P. LÁNY, P. JAHN, D. ZENDULKOVÁ, Z. POSPÍŠIL
Fakulta veterinárního lékařství Veterinární a farmaceutické univerzity Brno
Veterinářství 2004;54:24-27
SOUHRN
Lány P., Jahn P., Zendulková D., Pospíšil Z. Influenza koní. Veterinářství 2004;54:24-27.
Influenza koní je hromadné akutní onemocnění infekčního původu, postihující především dýchací ústrojí koní, oslů a jejich kříženců.V současnosti se vyskytuje ve světě v podobě malých či velkých epizootií. Viry influenzy koní patří k typu A, dále se dělí do dvou subtypů, vzájemně se lišících hemaglutininem a neuraminidázou: A/Eq 1/Prague/56 (H7N7) a A/Eq 2/Miami/63 (H3N8). V rámci subtypu H3N8 se rozlišují dvě linie – euroasijská a americká. Influenza koní probíhá cyklicky v různých časových intervalech a je vyvolána zpravidla novými kmeny s odlišnými antigenními vlastnostmi. K nejčastějšímu výskytu onemocnění na severní polokouli dochází v dubnu až říjnu, tj. v závislosti na sportovní a dostihové sezóně. V nekomplikovaných případech se postižená zvířata spontánně uzdraví. Sekundární bakteriální infekce a nedostatečná rekonvalescence mají za následek těžší průběh onemocnění. Diagnostika je založena na průkazu specifických protilátek (hemaglutinačně inhibiční test) či na průkazu viru (kultivace, ELISA metoda, RT-PCR). Nejúčinnější ochranou před vznikem onemocnění u sportovních a dostihových koní je pravidelná vakcinace. Za nejvhodnější se považují vakcíny s obsahem jednoho kmene subtypu 1 a dvou různých linií virů subtypu 2. Ten by měl být zastoupen jednou linií aktuálně se vyskytujícího viru v oblasti plánovaného použití vakcíny, druhou linií viru z rozdílné oblasti.
SUMMARY
Lány P., Jahn P., Zendulková D., Pospíšil Z. Equine influenza. Veterinářství 2004;54:24-27.
Equine influnza is an acute infectious disease in horses, donkeys and their crossbreds. This disease recently occurs as small or large epizootic outbreaks. Influenza viruses belong to type A that is devided into another two subtypes: A/Eq 1/Prague/56 (H7N7) and A/Eq 2/Miami/63 (H3N8) which differs between each other by variations of hemaglutinine and neuraminidase. Two lines are considered to exist inside of subtype H3N8 – Euroasian and American. Equine influenza seems to have a cyclic pattern in time and each cycle of the disease is being caused by the new strains with the new surface antigens. The disease outbreaks mostly occur from April to October in the North hemisphere which presents a horse-races season. In less severe cases a spontaneous recovery occurs. As a cause of the more severe disease the secondary bacterial infections and insufficient reconvalescence are considered. The diagnostics is based on the specific antibodies detection (hemaglutination-inhibition test) or a viral antigen detection (culture, ELISA test or RT-PCR). The most effective protective measure in race horses is a vaccination. Vaccines containing one subtype 1 and two different lines of subtype 2 are considered to be the most suitable. The one line of subtype 2 should be the viral strain coming from the vaccination area and either one from different part of the country.
Influenza koní je hromadné akutní onemocnění koní infekčního původu, postihující hlavně respirační aparát. Onemocnění koní s takovými příznaky bylo popisováno již několik století, ale původce infekce byl poprvé izolován až v roce 1956 týmem pracovníků v bývalé Československé republice. V roce 1963 byl u koní importovaných z Argentiny do USA izolován influenzový virus s rozdílnými antigenními vlastnostmi. V současné době způsobuje influenza ve světě malé či velké epizootie u koní s různě vyjádřeným klinickým průběhem.
Původce onemocnění
Viry influenzy se dělí na typy A, B a C, přičemž onemocnění zvířat způsobuje pouze typ A. Viry typu A mají genetické vlastnosti kódované v osmi segmentech ribonukleové kyseliny. Povrchová struktura se skládá z hemaglutininu (H), u nějž je doposud známo 15 typů, a z neuraminidázy (N), u níž je známo 9 typů. Viry influenzy koní se v současné době rozdělují do dvou subtypů lišících se hemaglutininem a neuraminidázou.
Virus izolovaný v roce 1956 patří k subtypu 1 s povrchovou strukturou H7N7 a na celém světě je používán jako referenční kmen pod označením A/Eq 1/Prague/56. Virus izolovaný v roce 1963 patří k subtypu 2 s povrchovou strukturou H3N8 a je používán jako referenční kmen pod označením A/Eq 2/Miami/63. Antigenní vlastnosti hemaglutininu subtypu 2 se postupně mění. Tento jev je nazýván antigenním driftem (posunem). První antigenní typ A/Eq 2/Miami/63 (H3N8) byl postupně nahrazován dalšími s odlišnějšími antigenními vlastnostmi, které způsobily epizootie chřipky u nevakcinovaných i vakcinovaných koní v západní Evropě koncem 70. let – sublinie A/Eq 2/ Fontainbleau/79, nebo v Anglii v roce 1989 – sublinie A/Eq 2/Suffolk/89.3 V rozmezí let 1987 až 1988 se v rámci subtypu H3N8 vyčlenily dvě linie – euroasijská a americká. V evropské větvi došlo k dalšímu antigennímu driftu v roce 1995.
Epizootologie
Chřipkové onemocnění koní probíhá cyklicky v nestejných časových intervalech a je způsobeno většinou novými kmeny s rozdílnými antigenními vlastnostmi. Ačkoliv nejvíce vyjádřené klinické příznaky jsou v chladném období, nejčastější výskyt je pro severní polokouli uváděn od dubna do října, tj. v závislosti na sportovní a dostihové sezóně.
Vnímavými zvířaty jsou pouze lichokopytníci – kůň, osel a jejich kříženci. Infekce se šíří infekčním aerosolem. Virus je nemocnými zvířaty vylučován již v průběhu inkubační doby a ještě několik dní od objevení se prvních klinických příznaků. Úzký kontakt mezi koňmi je považován za moment umožňující rychlé šíření. Tomu také napomáhá silný kašel, který způsobuje vylučování velkého množství infekčního aerosolu. Ještě nebyl popsán jiný zdroj infekce než koně, a proto za rizikovou populaci je považován chov s velkým pohybem koní, jako jsou hřebčíny v připouštěcím období a velké sportovní nebo dostihové stáje.
Virus influenzy koní subtypu 1 se po introdukci do populace evropských koní rozšířil po celém světě a na území naší republiky byl izolován ještě v roce 1978.7 Od toho roku se také datuje jeho poslední potvrzená izolace ve světě. Virus influenzy koní subtypu 2 se rychle šířil po USA a z nich po celém světě a postupně nahradil předchozí subtyp.3 Viry euroasijské linie byly díky častým a rychlým mezikontinentinálním přesunům koní nalezeny i v Kanadě, a naopak infekce viry americké linie není omezena pouze na americký kontinent, ale byla potvrzena ve Velké Británii, Švýcarsku i Švédsku.
Na území ČR byl subtyp 2 izolován poprvé v roce 1989,8 potom v roce 19959 a naposledy v roce 1997,10 kdy se jednalo o virus americké linie. Další infekce byly potvrzeny pouze sérologicky, a to v roce 2000 virem euroasijské linie10 a v roce 2003 virem americké linie (dosud nepublikováno).
Patogeneze
Do dýchacích cest se viry influenzy dostávají v závislosti na velikosti aerosolových částic. Pokud jsou částice menší než 5 mikrom., dostávají se až do plicních alveolů. Infekční aerosol je však nejčastěji zachycen v horních cestách dýchacích, zvláště v nosohltanu a průdušnici. Influenzové viry se dostávají do kontaktu s hlenem, který tvoří film povlékající slizniční buňky dýchacích cest. V případě, že se jedinec dříve se stejnou či blízce příbuznou variantou takového viru nesetkal, nemá žádné specifické protilátky (sekreční IgA), které by virus neutralizovaly. Pouze v hlenu obsažené glykoproteiny, které mají podobnou strukturu jako buněčné receptory, mohou virus vyvázat. Ten je pak spolu s hlenem odstraněn ciliárním pohybem z dýchacích cest. Virová neuraminidáza má však schopnost tyto glykoproteiny rozkládat, čímž viriony uvolňuje. Viry influenzy adherují pomocí hemaglutininu na buňky s příslušnými receptory například k cylindrickému epitelu dýchacích cest. Po proniknutí do buněk dýchacích cest se viry pomnožují a přitom poškozují hostitelské buňky s následnou deskvamací epitelu. Zvýšená produkce hlenu s deskvamovanými epiteliemi, potencovaná zastavením ciliárního pohybu, je vhodným prostředím pro množení bakterií a vzniká tak nebezpečí sekundární infekce.
Specifické sérové protilátky zjistitelné hemaglutinačně inhibičním testem (HIT) a virus neutralizačním testem (VNT) se objevují již 7. den po infekci s vrcholem ve třetím týdnu onemocnění a jsou detekovatelné i po 18 měsících. Protilátky prokazatelné komplement fixačním testem se vyvíjejí pomaleji a jejich hladiny jsou nízké.
Klinické příznaky
Klinické příznaky se u koní objevují většinou po jedno- až třídenní, výjimečně až desetidenní inkubační době. Prvním příznakem bývá malátnost, která je následována inapetencí a nechutí k pohybu. Zjistitelné je zarudnutí nosní sliznice s doprovodnou konjunktivitidou a zvýšenou nosní a oční sekrecí. Častý bývá také edém faryngeálních mízních uzlin a rychlý nástup horečky, která je udávána v rozmezí 39,5 až 41,5 °C. Horečka přetrvává asi 36 hodin a je doprovázena záchvaty suchého kašle. V některých případech je viditelný třes svalstva a výskyt edémů pysků. V nekomplikovaných případech dochází k vymizení všech klinických příznaků během jednoho až dvou týdnů, ovšem zařazení koní do plné pracovní zátěže by mělo být pozvolné. Zátěž v průběhu klinického onemocnění může zhoršit vlastní onemocnění, ale nebyl pozorován vliv zátěže na délku onemocnění.
Sekundární bakteriální infekce se projevuje střídáním normální a zvýšené teploty, purulentním výtokem z nozder a může vyústit v bronchopneumonii nebo pleuritidu.
Diagnostika
Diagnostika je založena na sérologických metodách průkazu specifických protilátek nebo na průkazu viru. Optimální je kombinace obou metod. Pro stanovení specifických protilátek se nejčastěji používá hemaglutinačně inhibiční test (HIT). Pro potvrzení proběhlé infekce je požadován minimálně čtyřnásobný vzestup titru specifických protilátek v párových vzorcích sér. Pro citlivější rozlišení protilátek proti jednotlivým variantám v rámci subtypu nebo pro odlišení postvakcinační a postinfekční protilátkové odpovědi u vakcinovaných koní se nyní doporučuje jednoduchá radiální hemolýza (single radial hemolysis – SRH). Vzhledem k vyšším finančním nákladům je zatím používána pouze v referenčních laboratořích.
K průkazu viru z klinického materiálu, jímž bývá nejčastěji výtěr z nozder nebo nazální či tracheální výplašek, je nejvhodnější kultivace viru na kuřecích embryích nebo na buněčných liniích. Izolovaný virus je možné dále typizovat a kmeny využít na obnovu vakcín. Citlivější metodou je ELISA a zvláště RT-PCR. Ve světě se také používají tzv. stájové neboli rychlé metody na imunoenzymatických principech, které jsou však nákladnější.
Prevence a profylaxe
Prevence šíření influenzy je obecně založena na zamezení kontaktu nemocných zvířat se zdravými zavedením čtyřtýdenní karantény v chovu postiženém nákazou.
Profylaxe influenzy koní spočívá ve vakcinaci. Problematika vakcinace koní proti chřipce byla dříve považována za zvládnutou. Protilátková odezva proti virům subtypu 1 byla dostatečně vysoká a dlouhodobá.
Oproti tomu viry influenzy koní subtypu 2 již nejsou tak antigenní a po první vakcinaci je nutno ještě nejméně jednou revakcinovat. Další revakcinace je doporučována za 6 až 12 měsíců. K ochraně před infekcí byla vyvinuta řada vakcín obsahujících oba subtypy influenzy A/equi, případně i další virové patogeny respiračního traktu. Takové vakcíny byly účinné do prvních antigenních změn influenzových virů suptypu 2. V současné době doporučuje Mezinárodní úřad pro zdraví zvířat (OIE), aby každá vakcína obsahovala jeden kmen subtypu 1 a dvě různé linie virů subtypu 2. Ten by měl být zastoupen jednou linií aktuálně se vyskytujícího viru v oblasti plánovaného použití vakcíny a druhou linií viru z rozdílné oblasti. Uvedeno na příkladu naší republiky – jeden virus by měl být z evropské linie a druhý z americké linie. Tyto viry by měly být co možná nejvíce aktuální.
Podle nařízení Státní veterinární správy ČR musí být všichni koně, účastnící se hromadných akcí, v imunitě proti influenze koní. V České republice je vakcinace koní prováděna většinou před začátkem sezóny. Přesto, že podobná nařízení platí i v zahraničí, nemohou někdy zabránit vzplanutí infekce v chovech koní. Klinická onemocnění vznikají z různých důvodů:
1. Při použití aktuálních vakcín uplynul tak velký časový interval mezi vakcinací a infekcí, že hladiny protilátek poklesly na úroveň, která již nechrání. Závislost klinických příznaků onemocnění na hladině protilátek nejlépe ilustruje následující pozorování: Pokud měla zvířata v testu SRH hladiny protilátek proti homolognímu viru vyšší než 150 – 160 mm2, byla chráněna proti infekci tak, že nereagovala ani vznikem klinických příznaků, ani protilátkovou sérokonverzí nebo vylučováním viru. Pokud byly hladiny protilátek nižší, koně reagovali podle klesajících hladin protilátek v tomto pořadí – pouhým vylučováním viru, sérokonverzí, lehkými nebo těžkými klinickými příznaky.16,19
2. Další možnou příčinou neúčinnosti vakcinace je objevení se nové linie viru, jako jsou případy ve Velké Británii na jaře letošního roku. Tehdy byl z nemocných koní izolován virus subtypu 2 americké linie, přesto že koně byli imunizováni vakcínami obsahujícími obě geografické linie.
Podmínkou účinné profylaxe je tedy mimo jiné i sledování výskytu a šíření jednotlivých linií viru influenzy v koňské polulaci. To je možné jen důslednou snahou o izolaci viru a jeho přesnou identifikaci ve všech suspektních případech.
Závěr
Influenza koní je stále aktuální infekční onemocnění, které se velmi rychle šíří v populacích vnímavých zvířat. Její závažnost si uvědomují i Mezinárodní jezdecká federace (FEI), Mezinárodní asociace dostihových autorit (IFHA) a státní veterinární správy evropských zemí, které předepisují udržovat koně účastnící se jezdeckých soutěží a dostihů v imunitě.
Nové znalosti v oblasti patogeneze ukazují na možné zdroje infekce v chovech a rozvoj diagnostických metod vede k rychlejšímu rozpoznání původce a tím k prevenci šíření nákazy. Přes velké znalosti o antigenní variabilitě původce a imunitní odpovědi koní jsou v oblasti vakcinačních postupů stále témata k novým výzkumům. V ČR byly nalezeny obě linie viru influenzy koní subtypu 2, což upozorňuje na nutnost imunizovat naše chovy vakcínami obsahující obě geografické linie.
Adresa autora:
MVDr. Petr Lány, PhD.
Ústav infekčních chorob a epizootologie
FVL VFU Brno
Palackého 1 – 3
612 42 Brno
e-mail: lanyp@vfu.cz
Kompletní článek naleznete ve Veterinářství 2004;54:24-27.
