studie chovů s velkým výskytem dislokací bude o příčinách a prevenci pojednáno v příštím sdělení.
Naše výsledky jednoznačně potvrzují vhodnost výše popsané chirurgické metody v terapii dislokací slezu.
Metabolickým preoperačním vyšetřením desíti krav s LDS a pěti krav s PDS jsme zjistili značný metabolický rozvrat. U všech postižených dojnic se jednalo o závažné postižení jaterního parenchymu, mírnou hypokalcemii, hypomagneziemii a hypokalemii. Vyšetření moči ve většině případů odhalilo ketózu a v pokročilých stavech acidurii. Při vyšetření ABR, kdy na začátku onemocnění byla zjištěna metabolická alkalóza která následkem především katabolických procesů přecházela v metabolickou acidózu. Pro úspěšné zvládnutí dislokace a pro zvládnutí metabolických poruch s ní spojených, je velice důležitá, kromě vhodné metody léčby, včasná diagnostika. Z vlastní zkušenosti můžeme potvrdit, že čím dříve je zahájená léčba, tím dochází k méně závažným metabolickým poruchám a operace má větší šanci na úspěch.

Práce vznikla v rámci řešení projektu MZe QD0176.

Literatura:
1. Dirksen G. Vorkomen, Ursachen und Entwicklung der linksseitigen Labmagenverlagerung des Rindes. Dtsch Tierärztl Wochenschrift 1961;68:8-12.
2. Fleischer P,Šlosárková S. Erfarung zum Vorkommen der dislokatio abomasi sowie mit perkutanen Abomasopexie (Grymer - Sterner) in Tschechien. Int. Workshop, 2000:239-247.
3. Begg H. Diseases of the stomach of the adult ruminant. Vet Rec 1950;62:797-808.
4. Moore GR, Riley WF, Westcott RW, Conner GH. Displacement of the bovine abomasum. Vet Med 1954;49:49-51.
5. Nottebrock A, Ferking H. Zur perkutanen Fixation – oder das “Dübeln“ – das links- und rechtsseitig verlagerten Labmagens. Dtsch Tierärztl Wochenschrift 1997;104:295-297.
6. Heimberg P. Kontrollierte klinische Studie über die Behandlung von Kühen mit linksseitiger Labmagenverlagerung mittels perkutaner Abomasopexie im Vergleich zur Omentopexie nach Laparotomie von rechts. Diss. Hannover, 1999:161.
7. Hesseselholt S, Grymer J. Linkseitige Labmagenverlagerung: Vorkomen in Dänemark. Dtsch Tierärztl Wochenschrift 1979;86:490-494.
8. Marrkusfeld O. The assotiation of displacemend abomasum with various periparturient factors in dairy cows: a retrospective studi. Prev Vet Med 1986;4:173–183.
9. Lyons DT, Freeman AE, Kuck AL. Genetics of health traits in Holstein cattle. J Dairy Sci1991;74:1092–1100.
10. Dirksen G. Krankheiten des Verdaungsaparates. In: Rosenberger G. Krankheiten des Rindes. 3 Auf. Berlin, Hamburg;Paul-Parey, 1978:1403.
11. Coppock CE. Displaced abomasum in dairy cattle: etiological factors. J Dairy Sci 1974;57:926–933.
12. Espersen G. Die rechtseitige Labmagenerweiterung und –verlagerung beim Rind. Dtsch.tierärztl. Wochenschrift 1961;68, 2-7
13. Martin S.W. Left abomasal displacement: an epidemiological studi. Can.Vet.J. 1972;13,61-68
14. Olson J.D. Relationship of nutrition to abomasal displacement and parturient paresis. Bovine Pract. 1991;26,88-91
15. Constable et.al. Risk factors for abomasal volvulus and left abomasal displacement in cattle: Am.J.Res. 1992;53,1184 – 1192
16. Svendsen P. Inhibition of intestinalmotility by volatile fatty acids. Nord. Veterinaermed. 1972;24,123-131
17. Grimer J, Ames NK. Bovine Abdominal Pings: Clinical Examination and Differential Diagnosis. Comp.contin.Educ.Pract.Vet. 1981;3,311-318
18. Lotthammer K.H. Epidemiologische Untersuchung über das Vorkomen von Labmagenverlagerungen in Milchrinderbeständen. Tiarärztl. Umsch. 1992;47,320-328
19. Frerking H. Rind und Mensch. Prakt. Tierarzt 1982;63,106-111
20. Robertson J.M. Left displacement of the bovine abomasum: epizootiologic factors. Am. J. Vet. Res. 1968;29,421-434
21. Gürtler H. Lerbuch der Physiologie der Haustiere. 5. Aufl. 1989;234 – 243
22. Stöber M, Wegner W, Lünebrink J. Untersuchungen über diefamiliäre Disposition zur linksseitigen Labmagenverlagerung beim Rind. Dtsch. tierärztl. Wochenschrift 1974;81,430–433
23. Rosenberger G. a Dirksen G. Über die Labmagenverlagerung des Rindes. Dtsch. Tierärztl..Wochenschrift 1957;64, 2 –7
24. Janowitz H. Elektrolytbestimung im Blutplazma und im Hämolzsaten yur Berachnung der intraerztrocztären Elektrolztkonzentration in Abhängigkeit von Parametern des Säure-Basen-Haushalts im venösenBlut bei an linkseitiger oder rechtsseitiger Labmagenverlagerung erkrankten Kühen. Diss. 1990,Hanover
25. Müller M. Untersuchungen über die Brauchbarkeit von Naloxon zur Behebung des Hypovolömischen Schocks bei Kühen mit rechtsseitiger Labmagenverlagerung. Diss. 1988,Hanover
26. Simpson DF, Erb HN, Smith DF. Base exces as a prognostic and diagnostic indicator in cows with abomasal volvulus or right displacement of the abomasum. Am J vet Res 1985;46:796-797.
27. Dirksen G. Metabolische alkalose und abomasal Reflux infolge von Pasagebehinderung im Labmagen-Darmbereich bei Rind. Prakt.Tierarzt, 1984;66,65-71
28. Braun U.,Eichner R.,Bracher V. Ineres erbrechen beim Rind- Untersuchungen über das abomasale Refluxsyndrom beim verschidenem Erkrankungen des Verdaungsapparates. Schweitz. Arch. Tierheilk. 1988;130,225-236
29. Kuiper R.,Breukink H.J. Reticulo-omasal stenosis in the cow: Differencial diagnosis with respect to pyloric stenosis. Vet. Rec.1986;119,169-171
30. Reiche D. Untersuchungen des Pansen- und Labmagensaftes bei an Labmagenverlagerung erkrankten Kühen (unter besonderer Berücksichtigung des postoperativen Verlaufes). Diss. 1995; Gießen
31. Kuiper R. Abomasal reflux in cattle. Veterinärmed.Fak. Proefschr.1980;Utrecht
32. Breuking H.J., Kronemann K. The „steelband- effect”, a new diagnostic aid in inspection of the cow concerning the presence of abomasal dilatation and ∕ or dislocation. Tijdschr. Diergeneesk, 1963;88,8-12
33. Dirksen G. Untersuchung des Verdaungsapparates. v Rosenberger G.: Die klinische Untersuchung des Rindes. 3.Auflage 1990;
34. Grauerholz et al. Beitrag zur linksseitigen Labmagenverlagerung beim Rind.Prakt. Tierarzt 1982;63, 38- 46
35. Begg H. a Whiteford W.A. Displacement of the abomasum in the cow. Vet.Rec.1956;68,122 – 125
36. Ames N.K. Left displacement in dairy cows. Agri- Practice 1987; 8,11-16
37. Dirksen G. Gegenwärtiger Stand Diagnostik, Therapie und Prophzlaxe der Dislocacio abomasi sinistra des Rindes. Dtsch. Tierärytl. Wochenschrift 1967;74,626 -633
38. Tammen I. et al. Erfarung nit der konservativen Therapie der linksseitigen Labmagenverlagerung des Rindes in der Praxis. Prakt. Tierarzt 1995;76,707-709
39. Gabel A.A. a Health R.B. Corection and Right- Sided omentepexy in Treatment of Left- Sided Dissplacement of the Abomasum in Dairy Cattle. J.Am.Med.Assoc. 1969,192,1107 – 1112
40. LagerweijE. a Numans S.R. De operative behanandelingsmethoden bij het run volgens de „Utrechtse methode“. Tijdsch. Diergeneesk. 1968;93,366 – 376
41. Stration E.C. a McIntee D.P. Correction of the Displacemend Abomsum. Vet. Rec.1959;71,871 – 872
42. Hull B.L. Closed suturing Technigue for Correction of Left Abomasal Displacement. Iowa State Univ: Vet 1972;3,142-144
43. Sterner K.E., Grimer J. Slosed suturing technigues using a bar- suture for correction of left displaced abomasum. A review of 100 cases. Bovine Pract.1982;17,80 –84
44. Janowitz H. Laparoscopic reposition and fixation of the left displaced abomasum in cattle. Tierarytl. Prax. 1998; 26,308-313
45. Turner A.S., C.W.McIlwraith C.W. Techniques in large animal surgery. 1982; Lea &Febiger Philadelphia

Adresa autora:
MVDr. Ondřej Bečvář
Klinika chorob přežvýkavců FVL
VFU Brno
Palackého 1-3
612 42 Brno

Kompletní text včetně obrazového materiálu naleznete ve Veterinářství 2001;51:515-523.