Trichurióza prasat

B. KOUDELA, M. RUSS1 Fakulta veterinárního lékařství Veterinární a farmaceutické univerzity Brno; 1privátní veterinární lékař, Česká Lípa Veterinářství 2002;52:32-37

SOUHRN
Koudela B., Russ M. Trichurióza prasat. Veterinářství 2002;52:32-37.
Obsahem sdělení jsou informace o střevní hlístici Trichuris suis, trichurióze prasat a popis klinické trichuriózy prasat ve výkrmu.

SUMMARY
Koudela B, Russ M. Trichuris suis infection. Veterinářství 2002;52:32-37.
The article presents data on biology of the parasite, prevalůence and epizootiology of infections in swine herds, clinical and post-mortem findings, diagnostics, therapy, and preventive measures. The data are completed with a detailed description of one outbreak.

Mezi nejrozšířenější infekční onemocnění, která se vyskytují v našich chovech prasat, patří parazitózy. Původci parazitóz nezpůsobují zpravidla úhyny nebo výrazná klinická onemocnění, ale ovlivňují parametry užitkovosti u všech kategorií prasat. U divokých prasat je popsáno více než 20 druhů parazitických červů – helmintů, kteří mohou také parazitovat u domácích prasat. Současné způsoby chovu prasat a uplatňování dehelmintizačních programů výrazně zredukovaly počet prakticky významných druhů helmintů. Mezi tyto helminty trávicího traktu prasat stále patří hlístice Trichuris suis, která může způsobit klinické onemocnění trichuriózu.1

Původce trichuriózy
Střevní hlístice Trichuris suis je taxonomicky řazena do řádu hlístkové (Enoplida), čeledi Trichuridae. Zástupci rodu Trichuris se vyznačují vláskovitým předním koncem těla a silnějším zadním koncem těla. Rodové jméno Trichuris je etymologicky nesprávné, neboť vychází z mylné představy, že tenká nitkovitá část těla představuje ocas (thrix = vlas, ura = ocas). Věcně správnější je později navržený rodový název Trichocephalus (kefalé = hlava, česky tenkohlavec), který je také často používán v odborné literatuře jako synonymum k rodovému označení Trichuris. Podle pravidel zoologického názvosloví, při kterých se upřednostňuje priorita označení, je však správnější používat rodové jméno Trichuris a onemocnění způsobené tímto parazitem trichurióza.
Tenkohlavec prasečí Trichuris suis je hlístice bělavé barvy, přední část o průměru 140 – 150 mm zaujímá 60 – 70 % celkové délky těla. Jícen trichuroidního typu je jednoduchá trubice, prochází celou přední částí těla hlístice a pokračuje v zadní části jako střevo. V zadní zesílené části o průměru 700 – 750 mikrometrů jsou umístěny gonády. Samec měří 36 – 55 mm a samice 35 – 61 mm. Jedna samice vyloučí denně 2000 – 12 000 vajíček, která odcházejí ze střeva hostitele nerozrýhovaná. Vajíčka typického tvaru protáhlého citrónu jsou žlutě nebo světle hnědě zbarvená. Vaječný obal je složen ze čtyř vrstev a na obou pólech jsou bezbarvé výběžky připomínající hlenové zátky.2,3

Vývojový cyklus Trichuris suis
Vývoj tenkohlavce je přímý bez mezihostitele. Vajíčka jsou infekční až v období, kdy obsahují L1 larvu. Vývoj larvy L1 ve vajíčku probíhá mimo hostitele ve vnějším prostředí a závisí na teplotě a vlhkosti. Při teplotě 35 ° C trvá vývoj L1 larev 18 až 21 dní, při teplotě 20 °C tři měsíce a při proměnlivé venkovní teplotě v rozmezí 6 – 24 °C se prodlužuje až na půl roku. Vajíčka jsou velmi rezistentní vůči vlivům vnějšího prostředí a zůstávají infekční až 11 roků. Vajíčka nepřežívají teploty nad 52 °C, přímé sluneční záření a úplné vyschnutí.
V tenkém střevě prasete dochází k rozrušení pólových zátek vajíčka a larva L1 se uvolňuje do lumina střeva. V tlustém střevě prasete se larvy L1 zanořují do lamina propria mucosae a po 10 dnech se svlékají za vzniku L2 larev. Tyto larvy se vracejí do lumina céka a kolonu a zavrtávají se přední částí do sliznice. Následně se 3x svlékají a pohlavně dospívají, kopulují a po šesti týdnech od infekce začínají samičky produkovat vajíčka. Dospělé hlístice žijí ve střevě 5 až 6 měsíců.2,3

Rozšíření v chovech prasat a epizootologie
Tenkohlavec Trichuris suis se vyskytuje celosvětově ve všech typech technologií chovu prasat. Koncem minulého století sledovali výskyt helmintů prasat v České republice Lukešová a kol. a Žižlavský a kol.4,5 V chovech prasat v různých oblastech České republiky byla prevalence T. suis 1,3 % až 15,4 %.4 V moravském regionu zjistili vyšetřením celkem 692 vzorků trusu prasat z 20 chovů výskyt vajíček hlístice T. suis u 1,3 % až 30 % vyšetřených zvířat.5
Ve srovnání s výsledky těchto studií je výskyt tenkohlavců v evropských chovech prasat výrazně nižší. V roce 1998 byla zveřejněna rozsáhlá studie o výskytu helmintů v chovech prasat v zemích severní Evropy, která se uskutečnila v letech 1986 – 1988.6 Tato studie zahrnovala sledování výskytu parazitů různých věkových skupin prasat ze 516 moderních chovů prasat v Dánsku, Finsku, Norsku, Švédsku a Islandu. Zjištěná celková prevalence T. suis ve většině zemí nedosahovala 1 %. Výjimkou byl vysoký výskyt T. suis u plemenných kanců ve Finsku, kde dosahovala prevalence až 10,2 %.6 Němečtí parazitologové sledovali výskyt helmintů u různých věkových kategorií prasat chovaných v různých chovných technologiích a zjistili pouze ojedinělé infekce tenkohlavci u chovných prasnic a kanců.7 Stejní autoři uskutečnili v letech 1995 až 1997 rozsáhlou studii zaměřenou na výskyt helmintů u prasat ve výkrmu a uvádějí, že tenkohlavci jsou u prasat ve výkrmu vzácným parazitem.8 Naproti tomu výsledky koprologického a patologického vyšetření prasat v čínské provincii Hunan ukazují na vysokou prevalenci T. suis. U prasat chovaných extenzivním pastevním způsobem byla vajíčka T. suis prokázána u 15,8 % vyšetřených zvířat.9 U prasat v africké Botswaně byl tenkohlavec prasečí prokázán u 6,82 % prasat a v Ghaně byla zjištěna prevalence T. suis 4,6 %.10,11
Problematice epizootologie infekcí helminty se v poslední době věnovali dánští parazitologové a považují prasata na počátku výkrmu a chovaná ve venkovních výbězích za nejčastější hostitele tenkohlavců. Dále uvádějí, že rozvoj ekologických farem a chovu prasat ve výbězích (organic farms) v Dánsku se projevil významným rozšířením infekcí T. suis. V těchto farmách jsou infekce tenkohlavcem nejčastěji zjišťovány u mladých prasat na počátku výkrmu, u kterých dosahuje prevalence až 12 %.1

Klinické příznaky a patologie
O hlísticích rodu Trichuris se dříve předpokládalo, že jsou hematofágní parazité. Některé parazitologické monografie uvádějí, že denní spotřeba krve jednou hlísticí činí 5 ml a při silných infekcích může vést k anémii. Současné studie však prokázaly, že zástupci rodu Trichuris svými enzymy formují v epitelu tlustého střeva syncytium, jehož buněčnou substancí se hlístice živí. Mechanismus patogenního působení je především traumatický a toxoalergický a organismus hostitele senzibilizují produkty metabolismu parazita. Při silných infekcích dochází k porušení permeability krevních kapilár ve střevní sliznici a v trusu se nachází krev a zvýšené množství hlenu.
Slabé infekce probíhají bez klinických příznaků a bez výrazných patologických změn střevní sliznice. Při silných infekcích vzniká katarální zánět a subepiteliální hemoragie a ložiskovitě se vyskytují difteroidní změny sliznice tlustého střeva. Změny na sliznici tlustého střeva se klinicky projevují změněnou konzistencí trusu, který obsahuje zvýšené množství hlenu a krev, která se uvolňuje z rozrušených krevních kapilár. Celkově se infekce tenkohlavci projevuje sníženým příjmem krmiva a úbytkem hmotnosti infikovaných prasat. Pokud není trichurióza léčena, může dojít i k úhynům.1-3
V nedávné době byl při experimentálních infekcích prasat zjištěn výrazný negativní vliv T. suis na slizniční imunitu střeva. Suprese slizniční imunity se projevovala pomnožením rezidentních střevních bakterií a následnou nekrotickou proliferativní kolitidou. U prasat experimentálně inokulovaných vajíčky T. suis a současně přeléčených antibiotiky byl klinický průběh infekce méně výrazný a nekrotická proliferativní kolitida nebyla pozorována. Výsledky této studie potvrzují význam hlístic T. suis a objasňují komplexní patogenní působení této hlístice.12
Významným humánním parazitem v rozvojových zemích je tenkohlavec lidský Trichuris trichuria, který je svými biologickými vlastnostmi a patogenitou podobný tenkohlavci prasečímu T. suis. Prase je proto používáno jako modelový hostitel pro studium různých aspektů humánní trichuriózy.13

Diagnostika
Diagnostika trichuriózy je založena na klinických příznacích a výsledcích koprologického vyšetření. Při koprologickém vyšetření standardní flotační metodou zjišťujeme vajíčka typického tvaru protáhlého citrónu světle hnědé barvy s pólovými zátkami. Vajíčka měří 47 – 70 x 27 – 34 mikrometrů a v čerstvém trusu jsou nerozrýhovaná.
Při diagnostice trichuriózy je velmi důležitá interpretace výsledků koprologického vyšetření. Vzhledem k časté koprofagii prasat mohou být některé výsledky koprologického vyšetření zkresleny pasáží vajíček T. suis trávicím traktem prasat.13 Obecně platí, že reprodukční potenciál samiček T. suis je ve srovnání s ostatními střevními helminty prasat výrazně menší, a proto malé množství detekovaných vajíček v trusu vyjadřuje relativně vysoký počet dospělců ve střevě. Trichurióza proto bývá často diagnostikována až na jatkách nebo při pitvě na základě nálezu dospělců ve sliznici tlustého střeva. Pro intravitální diagnostiku slabých infekcí tenkohlavci byly vyvinuty sérologické metody, při kterých je jako antigen využíván glykoprotein z kultivačního media s dospělci T. suis.15

Terapie
K terapii trichuriózy je možno použít některá širokospektrální anthelmintika.2,3,21 Přehled dostupných anthelmintik, jejich dávkování, ochranné lhůty, index bezpečnosti a účinnost proti infekcím T. suis shrnuje tab I. Z této tabulky je zřejmé, že účinnost anthelmintik ze skupiny avermektinů (ivermektin, doramektin) a moxidektinu ze skupiny milbecinů dosahuje nižší úrovně než jejich účinnost na ostatní střevní hlístice u prasat. Ve smíšených infekcích T. suis s jinými střevními nematody byla zaznamenána 90,9% účinnost ivermektinu při dávkování 2 ppm v krmivu po dobu sedmi dní.16 Účinnost doramektinu aplikovaného intramuskulárně v dávce 0,3 mg/kg ž. hm. byla ve smíšených infekcích T. suis s ostatními střevními helminty pouze 54,1% a při experimentální infekci vajíčky T. suis 95,3%.17 Podobnou účinnost doramektinu proti infekcím T. suis zaznamenali v Japonsku a v USA.18,19 Při testování 0,5% moxidektinu aplikovaného formou pour-on byla prokázána 93,5% účinnost proti T. suis.20 Vyšší účinnosti proti tenkohlavcům bylo dosaženo při použití vyšších dávek benzimidazolových anthelmintik febantelu, flubendazolu a fenbendazolu.2,3

Opatření
Trichurióza je relativně málo časté parazitární onemocnění, které však může v subklinické formě výrazně ovlivnit ekonomické ukazatele v chovu. Vzhledem ke skutečnosti, že vajíčka T. suis jsou infekční až po relativně dlouhé době vývoje ve vnějším prostředí a vzhledem ke značné odolnosti vajíček T. suis vůči podmínkám vnějšího prostředí, patří mezi základní preventivní opatření dobré zoohygienické podmínky a správné ošetřovatelské praktiky v chovu. Pravidelný odkliz hnoje a pravidelná asanace výběhů zmenšuje možnost kontaminace vnějšího prostředí vajíčky T. suis. Výběr účinného anthelmintika je základním předpokladem úspěšné léčby klinické trichuriózy.

Popis případu klinické trichuriózy prasat
Klinickou trichuriózu jsme zaznamenali v chovu prasat v okrese Česká Lípa. Prasata jsou chována v bývalém kravíně, který byl postaven v 60. letech minulého století. V objektu je ustájeno průměrně 260 prasat a k doplňování stavu dochází jednou měsíčně. Prasata jsou ustájena na hluboké podestýlce v několika sekcích a hluboká podestýlka se odklízí po 2 – 3 měsících. Do výkrmu jsou naskladňováni běhouni o hmotnosti kolem 30 kg, kterým je před naskladněním aplikován injekčně doramektin (Dectomax inj. ad us. vet., 1 ml/33 kg ž. hm.). Prasata ve výkrmu jsou krmena standardními krmnými směsmi pro výkrm prasat (A1, A2). V období, kdy dosáhnou hmotnosti 60 – 70 kg, jsou jednorázově odčervena albendazolem (Vermitan 20% gran. ad us. vet.). V chovu byla v minulosti diagnostikována enteropatie prasat způsobená gramnegativní bakterií Lawsonia intracellularis, a proto je jim preventivně podáván tylosin (Tylan 100 premix ad us. vet.).
Ve sledovaném období byl opakovaně v chovu pozorován intermitující průjem kašovité konzistence u prasat o hmotnosti 60 – 80 kg a u některých jedinců se zhoršoval výživný stav. Jiné klinické příznaky nebyly pozorovány. V chovu nedošlo ke změně krmení a bakteriologické vyšetření zaměřené na původce průjmových onemocnění a původce enteropatie (Lawsonia intracellularis) bylo negativní. Probatorní pitva prokázala katarální tyflitidu a kolitidu a hojný výsev dospělců tenkohlavců na sliznici tlustého střeva.
Při parazitologické depistáži v chovu jsme odebrali čerstvé vzorky trusu (bezprostředně po defekaci prasat) a podestýlky z různých sekcí chovu na parazitologické vyšetření. Současně byla opakována probatorní pitva a byly odebrány vzorky různých úseků střeva a všech parenchymatózních orgánů na komplexní histopatologické vyšetření. Odebrané vzorky trusu a podestýlky byly zpracovány standardními kvalitativními a kvantitativnými koprologickými metodami. Vzorky tkání byly zpracovány standardními histologickými metodami a vzorky střeva také metodami skanovací elektronové mikroskopie (SEM).
Vyšetřením 30 vzorků trusu prasat byla zjištěna ojedinělá vajíčka škrkavek Ascaris suum (u dvou vzorků, prevalence 6,6 %) a Trichuris suis (u 18 vzorků, 60 %). Ve vzorcích podestýlky jsme zjistili ojedinělá vajíčka Trichuris suis u 12 vzorků (40 %). Kvantitativní vyšetření vzorků trusu prokázalo 250 – 740 vajíček T. suis na gram trusu (EPG).
Při pitvě jsme zaznamenali makroskopické patologické změny ve slepém a tlustém střevě. Sliznice těchto úseků střeva byla zesílená, edematózně prosáklá, s katarálními až hemoragickými změnami sliznice. Korespondující mízní uzliny byly zvětšené. Na povrchu sliznice tlustého střeva jsme pozorovali zvýšené množství hlenu a velký počet tenkohlavců zanořených přední částí těla do střevní sliznice. Histopatologické vyšetření tlustého střeva prokázalo subepiteliální edém, ložiskovité hemoragie a v blízkosti zanořených tenkohlavců zánětlivý infiltrát s převahou eozinofilů. Při vyšetření povrchu střeva metodou SEM jsme se soustředili na místa zanoření tenkohlavců do střevní sliznice. Dospělci tenkohlavců byli zanořeni přední částí těla bezprostředně pod vrstvu epitelu, která prominovala do lumen střeva. Kutikula tenkohlavců měla charakteristické morfologické znaky typické pro zástupce rodu Trichuris.
Ve sledovaném chovu jsme prokázali klinickou trichuriózu prasat. Prvotní příčinou bylo vynechání plošné dehelmintizace albendazolem v průběhu výkrmu. Po nápravě a následné aplikaci albendazolu ve specialitě Vermitan 20% gran. ad us. vet. došlo k ústupu klinických projevů trichuriózy. Koprologickým vyšetřením po dehelmintizaci byl potvrzen přetrvávající výskyt vajíček tenkohlavců v trusu prasat (prevalence 20 %), avšak průměrné hodnoty EPG klesly pod 100 vajíček na gram trusu. Jednoznačná eradikace trichuriózy ve sledovaném chovu prasat, která by zahrnovala cílenou dehelmintizaci celého chovu a důkladnou asanaci stájí, překračovala finanční možnosti chovatele, a proto nebyla uskutečněna.

Literatura:
1. Nansen P., Roepstorff A. Parasitic helminths of the pigs: factors influencing transmission and infection level. Int J Parasitol 1999;29:877-891.
2. Kasai T. Veterinary helminthology. Oxford; Butterworth-Heinemann, 1999:260.
3. Schnieder T. Helminthosen des Schweines. In: Rommel M., Eckert J., Kutzer E., Körting W., Schnieder T. Veterinärmedizinische Parasitologie; Parey Buchverlag Berlin, 5. vollständig neubearbeitete Auflage, 2000:445-493.
4. Lukešová D., Žižlavský M., Drábek J. Parazitózy prasat – ekonomická závažnost a možnosti využití antiparazitik. Náš chov 1997;57:48-52.
5. Žižlavský M., Lukešová D., Limanovský M. Prevalence endoparazitóz v chovech prasat a vyhodnocení účinnosti odčervení flubendazolem. Veterinářství 1998;48:467-469.
6. Roepstorff A., Nilsson O., Oksanen A., Gjerde B., Richter S. H., Örtenberg E., Christensson D., Martinsson K. B., Bartlett P. C., Nansen P., Eriksen L., Helle O., Nikander S., Larsen K. Intestinal parasites in swine in the Nordic countries: prevalence and geographical distribution. Vet Parasitol 1998;76:305-319.
7. Joachim A., Daugshies A. Endoparasites in swine in different age groups and management systems. Berl Münch Tierärzt Wsch 2000;113:129-133.
8. Joachim A., Dümler N., Daugshies A. Occurence of helminths in pig fattening units with different management systems in Northern Germany. Vet Parasitol 2001;96:135-146.
9. Boes J., Willingham A. L., Fuhui S., Hu X. G., Eriksen L., Nansen P., Steward T. B. Prevalence and distribution of pig helminths in the Dongting lake Region (Hunan Province) of the People’s Republic of China. J Helmithol 2000;74: 45-52.
10. Nsoso S. J., Mosala K. P., Ndebele R. T., Ramabu S. S. The prevalence of internal and external parasites in pigs of different ages and sexes in Southeast District, Botswana. Onderstepoort J Vet Res 2000;67:217-200.
11. Permin A., Yelifari L., Bloch P., Steenhard N., Hansen N. P., Nansen P. Parasite in cross-bred pigs in the Upper East Region of Ghana. Vet Parasitol 1999;87:63-71.
12. Mansfield L. S., Urban J. F. The pathogenesis of necrotic proliferative colitis in swine is linked to whipworm induced suppression of mucosal immunity to resident bacteria. Vet Immun Immunopathol 1996;50:1-17.
13. Pedersen S., Saeed I. Experimental infection of pigs with three dose levels of Trichuris suis. Parasite 2000;7:275-281.
14. Boes J., Johansen M. V., Erisken L., Bogh H. O., Nansen P., Stephenson L. S. False-posistive Trichuris suis egg count in pigs in relation to coprophagia. Parasite 1998;5:91-93.
15. Hill D. E., Romanowski R. D., Urban Jr. J. F. A Trichuris specific diagnostic antigen from culture fluids of Trichuris suis adult worms. Vet Parasitol 1997;68:91-102.
16. Primm N. D., Hall W. F., Dipietro J. A., Bane D. P. Efficacy of an in-feed preparation of ivermectin against endoparasites and scabies mites in swine. Am J Vet Res 1992;53:508-512.
17. Steward T. B., Fox M. C., Wiles S. E. Doramectin efficacy against gastrointestinal nematodes in pigs. Vet Parasitol 1996;66:101-108.
18. Saeki H., Fujii T., Fukumoto S., Kagota K., Taneichi A., Takeda S., Tsukaguchi M. Efficacy of doramectin against intestinal nematodes and sarcoptic mange mites in naturally infected swine. J Vet Med Sci 1997;59:129-132.
19. Logan N. B., Weatherley A. J., Jones R. M. Activity of doramectin against nematode and arthropod parasites of swine. Vet Parasitol 1996;66:87-94.
20. Steward T. B., Wiles S. E., Miller J. E., Rulli R. D. Efficacy of moxidectin 0.5% pour-on against swine nematodes. Vet Parasitol 1999;87:39-44.
21. Seznam registrovaných veterinárních léčivých přípravků 2001. Brno. Hradec Králové; ÚSKVBL a Nucleus, 2001:810.

Adresa autora:
Doc. MVDr. Břetislav Koudela, CSc.
Ústav parazitologie FVL VFU Brno
Palackého 1-3
612 42 Brno

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *